Focus Jana Miklína

Narodil se v roce 1986 v Břeclavi a v současné době studuje fyzickou geografii a geoekologii na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, kde se zaměřuje na geoinformatiku v ochraně přírody a kartografickou tvorbu, zejména ve spolupráci se Správou CHKO Pálava. Vážněji fotí od roku 2003 a jeho články a fotografie se objevily v široké paletě časopisů. Kromě toho je zakladatelem webového fotočasopisu PhotoEarth.cz.

Jednou jsi řekl, že fotit je práce na plný úvazek. Začněme „Fotozemí“, jak by se česky dal přeložit název vašeho internetového časopisu.
Server PhotoEarth.cz vznikl jako internetový fotografický časopis, zaměřený na autorskou cestovatelskou fotografii. Každý týden publikujeme jeden fotoesej, sérii fotografií doplněnou kratšími texty. Chceme prezentovat vždy výběr toho nejlepšího, co autor k dané lokalitě má. Cíl je obsažen v našem mottu „poznejte krásy Země“ s tím, že to, co známe, se případně lépe chrání...

Na své cestovatelské výpravy po světě jezdíš raději sám nebo v rámci organizovaných výprav? Proč?
Úplně sám bych cestovat nechtěl, přeci jen cestování je i o sdílení zážitků, když pomineme další výhody spolehlivého parťáka. Každopádně ale cestuji na vlastní pěst, jednoduše pro možnost naprosté svobody při plánování a realizaci cesty. V dnešní době není problém o většině míst zjistit spoustu informací předem, takže si vždy udělám podrobné plány. Ovšem jejich dodržování záleží na situaci – když se mi někde líbí nebo se objeví nové možnosti, tak toho využiji a neženu se dál jen pro to, že podle itineráře už mám být někde jinde. Další věc je, že fotograf má trochu jiné nároky a zatímco u vodopádu klidně stráví se stativem hodinu, ostatní lidi to moc nebaví.

Snažíš se zhodnotit své fotky pomocí jejich prodeje. Jde to, nebo je konkurence tak veliká, že je to spíš jen taková hra?
Jak se to vezme. Na uživení by to (zatím) rozhodně nebylo, cestujících a píšících fotografů je u nás docela dost a honoráře tomu odpovídají. Na druhou stranu je to pro mě jako studenta relativně slušný a hlavně příjemný přivýdělek, kterým se (alespoň část) cest zaplatí. Lehkou výhodou jsou pro mě i znalosti ze školy, díky nimž do přírodních procesů vidím hlouběji než běžný cestovatel. Jen šéfredaktoři se často bojí všeho, co by mohlo čtenáři přinést i nějaké nové znalosti, což mě (zvlášť u časopisů, majících v názvu „geografický“) trochu zaráží.

Čím myslíš, že to je?
Možná mají zkušenost, že v nich lidé nehledají zas až tak poučení, ale hlavně zábavu. Ale právě u těch, které se tváří více geograficky, bych uvítal články trochu víc do hloubky, třeba od odborníků, ne jen novinářů. V České republice je v rámci geografických časopisů velká konkurence, ale těžko říct, zda to má kladný efekt, nebo to spíše znamená rozmělnění sil na příliš malém rybníku. Přeci jen jsou nesrovnatelné podmínky například v National Geographic, kde se jedna reportáž připravuje 3 měsíce. Bezesporu hraje velkou úlohu velikost českého trhu, tedy lépe řečeno malost našeho rybníku.

Na webu se legálně přes fotobanky i soukromé stránky jednotlivých fotografů nabízejí stovky tisíc, možná miliony fotografií. Někdy jde o ceny v desítkách tisíc korun, jindy stojí necelý dolar či jsou zcela zdarma. Není tahle „cenová politika“ trochu degradací fotografovy práce, času, umu a talentu (nemluvě o ceně jeho vybavení)?
Ono to souvisí se všeobecným rozmachem digitální fotografie v posledním desetiletí. Udělat slušnou fotku se občas (třeba náhodou) podaří kdekomu, takže při počtu lidí majících foťák jdou ceny zákonitě dolů a na to, aby se člověk doopravdy prosadil a focením uživil, je potřeba mít výjimečný talent nebo dobrou sebepropagaci. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat.

Sám zkoušíš prodávat fotky třeba přes photobay. Je dneska o fotku vůbec zájem?
Upřímně moc ne. Asi je to jiné u slavných fotografů, kteří mají jméno, ale já sám jsem nějaké fotky jako dekoraci na zeď prodal jen párkrát. Spíš je dávám jako dárky, a když si je pak někdo s radostí pověsí na zeď, potěší mě to o to víc. Docela by mě zajímalo, kolik fotek prodají ti známější, když mají ceny v desítkách tisíc Kč. Pro mě je focení hlavně koníček.

Jsi hlavně fotograf přírody, krajinář. O podobné fotky se snaží na cestách většina čtenářů Travelfocusu. Poradíš nějaký svůj trik, jak udělat dobrou fotku z cest?
Myslím, že čím lepší fotku člověk chce, tím víc tomu musí podřídit. Já bych se na škále od fotografujícího turisty po cestujícího fotografa zařadil tak doprostřed. Snažím se zjistit o plánované lokalitě co nejvíc, podívat se do mapy a naplánovat si třeba trasu podle pohybu slunce. Nebaví mě ale ráno vstát za tmy, na východ slunce vyšplhat na kopec a po půl hodině focení prohlásit „světlo už stojí za houby“ a dát si pauzu do další půlhodiny před západem slunce. A na opravdu dobré fotografie je třeba mít štěstí a čas. Často člověk zjistí až na místě, že na tuhle vyhlídku by měl jít ráno a na jinou zas večer a je jen na něm, zda tam počká další dva dny navíc kvůli pár fotkám.

Dáváš své fotografie na několik fotografických serverů (photo.net, fotoaparat.cz). Je z toho nějaká zpětná vazba, nebo se v záplavě fotek ty tvé ztratí?
Samozřejmě to člověku pomáhá, hlavně ze začátku. Mínění cizích lidí o vašich fotkách je zpravidla méně nadšené než vaše, takže vás vrací na zem. Občas některá fotka zaujme víc nebo míň, než čekám, ale často se to dá odhadnout. Důležitá je také možnost srovnání s ostatními a možnost seznámení se se zajímavými lidmi. Ovšem body nelze brát jako nějaký etalon nebo je považovat za měřítko kvality fotky – kromě toho, že záleží na spoustě jiných věcí, jako je den vložení nebo aktuální konkurence, vyjadřují průměrný vkus průměrných lidí. A jak známo, lidem se nejvíc líbí kýč. Proto oceňuji spíš názor fotografů, kterých si vážím a jejichž tvorba se mi líbí, než masu kladných hodnocení.

Na svém webu píšeš: nemám rád nespolehlivost, lidi, co chodí pozdě, komunisty (i ty natřené na oranžovo), vánoční výzdobu v listopadu, sníh jinde než na horách, ranní vstávání, hiphop, Black Milk, chození do kopce, Sauvignon a králíka, například... Co z toho nejvíc a proč?
To je jen takový výtah k stručné osobní charakteristice, od věcí, které se mi prostě nelíbí, po ty vážnější… Za naprosto neuvěřitelné ale považuji právě (ne)vyrovnání se s komunismem. Jak po čtyřiceti letech, jejichž důsledky – ať už materiální, ekologické nebo hlavně v mentalitě lidí – budeme pociťovat dalších několik desítek let, mohou mít stále takovou podporu. A když soudruh Filip protestuje proti dokumentu o procesu s Horákovou, že ovlivní volby… Těžko si člověk představí, že v Německu dvacet let po druhé světové válce by představitel normálně fungující Národně sociální strany protestoval proti dokumentu o koncentračních táborech. A kde je rozdíl? Jen v tom, že komunismus má na svědomí více obětí a škod, než nacismus. Ale snad se to za pár let zlepší.

Zpět