Travelfocus
žádné komentáře

Glenorchy – brána do ráje na Novém Zélandu

Glenorchy – brána do ráje na Novém Zélandu
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Když jsem se v této malé novozélandské vísce na severním cípu jezera Wakatipu ocitla poprvé před více než šesti lety, netušila jsem, jak moc se stane součástí mého budoucího života. Jako spousta dalších turistů a cestovatelů po Novém Zélandu jsem Glenorchy navštívila pro tolik vychvalované krásy přírody a nutno říci, že zklamaná jsem rozhodně nebyla. Co jsem tehdy o tomto konci světa věděla, bylo minimum vyčtené z průvodců – malá obec se zajímavou historií, věhlasné místo z natáčení Pána prstenů, nádherné horské scenérie, výchozí bod pro spoustu treků v Národním parku Mt Aspiring, brána do „Ráje“ (díky nedaleké oblasti nazývané Paradise).

[text: Vlaďka Kennett, foto: autorka, True Travel Ltd New Zealand]

_A701159

Dnes je Glenorchy, osada čítající přibližně 200 stálých obyvatel, již téměř dva roky mým domovem. Místo, které má sílu uhranout. Většina návštěvníků nešetří superlativy, ale přestanete-li být „jen“ turistou, stanou se pocity více vyhraněné – buď zcela propadnete jeho podmanivé uzavřené atmosféře, nebo ho zkrátka (zejména pro jeho izolovanost) nemusíte vůbec. Patrně se mi přihodila první situace…

 

[dávní maorové]

 

Porozumění souvislostem prvního osidlování Glenorchy a okolí kmeny původních obyvatel Nového Zélandu – Maory – by znamenalo hlubší zasvěcení do celkového uspořádání maorské hierarchie, znalost domorodé kultury zvané Maoritanga a politických souvztažností Nového Zélandu. I bez těchto detailů je však podstatné, že oblast Wakatipu významně figuruje v domorodé historii místních kmenů – prvního Waitaha, následně Ngati Mamoe a pozdějšího příchodu kmene Ngai Tahu, který dodnes spravuje velkou část území v koordinaci s vládním držením. První etapa osidlování Maory proběhla již v poměrně ranném období počátkem 13. století, kdy v rámci průzkumných expedic do oblasti dorazily maorské rodiny (hapu) z okolí průlivu Foveaux Strait.

DSC_1942

Během archeologických výzkumů bylo prokázáno, že první maorské sídliště v oblasti Glenorchy bylo poblíž dnešního mostu přes řeku Dart. Tehdejší obyvatelé se zaměřovali na vyhledávání dodnes velmi ceněného nerostu Pounamu (jadeit). Také lovili a zpracovávali dnes vyhynulé nelétavé ptačí obry nazývané moa (např. Dinornis robustus či Dinornis novaezelandiae), podobné současným pštrosům. Maorské horské stezky, po kterých se jadeit v minulosti dopravoval, se staly základem dnešních trampských treků. Horské průsmyky jako Rees, McKellar, Cascade nebo Harris Saddle byly a jsou jedinými body, kudy je možné přejít drsná horská pásma. První evropští zeměměřiči a průzkumníci jako Skot James Mc Kerrow tyto původní maorské stezky později zapsali do map.

 

[bílé osídlení]

 

Z pohledu „bílého“ osídlení je v historii Glenorchy rozhodujícím momentem rok 1860. Tehdy sem při průzkumné plavbě po Lake Wakatipu doplul na své velrybářské lodi William G. Rees, objevitel a zakladatel města Queenstown. Pojmenoval obě ústící řeky – Rees a Dart Rivers a přilehlé nivní a náplavové oblasti prohlásil za farmářské území (tím se oficiálně jednalo o hodnotnou a tedy prodejnou půdu). Jako první osídlení, kam se natrvalo usadili Evropané, je uváděna ovčácká chata z roku 1861. Následovaly další menší stavby a koncem roku 1862, spolu s příchodem zlaté horečky do provincie Otago, zaplavili Glenorchy zlatokopové. Do roku 1864 se pak datuje oficiální založení osady Glenorchy, jejíž název pochází ze skotské gaelštiny „Glen of Orchy“ (Údolí řeky Orchy).

DSC_7277

Název odkazuje na většinou skotský původ prvních osadníků a údajně na podobnost s jistým místem toho jména ve skotském Argyll. Roku 1870 byl prozkoumán severozápadní břeh Lake Wakatipu a založena osada Kinloch (skotská obdoba anglického „Head of the Lake“), která měla sloužit jako vnitrozemní báze pro spojení se západním pobřežím Nového Zélandu – konkrétně s osadou v zátoce Martin’s Bay. Začalo se dokonce s budováním spojovací silnice, ale díky špatnému vyměření k naplnění této vize nikdy nedošlo. Přesto začal v romantické osadě fungovat Glacier Hotel, provozovaný R. C. Bryantem a níže po proudu byla založena pila Mill Creek. Ta zpracovávala vytěžené dřevo z původních podokarpů (Podocarpus totara) a pabuků. Využití bylo nasnadě: mosty, lodě, farmářské ohrady či dřevěné výztuhy do horečně vznikajících zlatokopeckých štol.

 

[zlatá horečka]

 

Zlatonosná půda ve formě naplavenin byla poprvé zaznamenána evropskými prospektory v údolích Rees and Dart a v řečištích jejich přítoků – Twelve-mile Creek (Ox Burn), Precipice Creek a Buckler Burn. Zlaté žíly byly objeveny v nitru okolních hor – Mt Judah, Invincible Reef, Rees Gorge. Zlato bylo těženo rozrušováním horniny důmyslným způsobem zvaným sluicing – hydromechanizovaným dobýváním pomocí vymývání vodou ať už různě vyspádovanými konstrukcemi, či odváděním celých toků potřebným směrem skrz otvory vytesané ve skále a nahnané do koryt, žlabů a potrubí k ústím primitivních vodních děl. Proplachování a rozpojování horniny pak pokračovalo ve žlabech a sítech, jejichž pozůstatky (stejně jako ruiny obydlí zlatokopů) je možné najít na několika místech dodnes.

_A701251

V řečišti Dart River dokonce začalo na krátko pracovat ambiciózní říční rypadlo (odtud název Dredge Flat), zbudované v nákladu tehdy nikoliv bezvýznamné sumy 25 000 liber. Konstrukce rypadla byla však poddimenzována a docházelo k častým poruchám kvůli záplavám a společnost tak byla nucena svou činnost ukončit. Jedinou produktivní těžbou se později ukázala být pouze lokalita Invincible Mine. I říční zlato v oblasti soutoku Dart River a Beans Burn, kam dokonce čínští zlatokopové vybudovali silnici (Chinamans Bluff) se velmi rychle vytěžilo a zlatá horečka, která postupně zasáhla region v několik vlnách, koncem 80. let 19. století zcela ustala.

 

[vzácný scheelit]

 

Další samostatnou etapou pro Glenorchy a pro Nový Zéland zcela unikátní historickou záležitostí je těžba scheelitu – jediného minerálu, na kterém doslova závisela existence obce a který v podstatě „dostal Glenorchy do map“. Název získal po švédském chemikovi C. W. Scheelem, který v 18. století pracoval s obsahem wolframu v minerálu obsaženém. Nerost byl místním známý coby “bílý Maor” a dodnes má mnoho využití v průmyslu. Sheelit byl objeven v tenkých, nesouvislých vrstvách různě rozmístěných v břidličných horách v okolí Glenorchy již prvními zlatokopy, komerčně se ale s těžbou nezačalo až do roku 1902. Těžilo se v neobyčejně tvrdých podmínkách, v nadmořské výšce kolem tisíce metrů, a to jak v šachtách, tak formou povrchových dolů. Hory byly v průběhu let protkány spletí stezek, ale k největší viditelné úpravě terénu došlo až po druhé světové válce s nástupem buldozerů. U dolů byly vybudovány baterie na zpracování rudy, která se dále dopravovala po drsných stezkách dolů k jezeru. Při troše štěstí si horník mohl za měsíc vydělat to samé co námezdní dělník za rok, ale také musel čekat až rok na šek za již prodanou rudu…

_A701268

V šedesátých letech minulého století zůstalo jen několik skutečných vytrvalců, kteří pokračovali v těžbě spíše díky vztahu k místu než pro peníze. V současnosti se scheelit těží i jinde ve světě a protože je cena velmi nízká, místní doly se ve světovém měřítku staly neefektivní a neschopné konkurence. Těžba byla po posledním pokusu ji obnovit v roce 1968 zastavena a jako vzpomínka na toto období zůstaly v okolních horách stezky, propadlé šachty a zarůstající tunely. Na několika místech je stále možné vidět pozůstatky těžební techniky v různém stupni rozkladu a opravdovou nostalgií jsou staré hornické chaty s poetickými jmény – Bonnie Jean, Heather Jock, Boozer, Mc Intosh a další. A že by mohly vyprávět příběhy…

_A701214

Dnes se staly útočištěm trempů, hledajícím něco historie a především fantastické výhledy z vrcholků Richardson Mountains. Pravda – chaty jsou to velmi prosté, obvykle jen z vlnitého plechu (ten je mimochodem na NZ stále prvotřídním stavebním materiálem) ale svítá jim na lepší časy. Department of Conservation (Odbor životního prostředí NZ), který dostal oblast do správy, již začal pracovat na jejich rekonstrukci a několik hlavních stezek se stalo oficiálními treky. Také historie scheelitové těžby v Glenorchy zažívá jisté obrození a spolupráce místní komunity a pamětníků přináší první ovoce – například v podobě nedávno vydaného a opravdu velmi zdařilého DVD, věnovaného právě historii scheelitu v Glenorchy.

 

[přírodní ráj]

 

Co přivedlo do Glenorchy první obyvatele a proč se rozhodli tu žít, už víme. Co sem však přivádí současné návštěvníky, či proč se někteří dokonce rozhodnou tu usadit? To jsou dvě samostatné otázky, protože každá zahrnuje jinou skupinu lidí. Jedno má však nepochybně společné – lásku či obdiv k přírodě, která tu opravdu investicí do krásy nešetřila. Head of the Lake – jak se říká celému severnímu konci 42 km dlouhého ramene jezera Wakatipu (familiérně Wakatip) – je v podstatě deltou dvou meandrujících řek v širokém vlídném údolí nenásilně sevřeným okolními masívy. Pro běžné výletníky je to cul-de-sac, konec silnice (vyasfaltované teprve roku 1997!) – jediné spojky se skutečnou civilizací 45 km vzdáleného a turistickým ruchem pulsujícího Queenstown. Strmé břidličné svahy, řeky a bystřiny ženoucí se do údolí, mechem obrostlé pabukové lesy a ledem a sněhem pokryté vrcholky okolních dvoutisícovek – takhle rozmanitě se obléká skutečná Středozemě.

DSC_0911a

Samotný „Township of Glenorchy“ sedí přímo na břehu 399 m hlubokého ledovcového jezera Lake Wakatipu, denně měnícího svou barvu patrně podle nálady, kterou právě má. Samotné údolí bylo vytvořeno obrovským, postupně ubývajícím ledovcem, jehož pozůstatky jsou dnes vidět v podobě Mt Earnslaw Glacier, Dart Glacier či Olivine Plateau. Ledovcové minulosti (mluvíme o době ledové, která skončila před 10 000 lety) také celá oblast vděčí za své geologické uspořádání – nachází se na zlomu mezi zónou metamorfovaných a usazených geologických pásem, doslova vybroušených posunujícím se kolosem ledu. Stojíte-li na konci mola v Glenorchy a rozhlédnete se kolem – přes hladinu jezera první zaujmou zubaté svahy Humboldts Mountains s nejvyšší Mt Bonpland (2 343 m n. m.) hřebene pojmenovaného po baronu F. H. A von Humboldtovi, velkém cestovateli a přírodovědci. Zejména na jaře můžete pozorovat rozdíl v barvě lesa na úpatí těchto hor, kde převládají pabuky (Notofagus fusca), od zhruba 500 m n. m. pak Notofagus menziesii a zcela nejvýše pod hranicí buše roste Notofagus solandr). Nad nimi se tyčí šedé skalní špice, často i přes léto pokryté zbytky sněhu a ledu. Přímo nad městečkem se vypínají téměř „plešaté“ a v souvislosti s těžbou zlata a scheelitu již zmiňované Richardson Mountains, s nejvyšším dramaticky rozeklaným štítem Mt Larkins (2 300 m n. m.). Směrem na sever pak celé oblasti dominuje nejvyšší, legendami opředená Mt. Earnslaw (maorsky Pikirakatahi, 2 830 m n. m.).

DSC_9551

Oblast Te Wahipounamu – South West New Zealand – je zapsaná na seznamu Světového dědictví UNESCO a spadá pod správu Department of Conservation (DOC) i přesto, že celé území je stále v oficiálním vlastnictví maorského kmene Ngai Tahu a půda je zde pro Maory posvátná. DOC tu buduje, udržuje a dohlíží na síť trampských treků různého stupně náročnosti a komfortu. V parku platí docela přísná pravidla pro pohyb, lov či táboření, o komerčních aktivitách nemluvě – vše je záležitostí povolenek, licencí, v případě těch nejvyhlášenějších treků pak dokonce rezervačního systému. Nocleh je na trecích možný – opět dle kategorie – buď v různě kvalitních trempských chatách, kde ty nejkomfortnější nabízejí tekoucí pitnou vodu, palandy s matracemi, topení na dřevo a uhlí a přes hlavní sezónu (říjen – duben) také plynové vařiče, nebo ve vlastních stanech, ale pouze na k tomu určených místech. Nocležné se pohybuje od 10 – 45 novozélandských dolarů.

_A701168

Osobně jako aktivní tremp tuto oblast řadím na svém žebříčku popularity nejvýše a treky jako Rees-Dart nebo Routeburn jsou skvělým „pokrmem pro duši. Biodiversita NP Mt Aspiring i přírody v okolí samotného Glenorchy je velmi bohatá. Mezi více či méně běžné novozélandské ptačí říše patří tui zpěvný, květosavka novozélandská, lejsčík dlouhonohý, papoušek kakariki nebo holub novozélandský. V podvečer můžete spatřit mihotající se stíny dvou druhů netopýrů, kteří jsou jediní původní savci na ostrově, nebo slyšet houkající sovičku sýčka novozélandského. Při procházce po dřevěném chodníku v mokřadech romantické Glenorchy Lagoon pak můžete vidět spoustu druhů vodních ptáků včetně husice rajské, slípky modré či pro nás neobvykle zbarvené labutě černé. Nepotvrzená pozorování uvádí také výskyt velmi starého a ojedinělého ptačího druhu s domorodým jménem kokako (Glaucopis cinerea), který byl nedávno oficiálně prohlášen za vyhynulý.

_A701291

V alpské zóně, tedy nad hranicí buše (obvykle kolem 1 000 m n. m.) najdete zase něco zcela jiného – kromě lavinových sutí, kde je sníh aktivní a nebezpečný po celý rok, se budete prodírat různě velkými střapatými trsy trav tussock a nepřeberným množstvím alpinek – od voňavých koberců po pichlavé keře. V nivách a dosahu vody pak vodomilná společenstva flóry – rosnatky, bublinatky, rozličné druhy orchidejí a slatinných dřevin. Ve vyšších polohách skalních stěn poletují sokoli i populární a značně přidrzlí horští papoušci s českým názvem nestor kea.

Zmiňovaný DOC má v rámci péče o NP na starosti také regulaci introdukovaných druhů, zejména přemnožených a pro místní ptactvo totálně devastujících škůdců jako jsou kusu liščí, lasičky či divoké kočky. Také v Glenorchy pracuje tým DOC, který má tuto stranu NP Mt Aspiring na starost – kromě údržby treků a historických míst pokládá a kontroluje pasti, jedovaté návnady, reguluje přemnožující se stáda koz a vysoké, monitoruje ohrožené druhy ptáků či řídí regenerační a revitalizační programy ohrožené fauny i flóry.

 

[lidé v průběhu času]

 

Osudy obyvatel Glenorchy byly díky obživě v podobě „tvrdého chlebíčku“ pevně svázány s místní přírodou – bez ohledu na to, zda jste byl zlatokopem, horníkem dobývajícím scheelit, farmářem, či majitelem hotelu. Do historie se zapsalo zejména několik jmen, rodiny či jednotlivci, kteří stáli u zrodu místní komunity a jejichž potomci nezřídka žijí v Glenorchy dodnes. Farmářská rodina Scottů, kteří vlastní velkou část údolí Rees Valley a bojuje za zachování místních stád ovcí plemene merino (ne právě snadný úkol v době syntetických vláken), pojmy ve zlatokopecké a scheelitské éře jako Watson, Rialton, Paulin, Kennett, nebo první průkopníci turismu v Glenorchy – Aitken a Veint kteří vybudovali nádhernou koloniální usedlost Arcadia, v nedaleké přírodní perle Paradise Flats. Již koncem 19. století byly položeny první kameny komerční vysokohorské turistiky – v roce 1882 se reverend W.S. Green pokusil o první průvodcem vedený výstup na Mt Earnslaw/Pikirakatahi.

Panorama.1

Parníky plavící se po jezeře postupně vzaly za své – na jejich zániku se podepsala zejména vybudovaná silnice z Queenstownu. Místní komunita je známá svou uzavřeností. Přespolní – tedy zejména obyvatelé Queenstownu – často o lidech z GY („dží-vay“ – jak se familiérně obec označuje) mluví s rezervou, označují je za podivíny žijící v izolaci od okolního světa, a asi mají pravdu… Glenorchy skutečně není pro každého. Žije si svým vlastním životem v trochu pomalejším tempu a vědomo si své stability vybudované během ne právě jednoduché historie, dívá se na okolní svět trochu z jiného úhlu, očima individualit různého ražení… To co je důležité v Queenstown, není už tak důležité tady. A přestože obec dnes v drtivé většině žije z turistického ruchu postaveného zejména na věhlasu z dob natáčení Pána prstenů (vyjížďky na koních, jízda v tryskových člunech, paragliding, canyoning, kayaking nebo skydiving), lidé tu stále vysoko cení privilegia, které místo nabízí – těsný kontakt s přírodou, volnost, neuspěchaný životní styl, větší soudržnost lidí a bezpečnost.

Až se tedy vydáte na Nový Zéland, nezapomeňte se zastavit v místním Café. Šéfkuchař Grant dělá ten nejbáječnější cheese cake v celé Středozemi!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *