Travelfocus
žádné komentáře

Fotit je práce na plný úvazek, říká Jakub Kasl

Fotit je práce na plný úvazek, říká Jakub Kasl
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

 

[ptal se Topí Pigula, foto Jakub Kasl]

Jednou jsi řekl, že fotit je práce na plný úvazek. Kolik času tě stálo focení na Novém Zélandu. Co je na tom tak „plnoúvazkově těžkého?

Těžké jsou jenom ty foťáky co s sebou tahám. Jinak nic. Když tě práce těší, není těžká. Výrazem „na plný úvazek“, jsem chtěl spíš vyvrátit představu, že fotograf je vlastně na takové permanentní dovolené. Určitě můžeš jet s partou na výlet, vzít si fotoaparát a příležitostně něco „cvaknout“. Máš-li dobré oko, pravděpodobně z toho vypadne i pár slušných snímků, ale fotografické publikace, ani kalendáře takhle nevznikají. Když máš za cíl sestavit z dané cesty multimediální show postavenou na obrazech a obsahující až tisíc fotografií, nedá se to jen tak ošidit. Mám jeden takový zážitek z dětství. Moje maminka byla sólistka baletu, a když se nás jednou za těžkého „totáče“ ruštinářka ptala na povolání rodičů a já jí pravdivě odpověděl, pohrdavě odvětila: „To, že si někdo tancuje snad není práce.“ Jasně, její piruety na jevišti vypadaly lehce, jako zábava, ale méně proletářsky smýšlející publikum cítilo, že je za nimi spousta dřiny. Novému Zélandu jsem se zatím v součtu dvou cest věnoval osm měsíců. To by se mohlo zdát jako dostatek času. Ale záleží, kam si nastavíš laťku. Pokud se podíváš na fotografie nejlepších novozélandských fotografů, zjistíš, že to je jen zlomek času, který je potřeba na kvalitní zdokumentování tohoto úžasného místa.

Foťák za 100 000 korun není 10x dražší, než za 10 000,-Kč. V čem je tedy ona „drahota“ fototechniky?

To je, ale lišácká otázka. Skoro nevím, jak ji uchopit. Mám dva pohledy: Pokud nemáte ve fotografování profesionální ambice, tedy pokud neplánujete pořízené fotografie prodávat, je pro vás fotoaparát za 100 000 oproti modelu za 10 000 více než 10x dražší. Zaplatíte totiž nejen desetinásobek ceny, ale navíc ještě zbytečnou prémii v podobě váhy a velikosti zavazadla, které s sebou budete po cestách vláčet. Vzhledem k jeho hodnotě se o něj budete také více strachovat a to vás připraví o jistý kus bezstarostné pohody a pravděpodobně i o nějaký ten zážitek. Usoudíte, že s tak drahým foťákem přeci nepolezete do jámy lvové, kterou může představovat třeba noční Johannesburg nebo barevné ulice newyorského Bronxu. S přibývající cenou a kvalitou rapidně narůstají faktory: váha, velikost a opatrnost. Viděl jsem naprosto ohromující snímky z Patagonie pořízené kapesním kompaktem za pár tisícovek, které zvládly i velkoplošnou projekci. V takovém případě není tedy nutné nechat se zmasírovat reklamou a lépe bude ušetřené peníze věnovat do nějakého zajímavého výletu.

Na druhou stranu můžete ušetřených peněz také litovat. Pokud se vám stane, že pořídíte laciným fotoaparátem tak zajímavé fotografie, že se zalíbí třeba marketingovému řediteli banky a ten vás požádá o vydání velkoformátového kalendáře v tu chvíli se vám laciný přístroj pekelně prodražil. Díky technickým, chcete-li datovým parametrům vašich fotek, nejste schopni objednávku zrealizovat. Prodejem takových fotografií by se přitom mohl cenový rozdíl vymazat. Takže je těžké odpovědět, kdy je technika příliš drahá a kdy příliš levná.

Dokázal bys ještě cestovat bez foťáku?

To bych si někdy moc přál. Říkám si, že by bylo krásné umět dobře psát cestopisy. Umět popsat krajinu lépe, než to umí fotoaparát. Cestovat s tužkou za uchem a notesem v náprsní kapse u košile. Nebo jen tak se skicákem, kdybych uměl kreslit. Mohl bych pak být svobodnějším tulákem, a přesto se o své zážitky podělit. V těchto oborech mi však nebylo z hůry dáno, a tak musím svoji neznalost suplovat fotoaparátem. Ale možná teď trochu přeháním. Je to samozřejmě krásný pocit, když si v osamění rozložíte stativ, vyberete kompozici, vše nastavíte a čekáte na mraky a stíny v krajině či příboj na břehu oceánu. Asi bych to nevyměnil a bez foťáku necestoval.

Z obrázků v tomto čísle Travelfocusu je vidět, že jsi se na Zélandu fotograficky „vyřádil“. Ale je něco, co jsi tam vyfotit nestihl?

Určitě! A dost mě to mrzí. Vlastně jsem nevyfotil to hlavní. To nejkrásnější, co jsem si ze Zélandu přivezl. Tu neskutečnou pohodu, se kterou tam lidé umí žít. Mám deštné lesy, ledovce, sopky, útesy, delfíny, papoušky kea. Surfaře, rybáře, tanečnice, pekaře i řezníka na „hovězí“ zabijačce. Ale nápad, jak dostat na fotky a do připravovaného projektu ten jejich „novozélandský“ přístup ke každému okamžiku, jsem dostal bohužel až po návratu. Inu nedá se nic dělat, hold se tam budu muset ještě vrátit.

Jsi typ, který si fotky předem připravuje, nebo se touláš krajinu a čekáš na náhodu, na kompozici, která tě osloví a „udeří do očí“?

To je velice zajímavá otázka a dalo by se na ní postavit dlouhé vyprávění o fotografování. Ty dvě roviny totiž dokonale splývají. Připravovat fotografie je nedílnou součástí seriózní práce. Pokud se nejedná o nahodilé cvakání, ke kterému bohužel rozmach digitálů v posledních letech trochu svádí, je nezbytné dobré fotky připravovat. Nemyslím tím konkrétní scénu, ale takovou tu latentní přípravu k dobrému výsledku. Fotografie už ve svém názvu napovídá, že jde o práci se světlem. A to se přeci neustále mění. Je jiné ráno, v poledne a večer. Na podzim či v létě uvidíš krajinu zcela jinak. V tropech pak musíš uvažovat o období dešťů nebo sucha, na pouštích je zas dobré vyvarovat se písečným bouřím. Nebo je naopak využít, což však pro změnu vyžaduje speciální přípravu techniky. Už asi chápeš kam mířím. Fotografování je dobré vnímat v širokém kontextu a v tom se také připravovat. Konkrétní kompozice pak samozřejmě „udeří člověka do očí“ až na místě, ale když chceš fotit žlutou alej s dlouhými stíny, musíš o té fotce přemýšlet, ještě než si jdeš koupit letenku.

Existují „objektivní“ kritéria k tak subjektivní činnosti, jako je hodnocení fotek? Něčím se „rozhodčí“ na fotosoutěžích přece řídit musí.

Naštěstí tvá otázka zamířila konkrétně na kritéria nikoli obecně na hodnocení fotek. To by byl těžší oříšek, museli by jsme mu věnovat mnohem více prostoru a ucelenou odpověď bychom stejně nenašli. Jasným kritériem je například technická kvalita. Sem spadá především ostrost, vinětce, vyvážení bílé barvy. Pochopitelně se v rámci kreativity i tyto parametry někdy úmyslně posouvají, ale většinou je snadno čitelné zda jde o chybu či záměr. Existují také určitá kompoziční pravidla, která lze jako celek označit za kritérium. Dobrá fotka z nich může vybočovat, ale vzhledem k tomu, že nejsou nikterak uměle vytvořena, nýbrž vypozorována a odvozena od lidského vnímání, jejich popření v kladném smyslu je vcelku náročné a výjimečné. Tady někde objektivita končí a přichází pocit, hodnocení obsahu a s tím rovina výpovědní hodnoty snímku. Tam už naštěstí objektivní hodnocení neexistuje. Tlačilo by fotografii do uniformity.

Prohlédněte si také portfolio autora v části Focus

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *