Travelfocus
žádné komentáře

Ghana – hliněný svět ghanského severu

Ghana – hliněný svět ghanského severu
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Ve městě Kumasi v centrální části Ghany kupujeme moped. Je to skútr pidirozměrů, ovšem je levný a kromě chybějících zpětných zrcátek žádnou viditelnou vadu nemá. Křtíme jej na „čokoprda“ nejen s ohledem na ghanskou tradici pěstování kakaových bobů – má totiž světle hnědou barvu. Těšíme se, že na čokoprdu prozkoumáme subsaharské severní části Ghany. Trochu smutným zjištěním – vzhledem ke stavu zdejší silniční sítě a velikosti koleček čokoprda – je, že 80 km za Kumasi končí asfalt. Tedy alespoň na boční trase, kterou jsme si zvolili. Jednu petkou s vodou a druhou s benzínem v úložném miniprostoru tohoto teréňáka se tak naše putování občas stává bojem o dojetí. Historky o pádech, o hledání cesty ztrácející se v buši či o tom, jak čokoprd postupně poztrácel zbytky svého vybavení, by vydaly na samostatný článek. Ale – dojeli jsme!

[text Jana Patková, foto Jan Škvára]

Larabanga

Pomyslným dělítkem mezi severní a jižní částí Ghany je přehrada Volta. Co je „nad“, je muslimské, co je „pod“, je většinou křesťanské. Region kolem asi 400 km dlouhé přehrady je nábožensky namixovaný.

 

[každý něčemu věří]

 

Ve všech třech pomyslných částech této západoafrické země se ke zmíněným hlavním náboženským proudům přidává ještě tradiční animistická víra. Pěkně nám to vysvětlil jeden ghanský lékař, který medicínu studoval v tehdejším Československu: „Stavím si vlastní kliniku. Tady ta místnost, to bude modlitebna. Tenhle kout bude pro muslimy, aby se mohli modlit k Mekce. Východní stranu dám křesťanům. A ti ostatní se můžou modlit, kde budou chtít.“

sůdánská vesnická architektura

Bezděky tak charakterizoval celou nábožensky snášenlivou zemi. Islám v severní části, kam míříme, je velmi mírným odvarem toho, co dnes řeší celý svět v oblasti Afghánistánu a dalších zemí Blízkého východu. Nicméně – překročíme Černou Voltu a na prvním check-pointu se se mnou odmítají policisté bavit. Jediný důstojný partner do diskuze je pro ně můj muž. Ten tehdy anglicky, což je úřední řeč celé Ghany, nemluvil. Protože se situace několikrát opakovala, vymysleli jsme nakonec následující postup: můj muž je tak důležitý, že jen tak s někým mluvit nebude. Od toho má svého spíkra…

Tofi Atome

V těchto místech není Volta žádný veletok, ale i tak vypadá důstojně. Ve vodě zamořené bilharzií se cachtají děti a ženy perou prádlo. S nedostatkem vody se Ghana stejně jako mnohé další africké země stále neúspěšně potýká. I my už jsme naši láhev s téměř vařící vodou dávno vypili, když dorazíme do vesnice Banda Nkwanta. Pár hliněných domků tu chrání lidi před okolní nízkou a trochu trnitou buší. V jediném krámku se dá koupit jenom zteplalá coca cola a její setřičky fanta a sprite.

Banda Nkwanda - súdánská vesnická architektura

Zato mešitu tu mají nádhernou. Snad že je první z řady hliněných staveb súdánského typu, které uvidíme, zcela nás uchvátí. Celá vesnice je před poledním žárem skrytá pod stromy, ten největší roste u mešity. Odehrává se pod ní hlučná a veselá slavnost, ženy jsou nastrojené do nejlepších šatů a děti lezou po kůlech, které z mešity trčí. Tento estetický a konstrukční prvek je pro zdejší hliněné mešity typický. Skřípavé reproduktory udávají rytmus, v kterém vesnice tančí. Naším dnešním cílem je ale Bole. Po dalších strastiplných kilometrech odpadává tachometr, čímž přicházíme o možnost podle rychlosti odhadovat, jak daleko to ještě do Bole máme. K závoře před městečkem dorážíme ve chvíli, kdy se začíná stmívat. Právě včas, protože světlo na čokoprdu přestalo svítit…

 

[ze střechy mešity]

 

Ráno si jdeme prohlédnout mešitu a její okolí. Mešita je stará, hliněná a dnes už méně používaná než její nová „kolegyně“. Správce je ale družný chlapík a za nevelký peníz nás pouští dovnitř. Jsme překvapení, jak stísněný je prostor uvnitř mešity. Vejde se tam sotva několik modlitebních koberečků a schodiště na střechu. Z ní si můžeme prohlédnout pěkně v klidu architekturu a vnitřní uspořádání městečka. Protože jsou zdejší usedlosti vždy orientovány do dvora a nikoli do ulice, při procházce městem je vidět pouze vysoké hliněné zdi. Takhle seshora máme všechno doslova jako na dlani.

sůdánská vesnická architektura

Dvorky spolu s lidmi obývají i zvířata – hlavně kuřata a kozy. Vzhledem k islámskému vyznání obyvatel tam nikdy nenajdeme prasata. Domky s plochými střechami jsou uspořádané kolem dvorku a obehnané hliněnou zdí. Nikdo tak nemůže být nevítaným svědkem rodinného života, který se totiž téměř výlučně odehrávána na dvorku. A to od časného rána, kdy se začíná s vařením – na otevřeném ohništi živeném dřevem, které je velmi málo smolovaté. Hoří špatně, ale dlouho. Nejčastěji se připravuje typické ghanské jídlo, kaše fufu z kasavové mouky nebo ze zelených banánů. Kaše se dřevěnou palicí tluče tak dlouho, až konzistencí a bohužel i chutí připomíná plastelínu. Dvůr slouží také k umývání dětí a nádobí. Městečko Bole je – co se hliněné architektury týče – jakýmsi předstupněm toho, co nás bude čekat dál na sever, blíž k Sahaře.

 

[noc smrti a mystiky]

 

Larabanga je úchvatná vesnička na kraji národního parku Mole. Dorážíme sem s dalším soumrakem a doslova padáme do náruče jednoho z bratrů Salias – dvojčat poučených zahraničními dobrovolnickými organizacemi o ekoturismu. Zkoušejí ho tady praktikovat. Dají nám napít vychlazeného pití, ubytují nás v jedné z hliněných chýšek a nanosí nám vodu na umytí. Další hodinu jen ležíme a necháváme se okukovat místními dětmi. Když posbíráme zbytky sil poztrácených během dne, jdeme si prohlédnout to, za čím by sem měly v budoucnu proudit davy turistů: nejstarší mešitu v zemi. Je krásná, všechno je na ní o kousek malebnější, než na těch předcházejících a stíní ji veliký baobab. Hned se k nám připojí samozvaní průvodci z vesnice a vykládají nám její údajnou i skutečnou historii – bohužel vyčtenou ze stejného průvodce, který máme i my. Datují tak její vznik nejspíš mylně do patnáctého století. Národní ghanské muzeum je podstatně zdrženlivější, tamější odborníci hovoří o letech 1643 – 1675.

s_011 kopie

Čas je ale v Africe relativní, jak zjistíme v okamžiku, kdy se začneme ukládat před „naši“ chýšku ke spánku. Kolem půl desáté se totiž rozezní z návsi bubny, a přicházejí další a další hudebníci. Když se jich nashromáždí tak akorát, vylezou na korbu náklaďáku. „Jsou to velmi dobří hudebníci. Před smrtí si je objednala jedna stará žena z vesnice Damongo, tak jí teď jedou zahrát na pohřeb,“ vysvětlil nám jeden vesničan ochotně. Tahle noc je vůbec příznačná, plná smrti, mystiky a nám neznámých rituálů. Pod lehce zamženým měsícem se totiž koná ještě jeden pohřeb. Několik starších muslimů sedí pod zářivkou, zpívají a čtou z Koránu. Je to právě 12 dní, co v tomto domě zemřel muž. „Všechno jde velmi rychle,“ ujme se role průvodce jeden ze Saliasů. „Když člověk neumře doma, tak ho tam rychle donesou. Do hodiny, ani ne do hodiny, je pak pohřbený.“ Ani se nedivíme, vzhledem ke zdejšímu klimatu.

hra OWARE

„Po třech, sedmi, dvanácti a čtyřiceti dnech jsou pak pohřební slavnosti. Ta úplně poslední je pak rok po smrti,“ dodává bratr. Podobají se prý té, kterou máme právě před očima. V půlkruhu kolem modlících se mužů posedávají lidé z vesnice. Každou chvíli někdo přihodí peníze, aby v modlitbách a zpěvu neustávali. Uprostřed stojí hrnec s čajem, který příbuzní podávají sousedům. Vše je pomalé, klidné a až na monotónní zpěv úplně tiché. Trvá to už přes hodinu a prý nejméně do půlnoci potrvá. Takovou výdrž nemáme a za chvíli usínáme pod africkým nebem plným hvězd. Ráno je vesnice na nohou dřív, než se vymotáme ze svých lehkých přikrývek. Ptáme se bratra, jestli takhle pozdě chodí spát každý den. „Ano, chodím spát tak o půlnoci a v pět ráno jako všichni vstávám na ranní modlitbu.“ „To nejsi unavený?“ „Jsem muslim a potřebuji jen pět hodin spánku.“

 

[kurníky malé a velké]

 

Cestou dál na sever, směrem k hranici s Burkina Faso, se krajina pozvolna mění. Je sušší a sušší, podél silnice se na vysušené a spálené zemi pasou nevím na čem krávy a kozy. Koryta řek a potoků jsou teď, v období sucha, beznadějně prázdná. Když se někde objeví podzemní voda, hned je to poznat – stromy vyraší a kolem louže roste až nemravně zelená tráva. Hliněné usedlosti jsou roztroušené po krajině plné osamělých baobabů. Mimo města se už objevují úplně jiná stavení – kulovité chýšky typické pro oblast súdánu. Tímto pojmem je označován pás stepí a savan ležící jižně od Sahary a severně od guinejského a konžského pralesa. Slovo je odvozeno od arabského výrazu „země černých“ a vzniklo mnohem dříve, než název moderní africké republiky Súdán.

Larabanga

Sjedeme ze silnice a nazdařbůh se vydáme k jedné usedlosti. Geometrickým zákonem je tu kruh. Kruh tvoří vnější obvodová hliněná zeď, do níž jsou zakomponovány kulaté chýšky manželek, starých rodičů a odrostlých dětí. Doma jsou jenom manželky s dětmi a starý pán. Nerozumíme si ani slovo, rodina hovoří jedním z padesáti jazyků a nářečí, jimiž tato země oplývá. Z rozpačitého chichotání a posunků pochopíme, že smíme dovnitř. Všechny čtyři ženy a asi dvanáct dětí nás následuje hlavní „bránou“ do velkého kruhového dvora, který je obehnán menší zdí. Tady stojí malé kruhové stavby s čepicemi ze suché trávy. Sýpky. Protože už dlouho nepršelo a ještě dlouho ani neskrápne, „čepice“ jsou frajersky na stranu. Účel ještě menších hliněných homolí, které jsou součástí vnitřní zdi, nechápeme, dokud starý muž nevytáhne z jedné homole slepičí vejce.

Larabanga

Z hospodářské části se přesouváme do té obytné. Chýšky manželek se výrazně podobají oněm kurníkům, jen jsou větší. Vybavení nemají takřka žádné, na malém plácku před domečky má každá žena svou kuchyni – ohniště a tři čtyři kousky nádobí. Absolutní nedostatek všeho tu však, jak se zdá, nikoho netrápí. Děti se s křikem vyhrnou před usedlost a odrážejí dravé ptáky, kteří si brousí zobáky na jejich slepičí omladinu. Děda nám pyšně ukazuje vnější výzdobu obvodové zdi – do hlíny se tu prstem kreslí jednoduché ornamenty. Dalším výtvarným prvkem jsou dolíčky, taktéž dílo lidských rukou. Pak se nám děda snaží se smíchem vysvětlit, co se děje, když přibude nová manželka: část zdi se vybourá a přistaví se chýška nová. Jednoduché? Tak moc zase ne…

 

[nová žena a stará tradice]

 

„Chci si přivést novou ženu,“ vypráví nám u piva učitel z jedné vesnice, který přijel na trh do posledního města před hranicemi, Bolgatangy. „Jenže s tím musí souhlasit ta moje. A proto musí dostat nějaký dar. Chci tady na trhu koupit pěknou látku,“ vypráví o svých radostech a starostech afrického muslima. „Bude to ale už poslední, víc jich nechci, je to moc starostí a moc příbuzných,“ směje se a objednává další teplé pivo. Pak nasedne na našeho čokoprda, který jsme mu prodali, a odjede někam do pustiny. Na Bolgatangu se snese žlutý soumrak – pouštní vítr harmatan je dnes silný. Jako přízraky se za garážemi vynoří dva jezdci na velbloudech, obchodníci z Burkiny.

Paga tabu

Staré se v severní Ghaně potkává s novým, tradice s civilizací. Zítra nám ještě ve vesnici Paga předvedou obtloustlé krokodýly, které tu kvůli tabu nesmějí zabíjet, a pak už pofičíme velkým autobusem zpátky do Kumasi. Za okny uvidíme ohníčky u hliněných usedlostí, kde si o elektřině zatím mohou nechat jenom zdát.

jídlo Fu-fu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *