Zpět

[Focus Josefa Sloupa:
Kanada]

Josef Sloup se narodil v roce 1946 v Bílině. K fotografii se dostal celkem pozdě, až když překročil třicítku, po emigraci do Kanady v roce 1980. Studoval fotografii na Selkirk College v Nelsonu. Poté pracoval jako portrétní fotograf pro Sooter Studio. Později absolvoval kurz reklamní fotografie na Vancouver Community College a začal se živit jako fotograf na volné noze, především v oblasti realit. V roce 1992 se vrátil do Československa, kde pracoval také jako nezávislý fotograf, a jeho snímky i reportáže byly publikovány v mnoha časopisech. Od roku 1999 spolupracuje s německou agenturou Bilderberg. V roce 2000 získal první cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii reportáž. Jeho fotografie se objevily v několika publikacích, naposledy v knize Nejkrásnější náměstí světa.

Hodně jste fotil portréty, reklamy. Patří tyhle žánry pořád mezi vaše favority?
Portrét určitě zůstal mým oblíbeným žánrem. I když ten studiový moc v oblibě nemám. V Kanadě jsem za dobu svého působení nafotil tisíce portrétů a nezůstala mi po nich ani památka. Všechno probíhalo rychle a hekticky. Naučil jsem se ale při nich komunikovat s lidmi, odstranit ostych a bariéry mezi portrétovaným a fotografem. To se mi později hodilo na cestách, kdy jsem dokázal navázat kontakty i se zcela neznámými lidmi a namísto strnulé, nepřirozené fotografie nafotit uvolněnou momentku.
Reklamní fotografii jsem se po svém návratu už nevěnoval. Svým způsobem jsem ji měl rád. Je to taková alchymie nápadů, světel a temné komory. Problém je ovšem v tom, že reklamní fotograf není ve své podstatě vůbec tvůrčím činitelem, ale jen vykonavatelem nápadů a myšlenek někoho jiného. Většina záběrů se dělá na deskové fotoaparáty s filmy 4" x 5" nebo 8" x 10" a je jedno, jestli se fotí krabička cigaret nebo nejnovější model auta. Vlastně 99 % práce spočívá v přípravě snímku a spoustě polaroidů či teď digitálů. Za zády vám stojí art director z agentury, která fotografování zadala, a neustále vás upozorňuje na nedostatky, co vidí.
Mou oblíbenou fotografií je tzv. „candid photography“ neboli pouliční fotografie, kdy bloumám ulicemi cizího města, nachodím spoustu kilometrů a často neudělám žádný snímek. Pak najednou něco uvidím, stačím zareagovat, klik a je to tam. Srdce zaplesá a bolavé nohy jsou zapomenuty.

Jak pohlížíte na cestovatelskou fotografii a na fotografy – cestovatele?
Rozeznávám cestovatele, kteří fotí, a fotografy, kteří cestují. Mezi nimi je celkem diametrální rozdíl. Když jsem s fotografií začínal jako portrétní fotograf, tak jsem pro studio během několika let projezdil celu Britskou Kolumbii křížem krážem. Od Vancouveru až na východ ke Cranbooku. Na sever přes Prince George do Dawson Creeku. Tam jsem jednou fotil asi měsíc v zimě. Krátké dny, v devět ráno ještě tma a ve tři odpoledne už zase tma. Teplota neustále kolem –40 oC. Všude metr sněhu. Silnice se nehrabaly ani nesypaly. A všechno fungovalo. Troufám si tvrdit, že znám Britskou Kolumbii více a lépe než 90 % jejích obyvatel. Přitom na šířku má asi tisíc kilometrů a na výšku přes dva tisíce. Tenkrát jsem ještě fotil na negativy a byl jsem cestovatel, který fotil. Fotky jsem posílal domů a svým známým. Postupně jsem ztratil přehled a o všechno přišel. Až když jsem se přeorientoval na diapozitivy, začal jsem cílevědomě vytvářet archiv. Stal se ze mě fotograf, který cestoval.

… více se dočtete v čísle 6/2006 časopisu TravelFocus

Zpět