Travelfocus
žádné komentáře

Albánie – země před sezónou

Albánie – země před sezónou
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Reportáž ze země, kterou mnozí do Evropy řadí jen neradi, ač sem plným geografickým právem patří, měla původně přívlastek „po sezóně“. Vzhledem k podzimu, který tu během naší cesty začal přebírat vládu. Jenomže by šlo o titulek poněkud zavádějící. Ani vrcholné léto na zdejší pobřeží Jadranského a Jónského moře zatím příliš turistů nepřitáhne. Především ale tahle země zatím na „svou sezónu“ čeká. Albánie přežila dlouhou tureckou nadvládu, italskou okupaci za druhé světové války, totální izolaci pod vedením komunisty Envera Hodži i pyramidové investiční hry, které ji v roce 1997 přivedly na pokraj občanské války. Teď se jí snad konečně blýská na lepší časy.

[text Jana Patková, foto Jan Škvára]

Durresi

Do každé země se musí někudy přijet (pokud se nepřiletí) a první dojmy bývají často určující. My jsme hranice po dlouhé cestě z Čech, Slovenska, Maďarska, Srbska a Černé Hory překročili v místě zvaném Hani i Hati na břehu Skadarského jezera. Už cesta z černohorské metropole Podgorica k hranicím je taková užší a rozbitější, ovšem jen co hranici překročíme, silnice se radikálně změní v to nejhorší, co vůbec může asfalt nabídnout. Slovo díra je pro většinu kráterů celkem slabé, kromě nich má ale asfaltový koberec také řadu nečekaných výstupků, muld, kopců, úžlabin a dalších pastiček. Krajina je z geologického hlediska tatáž jako v Černé Hoře, ovšem lemují ji hromady odpadků, polozřícené budovy a opuštěné benzínové pumpy. Mezi tím bordelem občas stojí dům nový, do daleka zářící barevnou fasádou. Osamělé luxusní a žárovičkami ozdobené restaurace jsou nám v téhle pustině (zatím) záhadou. Po chvíli se objeví první vesnice, signalizované ještě koncentrovanějšími hromadami odpadků…

 

[albánská překvápka]

 

Nezbývá než přivřít nad tím vším oči a nechat se okouzlit albánským břehem největšího balkánského jezera Skadar. Teď na podzim přechází v rozlehlé bažiny hrající všemi barvami. Dokud nepadne soumrak. Ale to už jsme naštěstí ve Shkodëru, jednom z největších albánských měst. I ono nám však při vjezdu nastavuje svou horší tvář. Špinavé rozbité silnice, po nichž se motají lidé, auta, osli, muly a koně. Nad tím vším změť elektrických drátů – a tma. A i když po chvíli už elektřina zase funguje, jsme šťastní, když po příkrých železných schodech vystoupáme do patra hotýlku pro „cesťáky“ a padneme do postelí. Našeho pětiletého syna nadchnou: jsou to totiž babičkovské drátěnky – péráky, po kterých se dá báječně skákat. Usínáme s pevnou vírou, že horší už to nebude. A nebylo.

Gjirokastër

Hned na začátku jsme totiž měli tu čest seznámit se s největšími „bolestmi“ albánské ekonomiky. Patří k nim velmi špatná silniční síť, jedna z vůbec nejhorších v Evropě. Asfalt je tu položen jen na několika tazích křižujících zemi ze západu na východ a ze severu na jih. V horách jsou silničky štěrkové, kamenité nebo „co země dá“. Vzhledem ke špatnému stavu vozovek tu ale provoz není tak nebezpečný, jak se mnohdy tvrdí – přestože zemi v posledních letech zaplavily ojetiny z celé Evropy, jejich řidiči prostě rychle jet nemohou, nebo by si ty většinou mercedesy na dírách rozflákali. A dobrá zpráva je, že ona těžko uvěřitelná komunikace vedoucí od hranic bude v dohledné době rekonstruována. Jako většina potřebných věcí v Albánii díky mezinárodní pomoci, v tomto případě Itálie, která má tady na severozápadě země tradičně velmi silný vliv.

Gjirokastër

Dalším nemocným místem albánského hospodářství jsou dodávky elektřiny. Tu Albánie získává téměř výhradně z vodních elektráren, i tak ale pokryje svou spotřebu z pouhé poloviny. Zbytek musí dovážet. A i když se jí to daří, plynulé dodávky „hatí“ chátrající rozvodná síť. A když ne síť, pak sami Albánci. V hotýlku na břehu moře nám šel proud vždy hodinu večer a hodinu ráno. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v patře a na pokoji jsme měli splachovací wc, brzy jsme bojovali ani ne tak s nedostatkem světla, jako se zápachem. „Holt jsme v Albánii, musíme to vydržet,“ říkali jsme si, dokud nám nedošlo, že všude okolo se svítí. Paní domácí nám prostě proud vypínala ze zvyku – jak jsme později zjistili, šlo tak trochu o národní sport. Té drobné paní, která se s dvěma malými dětmi starala o dvoupatrový domek, jsme to odpustili.

Berat

Významné procento domácností tu žije na hranici chudoby, a to i přesto, že téměř třetina albánských rodin získává finanční pomoc ze zahraničí. Nikoli z fondů, ale od těch svých členů, kteří odešli vydělávat „ven“. Tyto takzvané remitenty jsou dalším průšvihem albánské ekonomiky, v uplynulých letech totiž patřily mezi nejvýznamnější zdroje ekonomického růstu země. Jenomže zkušenosti z jiných zemí s významným podílem v zahraničí vydělávajících a domů peníze posílajících občanů hovoří o tom, že zhruba po 14 letech se tyhle „kasičky“ buď v nové zemi usadí a přestanou posílat, nebo se vrátí domů a finanční podporu tím také ukončí. Ve světle těchto faktů už pak poslední „šok“ – a sice všudypřítomný nepořádek – až tak nepřekvapí. Tam, kde se lidé sotva uživí, je ekologie popelkou. A Albánie má s výživou skutečné problémy. Přestože se nějakých 60% práceschopného obyvatelstva zabývá zemědělstvím, spotřebu potravinářských a zemědělských produktů pokryjí zhruba ze čtvrtiny. Zbytek se musí dovážet ze zahraničí.

 

[svoboda bolí]

 

„Jak se maté?“ ptá se nás děda v jednom z nových shkëdarských kostelů, když zjistí, že jsme z Čech. Pak nám blíže neidentifikovatelnou směsí slovanských jazyků vysvětlí, že tento ortodoxní kostel je úplně nový a ikonostas že se teprve bude stavět. To ostatně v poloprázdném interiéru vidíme sami. Děda patří k těm mnoha a mnoha sympatickým Albáncům, kteří byť chudí materiálně, svůj duchovní svět obohacují studiem jazyků. Nepřestane nás to v průběhu cesty překvapovat. Téměř všude se domluvíme anglicky, mnoho lidí umí německy, všichni italsky (ale to zase my ne) a někteří rusky (ale nechce se jim).

Berat

Ráno je rozhodně moudřejší a jasnější večera. Shkëdar se koupe ve sluneční lázni, v parku posedávají chlapi a hrají domino o drobáky a na chodníku se točí dětský kolotoč. Před velkou moderní budovou Albtelcomu se krčí socha nejslavnější Albánky, matky Terezy. I když se narodila ve Skopje v dnešním Kosovu, její rodiče se k albánské národnosti vždy hlásili a soudí se, že smrt jejího otce měla na svědomí jugoslávská policie – pracoval totiž v hnutí za připojení Skopje k Albánii. Okolí Shkëdaru vždy patřilo ke křesťanské části země. Církevní památky tu však nenajdete. V roce 1967 se albánští komunisté pod vlivem čínské kulturní revoluce rozhodli, že Albánie bude „prvním světovým ateistickým státem“. Následoval zákonný zákaz praktikování jakéhokoli náboženství, tresty pro duchovní křesťanské i muslimské a také ničení mešit a kostelů. Zdejší velká katedrála proto voní novotou a její interiér tak trochu připomíná nádražní halu. Symboly v ní jsou ale moderně sdělné. Našeho Honzíka, kterého barokní a jiné přezdobené prvky našich kostelů nechávají chladným, velmi zaujme socha anděla s mečem, jímž píchá do černého ďábla u svých nohou.

Shengjini

Ulice vedoucí ke katedrále je lemována moderními obchody, před nimiž sedí trhovkyně z okolních hor. Oč skromnější jsou výpěstky, které tu prodávají, o to nazdobenější jsou ženy samotné. Mají „na piráta“ uvázané šátky, z nichž jim jako pudlí uši trčí černočerné vlasy. Jiným podobná „chochole“ kouká vpředu jako ofina. Později se dovídáme, že tento černý chemlon už je součástí šátku a tradičního kroje této albánské oblasti. Na jedné z hlavních křižovatek, ozdobené sousoším chrabrých bojovníků, bodrý policista řídí dopravu. Trochu zmateně, spíš stylem: „když už jedeš, tak jeď“. Ptáme se ho na cestu k hradu Rozafa a chlapík je rád, že může své trápení na chvíli přerušit: „Jeďte rovně a dívejte se nahoru. Uvidíte ho,“ říká muž, jemuž jde angličtina o poznání lépe než usměrňování řidičů, a dodává: „Můžete vyjet až nahoru.“

Gjirokastër

Ochutnáváme tak pro ostatní Evropu už téměř nemyslitelnou svobodu: jet se dá všude tam, kde to není výslovně zakázáno. Záleží jen na tom, co vaše auto vydrží (proto jsou tu tak oblíbené staré Mercedesy – vydrží opravdu hodně, navíc mají trochu výše podvozek, což se při zdejších rallye hodí). Dojet si tak můžete přímo na pláž, v horách tak vysoko, jak to jen jde – a u hradů až tam, kde vám v dalším jízdě zabrání bytelná středověká brána. Ta zdejší vede do areálu, pro který se v českých relacích jen těžko dá použít slovo rozlehlý. Spíš obrovský, nekonečný… Hrad Rozafa stojí nad soutokem tří řek, Driny, Kiri a Buny. Vršek, z něhož se dají střežit téměř všechny cesty vedoucí do města, byl opevněn už za illyrských časů. Zbytky hradeb a staveb včetně minaretu jsou však až ze středověku.

Gramoz

„Hellou, zrovna jsme si říkali, jakou řečí to asi mluvíte?“ zastaví naši rodinnou výpravu na třetím nádvoří skupinka místních. Mají s sebou tašky s jídlem a hodlají tu piknikovat. „To se tu může?“ ptáme se zaraženě. „Proč by se nemohlo?“ kontrují Skhëdarští. Pak si sednou na trávník česaný větrem a otevřou láhev raki. Za zády mají vysoké albánské hory, před sebou stužky řek, které se na obzoru vlévají do moře. Nalevo své město, napravo Skadarské jezero. Máme chuť také si loknout té albánské svobody dělat si kde chci co chci…

Skadar

Jenže leckde a leckomu se může také pěkně zajídat. Třeba rybářům, kteří až donedávna ze svých domků (téměř) na břehu moře od úsvitu do soumraku sledovali vlny hladící „jejich“ pláž. Z městečka Shëngjini se developeři rekrutující se většinou ze zahraničních Albánců rozhodli vytvořit letovisko. Sotva tři metry před okny domků vystavěli obrovské hotelové budovy, z jejichž balkónů se do moře dá snad už doskočit. Zatím jsou ale prázdné a po pláži se toulají psi a krávy. Albánie na svou sezónu zatím čeká…

 

[krevní msta]

 

„Dejte si auto zatím k nám na dvůr, já vás tam pak odvezu,“ dohaduje si svůj bussines Eda, mladík z vesnice Bogë. Jsme v Albánských Alpách, v národním parku Theti a míříme do stejnojmenného údolí s malebnou vesničkou. Theti je – co se albánských hor týče – poměrně dostupný cíl, turisty proto poměrně hojně navštěvovaný. Až sem, do Bogë, to šlo i s naším autem dobře. Cestou jsme totiž míjeli asfaltéry, kteří dokončovali poslední metry do Bogë. U vjezdu do vesnice však své stroje zaparkovali – pokračovat se prý v dohledné době nebude – a prašná cesta pokračovala ve formě rigolů střídajících se s velkými šutráky. Dojeli jsme. Tím spíš, že u kostela byla skutečná zácpa zánovních i nových mercedesů, náklaďáčků, minibusů, traktorů… „Máme fiestu,“ vysvětluje Eda. „Ale už to bude končit. Já ještě musím rozvést své příbuzné, pak pojedeme. Nebojte, do tmy se stihneme vrátit.“ Okouníme tedy zatím u kostela. Vesnice se rozesadila na stráni. Dole v „kotli“ se u syntetizátoru snaží jeden muzikant a dostává do varu dědoušky i mladé slečny. Tančí společně v klínu hor a vůbec to v tomto případě není fráze. Konečně Eda rozveze rodinu po rozlezlé vesnici a nás posadí do kabiny malého náklaďáčku. Čeká nás tzv. „Šikmý průsmyk“ ve výšce 1630 metrů. Podél políček s konopím začneme vytáčet první z nekonečných serpentin. „Máte rádi haš?“ potutelně se ptá Eda.

Berat

„Někdy,“ odtušíme a ptáme se, zda to tu pěstují pro vlastní potřebu. „Ne, prodáváme to. Ale hlavně to neříkejte policii,“ směje se Eda. Aspoň víme, že si z nás dělá srandu – pole jsou nepřehlédnutelná a kousek nad nimi se zdravíme právě s místním policistou. Při manévru, který má zajistit, aby se na cestu širokou právě na jedno auto vešla auta dvě. Za sedlem se nám otevřou vpravdě ptačí výhledy, zadky máme už naklepané jako řízky a i když se to zdá nemožné, klesání do Theti je ještě horší než úsek, který jsme právě se zatajeným dechem projeli. Další vysoký kopec řízneme těsně pod vrškem a Eda nás upozorní: „Je tady vysílač pro mobily, vloni ho postavili!“ Snad proto od této chvíle při svých řidičských eskapádách bez ustání telefonuje. Údolí Theti je bez přehánění jedno z nejkrásnějších, jaké znám. Stejnojmenná vesnice je dost zachovalá, i když se mnoho opuštěných kamenných domů s doškovými střechami pomalu rozpadá. Theti bývalo turistickým centrem i za komunismu. Zdejším hlavním lákadlem je existence „kulla e ngujimit“ – uzavřené věže, která sloužila mužům z vesnice jako útočiště v době, kdy byla jejich rodina v krevní mstě. Po staletí totiž určoval pravidla života v albánských horách tzv. Kanun – zákoník, který spory mezi rodinami a klany řešil pomocí krevní msty. Byl-li muž „ve mstě“, mohl ho kdokoli zabít, proto se uchyloval do věže, jakých stávaly v albánských horách desítky. O tom, že šlo o záležitost spíš bezvýchodnou než romantickou, jsem se přesvědčila v románu vynikajícího současného albánského spisovatele Ismaila Kadara Krvavý duben.

mezi Ksamili a Sarandë

Dívám se na čtyřhrannou kamennou stavbu v přeneseném i doslovném smyslu potřísněnou krví. Musím hodně zaklonit hlavu, abych nalezla něco jako okna – až ve třetím, posledním patře jsou v tlustých zdech otvory, připomínají však spíš střílny. „Oni tu mnohdy žili několik měsíců,“ vysvětluje nám mladý muž jménem Gjon, který věž zrestaurovanou z prostředků holandské ambasády „správcuje“. „To jako než se na mstu zapomnělo?“ ptám se hloupě. „Ne, nikdy se na ni nezapomnělo, nikdy sama od sebe neskončila. Ale někdy byl zabit někdo jiný z rodiny,“ říká Gjon a ukazuje nám, jak byl zabezpečen vchod. Do prvního patra vedl pouze žebřík, který psanec vytáhl a už se k němu nikdo nedostal. Stísněně po něm šplháme, i když s krevní mstou se snažil skoncovat už předválečný král Zogu a komunistům se ji (jako mnoho jiných věcí) podařilo definitivně zatrhnout. Stejně nám to nedá: „Praktikuje se ještě krevní msta?“ Gjon je na otázku připraven: „V naší vesnici ne,“ říká s důrazem na slůvko „naší“.

Berat

V Theti se narodil a po patnácti letech strávených ve Švýcarsku se sem zase vrátil. Svou budoucnost vidí zde, věří, že turistů bude přicházet čím dál více a že svůj rodný dům dokáže přeměnit na pěkný hotýlek. Tuhle víru ovšem nesdílí spousta zdejších obyvatel: „Před dvaceti lety tu žilo šest set rodin, zůstalo jen pár desítek,“ popisuje Gjon je obecně albánský odliv lidí z vesnic do měst. Ale tady se tomu zas tak nedivíme, vždyť další přístupová cesta sem je ještě horší, než ta, po které jsme těch asi deset kilometrů dvě hodiny zdolávali. Do nejbližšího města Skhëdaru se po ní jede deset hodin. A třeba lékař v Theti vůbec není! „Ale už to není tak zlé jako dřív,“ přesvědčuje nás Gjon: „Když se něco stane, zavoláme a do čtyřiceti minut přiletí vrtulník.“

 

[doufání v návrat]

 

Putujeme Albánií dál a brzy zjišťujeme, že vše, co máme v plánu, rozhodně nestíháme. Ne že by šlo o zemi tak velikou, při troše snahy bychom z jednoho konce na druhý dojeli za den. Ale všechna místa, která navštívíme, nás donutí zůstat déle, než jsme plánovali. Ta podivná atmosféra země na pomezí Orientu a Evropy, v níž se mixuje křesťanství s islámem a přesto vítězí praktické bezvěrství, nás pohlcuje čím dál víc. V Tiraně zaparkujeme přímo před ministerstvem už nevím čeho a portýr nám naše zablácené auto za drobný obolus osobně pohlídá. O pár ulic dál, před poštou, nás málem okradou.

Butrinti

V Beratu, jednom z nejstarších a nejkrásnějších měst v Albánii, kde jsou osmanské domy přilepené ke stráni jako vlaštovčí hnízda a kde lidé dosud žijí v citadele na vrcholu toho kopce, nás překvapí průvodkyně v etnografickém muzeu: „Řada domů má ještě tohle klasické uspořádání, s místností, kam ženy vůbec nemůžou.“ „A proč tu tedy muslimky nenosí šátky?“ ptáme se. „To je zastaralé,“ mávne rukou promovaná vyznavačka Alláha. Gjirokastër je rodištěm nejen mého oblíbence Ismaila Kadara, ale také Evrena Hodži. Leží blízko řeckých hranic a nadějná spisovatelka a básnířka Vitori Kotoni nám ve svém hotýlku večer povídá: „Mám řeckou maminku, takže jsem nikdy neměla problém vycestovat. Spousta lidí ale má – potřebujeme všude víza, spoustu dokumentů, hotovost v bance. Tak to řeší tak, že přejdou do Řecka přes hory. Nebo přeplavou na Korfu. Každý rok to je spousta mrtvých…“

Gramoz

Korfu pak máme z letoviska Sarandë opravdu „na dostřel“. Na samých hranicích s Řeckem navštívíme archeologické naleziště Butrint a nestačíme se divit, jak skvěle, názorně a zajímavě jsou památky na několikasetletou historii města popsány. Stejně překvapení jsme, když v městě Korcë potkáme na tržnici medvědáře a před směnárnami veksláky. Na břehu Ohridského jezera, ještě než Albánii opustíme, ochutnáme skvělou rybí specialitu, na červené listině ohrožených druhů zapsaného pstruha Salmo letnica, zde zvaného koran a chovaného (snad) na farmách.

Těch „snad“ bych klidně mohla napsat nepočítaně. Možná to je ten důvod, proč se sem rozhodně chceme vrátit. Albánie je totiž na svou sezónu snad připravena a my to nechceme prošvihnout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *