Focus: Šimon „Athaj“ Řeřucha
lidé pod horami
[text: Jan Sucharda, foto: autor, Jana Jakšová]
Šimon „Athaj“ Řeřucha
se narodil roku 1982 v Pardubicích, nicméně většinu prozatímního života prožil v Brně. Absolvoval studium na Fakultě Informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Své fotografie vystavuje na autorské výstavě Nepál: po střeše světa, fotografie byly publikovány v českých knihách a časopisech.
Mám pocit, že neplatí co Čech, to muzikant, ale co Čech, to fotograf. Není to tím, že dává digitál neuvěřitelnou možnost cvakání a dřív nebo později se každému nějaká fotka povede?
Žijeme v době, kdy je velmi snadné vytvářet více dokumentů, než kolik jsme sami schopni zkonzumovat; je snadné nacvakat tolik fotek, že si je za celý život neprohlédnu. A pak jde jen o to, zda věnuji dostatek energie na to, abych prosil zrno od plev a našel tu jednu povedenou, pokud tam je. A to je podle mého začátek cesty od majitele fotoaparátu k fotografovi.
Toulal ses zeměmi tzv. třetího světa. Jak vidíš otázku dlouhodobé rozvojové pomoci (peníze, potraviny) zemím třetího světa?
Klasik pravil: Dej člověku rybu a nasytíš ho na jeden den. Nauč člověka rybařit a nasytíš ho na zbytek života. Osobně mám dojem, že pomoc „zadarmo“ je dvojsečná zbraň. Je fér pomáhat těm, kteří neměli to štěstí se narodit v blahobytu, na druhou stranu to často potlačuje snahu lidí zlepšit svoji situaci vlastním přičiněním a zvyšuje závislost na kontinuální pomoci. Z osobní zkušenosti: rád pomůžu lidem tím, že ocením jejich službu. Když mě řidič cyklorikši doveze na smluvené místo za smluvenou cenu, rád mu nechám dýško.
Nepál patří k jedné z nejchudších zemí světa. Chtějí Nepálci změnu? Jakou? Co chtějí? Jak se to projevuje?
Nutno podotknout, že v Nepálu žije několik desítek etnik s různým historickým a kulturním pozadím, já jsem se dostal do kontaktu jen s pár lidmi. Někteří jsou absolutně smíření se svým osudem, protože jim takový vzorec vštěpuje víra – typičtí jsou tím hinduisté narození do nižších kast. Jiní se usilovně činí – hezkým příkladem je etnikum Šerpů, kteří využili příležitosti a za posledních padesát let vyměnili středověk za život v moderní civilizované době. Mnoho se jich naučilo cizí jazyk od turistů a dobrodruhů, kterým tahali na zádech zavazadla po svazích Himaláje
V zemi je levicový proud ne nepodobný maoismu. Nehrozí jim „převrat“ směrem k levicové diktatuře?
Vidět v Nepálu zástupy lidí, jak svíčkami zdobí srpy a kladiva, byl drsný zážitek, v kontextu s naší národní minulostí, stejně jako vidět stejným motivem pomalované kameny a zdi opuštěných domů v hloubi velehor. Lze jenom spekulovat, jak velkou roli na pozadí událostí hrají mocenské zájmy sousedících velmocí – Číny a Indie. Potkali jsme lidi, kteří vítají změnu a cítí svěží vítr a velkou naději. A potkali jsme i lidi, kteří v tom spatřují ohromné riziko a vidinu další totality.
Indii někdo vidí jako špinavý „cikánov“ jiný jako pestrou zemi, kterou Evropan nedokáže právě pro její pestrost pochopit.
Tak to je otázka za 5000 :-). Indie je podle mého zcela jednoznačně obojím a na výsledném dojmu se nejvíce podepíše úhel pohledu, kterým se na Indii člověk dívá – v podstatě je vidět to, co vidět chceme. Já Indii vnímám jako obrovskou plochu země, na které žije mnoho stovek etnik a hovoří se více než tisícovkou místních jazyků. Mnoho lidí tíhne k tomu, že Indii (ale i kterýkoliv jiný kraj) soudí dle krátké návštěvy, kdy uvidí pouze zlomek země a to ještě nejlépe zpoza poloprůhledné stěny evropského komfortu, který si na východ přiváží s sebou – je to stejné jako hodnotit svůj dojem z celé Evropy po návštěvě například Španělska nebo Norska. Znám lidi, pro které byla špína, chudoba a všudypřítomný boj o přežití převažujícím dojmem, který jim Indii znechutil. Pro mě osobně znamenala každá návštěva Indie konfrontaci s úplně odlišným způsobem života, nesmírně fascinující skládačku pohnutých osudů lidí i etnik, lidské víry a filozofie, každodenní existence a také rozmanité krajiny. Čili abych odpověděl na otázku, pro mne je Indie pestrá a neuchopitelná země a snaha pochopit alespoň střípky má pro člověka velkou hodnotu.
Považuješ se za fotografa?
Jsou fotografové a Fotografové. Ano, vlastním fotoaparát a zachycuji věci a situace kolem sebe. Ale fotografem s velkým F jsou pro mne lidé jako Adams, Salgado, Šibík, Cudlín a třeba i Marek Audy. Přijde mi, že mají něco jako fotografickou duši, tzn. umí formou fotografie sdělovat, inspirovat, předávat, nutit přemýšlet. Z tohoto úhlu pohledu se za fotografa spíš nepovažuji. Ale pracuji na tom. Technika mi přináší komfort a částečně rozšiřuje možnosti, nicméně věřím, že technika dělá tak dvacet procent výsledku, zbytek je někde mezi rukama, očima a mozkem. Samotný systém pokus – omyl je pro mne příliš pracný, teoretického studia mám dost ze školy a z práce. Moje cesta je spíš kompromis – fotím, občas si projdu článek, knížku nebo něčí fotky a novou inspiraci se snažím promítnout zase do focení.
Tvým zájmem i možnou budoucí profesí je netopýrologie (chiropterologie). Fotíš netopýry? Jak se fotí netopýři (pokud je fotíš).
Netopýři nejsou mým koníčkem v pravém slova smyslu – jeden z projektů, na kterých se podílím v práci, je zaměřen právě na studium těchto zvířat. Já jsem součástí technického týmu, kdy doma v kanceláři vyvíjíme a vyrábíme a v terénu obsluhujeme všechnu tu elektroniku, která je pro moderní biologický výzkum potřeba. Nicméně práce v terénu obnáší řadu prostojů a čekání na tu správnou chvíli, kterou jsme s kolegy často strávili i focením. Vyfotit netopýra je výzva, jsou ďábelsky rychlí a člověk je pro ně zpravidla predátor. Je potřeba zvolit vhodnou taktiku a pak rychle jednat. Se světlem je to bída, člověk je odkázán na silný blesk; na rozestavění větší soustavy nebývá čas. Kvůli jejich obratnosti a neposednosti nehrozí ani dlouhá expozice – jeden je rád, že stihne na dlouhé ohnisko zaostřit – takže je to boj o každý snímek.
Dokážeš na cestách vypustit svůj zájem o letouny, nebo pořád sleduješ kde co lítá, lezeš do jeskyní a snažíš se to určit?
S přehledem dokážu, na cestách mám mnohem víc zájem na krajině a lidech okolo a fauna s flórou jsou „pouze“ jedním z detailů, které tento náhled zdobí a dokreslují. Na druhou stranu profesionální deformace se trosku projevuje, například při návštěvě jeskyně opravdu hledám stopy po netopýrech a přemýšlím, ve které spáře by se mohli schovávat. A je fakt, že moji spolucestovatelé si často stěžují, že zas klečím nad nějakým šnečkem nebo květinkou a zdržuji. Ale i to je součástí cesty, která je cíl.