Travelfocus
komentář

Finsko – zlatonosná řeka a půlnoční slunce

Finsko – zlatonosná řeka a půlnoční slunce
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Panenská příroda a opravdová divočina. Nekonečné tundrové lesy a vřesoviště, tisíce temných jezer a ještě mnohem více potoků a řek plných ryb. A prý také zlata. Kraj, který si s nezadá s krásami Aljašky nejen, co se týče přírodních půvabů, ale ani legendami o pravé zlatokopecké horečce. Přijíždíme do země, kterou přestože má svou hymnu i vlajku, na mapách nenajdete.

[text & foto: Kamil Rodinger]

rodinger_12_023 001

Červencové ráno už dávno přemohlo studenou noc. Snažíme se smýt v chladném proudu řeky pot a únavu z pětatřicetihodinové cesty. Ve vodě se ale dlouho vydržet nedá. Koupání v řece, daleko za polárním kruhem, není nic příjemného ani počátkem léta. Naše touha nechat si osušit a prohřát nahá těla nesmělými paprsky slunce zase nenašla pochopení u mračen všudypřítomných komárů.

 

[ivalojoki]

 

Táboříme přímo u vody. První vaření na ohništi a už chystáme věci na několikadenní plavbu. Vše balíme do loďáků a pevně uvazujeme do naší nafukovací kánoe. Výrobce jí dal název Baraka, což v islámské mystice znamená štěstí a duchovní sílu. To první budeme potřebovat v peřejnatých úsecích a druhé jsme sem přišli načerpat. Usedáme do lodí a vyrážíme do mírného proudu řeky Ivalojoki. Její cesta končí v posvátném jezeře Inari, jehož voda je od všudypřítomné rašeliny nazlátlá až hnědá a na hladině se odráží obloha a okolní stromy.

rodinger_12_013 001

Ve dvou vjíždíme do prvních malých peřejí. Já a můj kamarád Láďa, kterého jsem poznal před mnoha lety během jedné aljašské expedice. Tenkrát byl členem týmu jako profesionální kameraman a dokumentarista. Ve stopách zlatokopů jsme překonali věhlasný Chilkootský průsmyk a po řece Yukon dopluli až do Dawson City. Od těch časů mu neřeknu jinak než Sourdough. Označují se tak staří trapeři z Klondiku, kteří si tento kraj oblíbili natolik, že v něm zapustili kořeny. Stejně jako Láďa, kterého to sem táhne, jakoby se zde narodil. Dlouhou dobu jsme společnou cestu plánovali a vyplutím začíná naše laponské dobrodružství .

 

[pravlast Synů slunce]

 

Proplouváme člověkem nepoznamenanou a nedotčenou přírodou. Naprostá divočina bez lidí. Hotový balzám na duši. Aby také ne! Jsme ve Finsku, v zemi, která je sice rozlohou čtyřikrát větší než naše republika, zatímco počet obyvatel je poloviční. Údaje o hustotě osídlení uvádějí, že na jednom kilometru čtverečním žije 14 obyvatel. To je však číslo velmi zavádějící, neboť více než 60 procent populace žije na jihu země, v okolí Helsinek. My se pohybujeme v nejsevernější části – v Laponsku. Všude jen voda, zeleň a ticho. To jsou důvody, které nás vedly k překonání cesty dlouhé přes 3200 km.

rodinger_12_025 001

Přijeli jsme ale nejen za nádhernou přírodou. Možná tu zbylo i cosi z romantických příběhů ošlehaných prospektorů a drsných zlatokopů, takových, jaké barvitě popisoval ve svých románech z druhého konce světa Jack London. Krajina podél řeky se jen pozvolna zvedá do nevysokých kopců a ráz krajiny se první dva dny plavby příliš nemění. Občas zahlédneme pasoucí se soby, kteří si nás zvídavě prohlížejí. Přestože jde o polodivoce žijící stáda, na to, abych mohl pořídit slušnou fotografii, nás k sobě blíže nepustí. Laponci je prý čas od času spočítají, ale jinak je nechávají žít volně. Měl bych ale raději používat termín Sámové, neboť označení Laponci nemají původní obyvatelé nejsevernějších končin Evropy od Norská až po Rusko příliš v oblibě. V norštině jde totiž o odvozeninu slova primitivní či hloupý a ani ve švédštině a finštině není jeho význam o moc lichotivější. Dal by se volně přeložit jako „trhani“ nebo „hadráři“. Příčinu tomu zavdalo zřejmě jejich ošuntělé kožešinové oblečení.

rodinger_12_009 001

Dnes je ale od Finů nerozeznáte. Tedy pokud se neobléknou do svých modročervenobílých a pestrými výšivkami zdobených krojů. Možná i proto se ani přesně neví, jak početné toto etnikum je. Podle nejoptimističtějších odhadů se pohybuje kolem osmdesáti tisíc, přičemž celé dvě třetiny mají žít v severním Norsku. Proplouváme územím sámského národa – synů a dcer slunce.

 

[země zaslíbená]

 

Stále drobně prší. Včera jsme proto postavili stan v březovém hájku dále od břehu. Ani dnes to asi nebude jiné. Na mapě jsou sice podél toku řeky vyznačeny sruby, které jsou volně přístupné a kde lze zdarma přespat. Vybavení je sice skromné – uvnitř jsou prkenná lůžka, stůl s lavicemi a kamna – ale v případě nepříznivého počasí k zahřátí a vysušení věcí naprosto dostačující. V dřevníku je totiž celoročně připravené i dřevo na topení včetně sekyry. Rošt na opékání ryb nad ohništi před srubem je samozřejmost. Kromě těchto roubenek je podél řeky i několik tzv. Rental Cabines neboli varaustupa (tupa finsky znamená srub). Ty je ale potřeba, na rozdíl od těch volně přístupných, předem zajistit v turistickém centru v Ivalu. Zde bývá navíc k dispozici i nádobí, propanbutanový vařič a často i nějaké trvanlivé potraviny, které tu z přebytku svých zásob zanechali předchozí nocležníci. Nejen z tohoto hlediska je Finsko pro trekking zemí zaslíbenou.

rodinger_12_008 001

Na svou přírodu jsou Finové právem náležitě pyšní a považují ji za národní bohatství. Od útlého dětství jsou vedení k aktivnímu trávení volného času v přírodě. Národní parky ve Finsku proto nejsou zapovězenou zónou s řadou omezení a zákazů. Snahou odpovědných institucí je naopak lidi do nich přivézt. Pomocí těchto služeb se snaží pobyt zabezpečit tak, aby nedošlo k žádnému poškození. My však tyto „civilizační“ vymoženosti s malou dávkou opovržení – ale je třeba si přiznat – i špetkou závisti míjíme.

rodinger_12_015 001

Zatím není tak zle a trocha deště nám nevadí. Zatímco kapky deště bubnují na náš stan, ještě dlouho probíráme dnešní zážitky. Obdivujeme stát, který v rámci podpory turistiky dokáže najít prostředky i na takové projekty. A sami sebe se ptáme, jak dlouho by asi vydržel zámek na dveřích nikým nehlídaného srubu a nebo kolik týdnů či spíše dní by asi byla k dispozici dalším příchozím pila nebo sekyra, která nikomu „nepatří“?

 

[noc u Mluvících peřejí]

 

Během nekonečných laponských dní náš režim pomalu začíná ztrácet řád. Noci za polárním kruhem jsou v létě plné světla a do usínání se nám opět moc nechtělo. Čas tu moc neměříme, ale spát jsme šli určitě až dlouho po půlnoci. Počasí nám ukázalo svou vlídnější tvář a dlouho jsme tak pozorovali půlnoční slunce nad obzorem. Ráno se tak opět změnilo v poledne. Upíjíme horký čaj a kocháme se pohledem na vzdouvající se vlny v nedalekých peřejích. „Co jsi říkal?“ otočil se na mne Sourdough od svého hrnku. „Já nic, neřekl jsem ani slovo,“ s pochopením hledím na svého parťáka. Soucitný pohled nebo údiv není na místě. Podobně nahluchlým dojmem působíme střídavě oba už od okamžiku, kdy jsme včera začali stavět stan. Jako by někdo neustále šeptal. Máme pro to jediné vysvětlení. Z nějakých dvaceti metrů nad naším tábořištěm k nám hovoří Mluvící peřeje.

rodinger_12_012 001

Okolo jedné hodiny se odpichujeme od břehu a vyrážíme na cestu. Po obou březích se táhne nekonečný bílý pás zakrslých bříz a řeka uprostřed připomíná nekonečnou třpytivou tkaninu. Tu a tam se začínají objevovat písečné duny. Namísto balvanů a hliněného hrázu tvoří zde břeh písečné svahy. Řeka je trpělivě podemílá a splavuje dál po proudu. Místa na kempování si zpravidla dlouho pečlivě vybíráme a každé si pojmenujeme. Dnes jsme se utábořili v malé písečné zátoce. Noc strávíme na Makarské riviéře. Dá se vlastně vůbec hovořit o noci? Sedíme u ohně a opět mlčky hledíme na nekonečný západ slunce, které se houpe nad obzorem. Řeka na nás pouští zlomyslně prasátka a spát se nám nechce.

 

[lapin kulta]

 

Počasí nám opět přeje. Minuli jsme přítok Appisjoki. Krátce za ní se nad řekou objevuje visutá pěší lávka a na levém břehu první osada zvaná Ivalojoki Kultala. Jsme zpátky v civilizaci. I když zatím ne doslova. Sruby jsou zde opuštěné. Pouhá připomínka zašlé zlatokopecké slávy. Současně ale upozorněním, že jsme se dostali do oblasti těžby zlata. Finsko patří mezi největší producenty zlata v Evropě. I když poslední zlatý boom z padesátých let minulého století dávno utichl, stále sem vidina ve šťastný nález laponského zlata, neboli finsky lapin kulta, táhne novodobé prospektory, kteří tráví letní měsíce rýžováním. Jejich snažení a víra je tu a tam oživena úspěchem některého ze zlatokopů. Všichni mají na paměti, že doposud největší zlatý nuget byl na Ivalojoki nalezen teprve před 18 lety.

rodinger_12_018 001

Nepádlujeme dlouho a už slyšíme charakterický zvuk benzínového motoru. Blízko pravého břehu je ukotven plovoucí bagr. Za chvílí se nad hladinou objeví i hlava s potápěčskou maskou a šnorchlem. Hledáme odvahu k návštěvě. Sourdough má ale se zlatokopy své zkušenosti. Kdysi ho jeden zahnal za hranice svého claimu hozeným rýčem. Zvědavost ale vítězí. Jsme přece na lodi, a když je třeba, dokážeme za to vzít.

rodinger_12_022 001

O srdečném přijetí se rozhodně nedá mluvit. Bariéru prolamuje až zmínka o naší vlasti. Do té doby nepřístupný seveřan vysloví pravděpodobně jediné české slůvko, které zná: „Vlasta.“ Zbytečně se nevyptáváme, z reakcí je znát, že nešlo o bezvýznamné setkání, která zlatokopecká mistrovství světa s sebou přinášejí. Znovu uchopí sací trubici a ponoří se do chladné vody. Má naspěch, pracovat může maximálně šest měsíců v roce, pak řeka opět zamrzá. Zlato se v řekách vyskytuje v říčním sedimentu, který tvoří písek a štěrk. Zlatokop proto používá jakýsi velký plovoucí vysavač, aby odsál sypký materiál usazený mezi balvany na rýžovací splav. Touto metodou nemůže konkurovat velkým těžebním společnostem. Zlata je tu sice stále dost, ale těm se tady zatím rýžovat nevyplatí. Denní šichta je u konce. Zbývá těžké zlato spláchnout na rýžovací pánev a dorýžovat starou klasickou metodou vymývání. Na dně pánve se zatřpytí šupinky zlata.

rodinger_12_029 001

Náš nový známý se jmenuje Vesa Luhta. Zve nás na šálek horkého čaje. Určitě ho potřebuje více než my, protože stále silně pokašlává. Není divu, přestože má na sobě neoprenový oblek, denně tráví v chladných vodách Ivalojoki šest hodin. S napětím pozorujeme v jeho přístřešku, jak na misku laboratorních vah, pokládá drobná závaží. Pamatují určitě ještě staré zlaté časy. Když se střelka uklidní ani nečeká na naší otázku, zakašle a hlásí: „Čtyři a půl gramu. To není zlé.“ Podobně jako řada jemu podobných, i Vesa věří, že jeho šťastný den přijde. Na vlastním těle denně poznává, jak obtížné a složité je zlato v Laponsku dolovat. Nezávidíme mu.

 

[finská Kalifornie]

 

O tom, že i Evropu zasáhla zlatá horečka, podobná té v Kalifornii a na Aljašce, se v našich končinách všeobecně moc neví. A to přesto, že proběhla dokonce téměř o třicet let dříve než na Klondiku a hned v několika vlnách. Naposledy tomu bylo počátkem padesátých let minulého století. První zvěsti o laponském zlatě ale sahají mnohem hlouběji. První pokusy o těžbu v této oblasti proběhly už v 16. století, za dnů vlády švédského a finského krále Gustava Vasy. Výnosy byly ale natolik chabé, že se po krátké době doly uzavřely. Se stejným výsledkem dopadly i snahy v 18. století. Až roku 1867 si na opuštěná rýžoviště opět kdosi vzpomněl a bylo rozhodnuto povodí řeky znovu prozkoumat. Psalo se 16. září 1868 a skupina prospektorů vedená Johanem Conradem Lihrem našla první zlatý nuget. Pár dní na to vydává tento důlní inženýr a asistent ředitele mincovny vzrušené prohlášení: „Zde na Ivalojoki jsme našli zlato na skalním podloží. Během 19 dní se nám podařilo vyrýžovat velké množství zlata včetně řady nugetu. Není pochyb o tom, že byla objevena finská Kalifornie!“

rodinger_12_021 001

Během následujících třech let čelil drsný finský sever nájezdům obrovského množství snílků a dobrodruhů, které zaslepila touha po zlatě a bohatství. V oblasti prvních nalezišť kolem peřejí Ritakoski nebylo možné během letních měsíců získat žádný volný claim. Na dlouhé a strastiplné cestě do odlehlých severských oblasti se však nevydávaly pouze lodě a karavany s ošlehanými prospektory. Společně s nimi dorazili i nadšenci, kteří měli o životě v přírodě, v oblasti plném rašelinišť a hejn komárů, velmi naivní až romantické představy. Nikdy doposud fyzicky tvrdě nepracovali a o rýžování zlata nevěděli zhola nic. Tvrdou a těžko představitelnou dřinu zaplatilo mnoho z nich cenou nejvyšší. Jen hrstce z nich se sen naplnil, našli zlato, zbohatli a stali se legendami. Ty ale netvoří pouze úspěšní…

 

[zlaté mámení]

 

Podobně jako Dawson City nebo Skagway na Aljašce je i laponská zlatá horečka opředena mnoha historkami a má své hrdiny i desperáty. Snad nejznámější a nejčinorodější osobou na zlatých polích v oblasti řeky Ivalojoki byl stavební inženýr Heikli Kivekäs. Rozhodně se nejednalo o žádného greenhorna, neboť ještě před svým příchodem do Laponska těžil zlato jak na Sibiři, tak i v Americe. Ve své rodné zemi se po návratu rozhodl uplatnit své zkušenosti. Založil a vedl hned několik těžebních společností. Díky jeho přesvědčovacím schopnostem a vždy „slibným těžebním průzkumům“ se mu dlouhou dobu dařilo získával důvěru finančníků. Jeho plány šli tak daleko, že jako šéf společnost Vuörikaivos Ltd. plánoval postavit nad peřejemi Ritakoski přehradu, aby se snáze dostal k sedimentu na jejich dně. Přestože žádost o realizaci jeho smělého plánu úřady zamítly, od svého počínání se však nedal odradit. Podařilo se mu dopravit do odlehlé laponské tundry velký parní stroj, frézu a hoblovačku a začal v blízkosti peřejí Ritakoski stavět rozsáhlou báňskou vesnici.

rodinger_12_005 001

Pomocí těžebního zařízení, které nechal na místě vybudovat, vymlel v řece hluboké koryto. V okolí vyrostlo okolo deseti domů a dalších hospodářských budov. Celá operace byla ovšem příliš nákladná a trpělivost finančníků ochabovala. Postupně začal ztrácet jejich důvěru a podporu. Sen se začal pomalu rozpadat. Zcela zoufalý se společně s dvojicí dělníků pokoušel najít zlato i během mrazivých zimních měsíců. Společně hloubili díry v ledu tak, aby jejich boční stěny zamrzaly až na dno řeky a poskytovaly tak k němu přístup. Ani tato úmorná dřina ale nepřinesla své ovoce. A tak se rozhodl použít svůj osvědčený trik, který mu v minulosti pomohl vždy najít štědré mecenáše. Stačilo si znovu obstarat trochu zlata, navýšit tak své výnosy a claimy výhodně prodat prospektorské společnosti Charlese Hilla a Nestora Taivonena. Svého snu se ale nechtěl vzdát a přesídlil o kus dál do Pahaoja claim na řece Sotajoki, kde začal pracovat pro společnost Lapin Kulta. Ani tam mu ale štěstí nepřálo a smůla se mu stále více a více lepila na paty. Kariéru Heikli Kivekäse ukončila až policie. Byl obviněn za zfalšování předpisu na lihoviny, které byly určeny k čištění zeměměřičského nářadí. Stály za jeho zatčením skutečně jenom dvě nuly, které připsal na tento předpis? O tom už legenda nehovoří. Na zlatonosná pole se už ale nevrátil. Zemřel ve věznici v roce 1928.

 

[epilog]

 

Z letargie nás probírá lehké pohupování. Další peřeje. Začínají zcela nenápadně. Zpočátku mělké a neškodné. V esovité zatáčce ale nabývá proud na rychlosti. Zpěněná voda se rázem stává nečitelnou. Jako háček už nestíhám vyhlížet zrádné kameny pod hladinou a snažím se ze všech sil pomoci Láďovi. Narazit do některého z vyčnívajících balvanů, jimiž je hladina poseta, by s největší pravděpodobností znamenalo studenou koupel. „To bylo o fous“, slyším úlevu za svými zády. „Kdyby bylo víc vody, tak jsme asi vykoupali.“ Máme za sebou zřejmě nejzrádnější místo našeho putování, peřeje Toloskoski. Byl by to pech, „prásknout se“ kousek před cílem dnešního dne, protože za chvíli už přistáváme u pravého břehu, blízko osady Tolonen.

rodinger_12_006 001

Od samého rána leje jako z konve. Není na nás už nit suchá. „Má cenu stavět stan?“ Ani oheň nebude jednoduché rozdělat. „Dojdu do Ivala pro auto, nemůže to být po silnici dále než dvacet kilometrů,“ navrhuji. „Dorazíme to,“ říká rozhodně Sourdough a já mlčky souhlasím. Znovu tedy odrážíme naší Baraku od břehu, aniž bychom tušili, co nás dnes ještě čeká. Dále už teče řeka, místy široká až sto metrů, mírnými meandry s hlubokými tišinami klidné vody. Nezbývá nám nic jiného, než se spolehnout na vlastní pohon a posledních několik kilometrů si těžce odpracovat. Užíváme si poslední kilometry. Po 13 hodinách pádlování vytahujeme naši kánoe z vody u mostu v městečku Ivalo. Všechno jednou končí. I naše putování po zlatonosné řece Ivalojoki.

komentář k Finsko – zlatonosná řeka a půlnoční slunce

  1. Marie Svobodova 11.7.2014 na 11:16

    Moc hezky napsane,krasne se to cte.Marie

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *