Travelfocus
žádné komentáře

Grónský deník – vánoce v polární noci

Grónský deník – vánoce v polární noci
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Máme osm dní do Štědrého dne. Vyrážíme s kamerou, foťákem a záznamníkem za jistě „hustým“ předvánočním frmolem, na jaký jsme zvyklí z českých z komercionalizovaných předvánočních trhů, hypermarketů a „shopů“, televizní a letákové reklamy, kde nám vnucují kýčovité figuríny nebo dokonce obživlí, servilně se klanějící Santa Clausové čínské a jiné různé zboží. Přicházíme do PISIFIKU, největší samoobsluhy ve městě. K našemu údivu vše bez shonu, v pohodě. Vánoční výzdoba je již od první adventní neděle, ale decentní, obchodní regály a pulty jsou naplněny jižním ovocem, zeleninou. Jen nám nejde do hlavy, jak v tak ohromném mrazu při dopravě do obchodů a následně do domácností nejsou brambory namrzlé.

[text & foto Alena a Jaroslav Klempířovi]

Letiště v Kangerlussuaqu, tak jak jej zná málo českých turistů.prosinec 2007, poledne 14.42 h., teplota minus -36°C

Po celou tu dobu polární mrazivé noci se normálně pracuje. Od 7 hodin ráno na stavbách, kde mají přisvíceno reflektory, jezdí auta, funguje zásobování i odvoz odpadků. Po prvních dnech začínáme být zváni na kafémiky. To jsou ta milá, tichá, pokorná setkávání s přáteli, kam přijde mnoho nám známých a neznámých lidí, včetně dětí. Za chvíli nevíme, kdo patří do rodiny, kdo je strýček nebo teta.

 

[návštěva v rodině]

 

Když vystoupáme po zavěšeném schodišti, většinou dřevěném nebo modernějším ocelovém k malé místnosti, je naší první povinností především zout boty. Jde o starou, praktickou tradici, která zabraňuje nanošení na botách nabaleného sněhu dovnitř. Téměř všude i na náš vkus doslova přetopeno. V místnostech je tak 24 – 26 °C. Místnosti jsou útulné, světlem se však šetří. O vánocích se od dřevěného stropu i podlahy natřené bezbarvým lakem, aby vynikla struktura dřeva, odráží světla svíček „živého“ vánočního stromku, jež je v současné době dovážený z dánských plantáží. Zavěšené ozdoby jsou často ručně vyráběná červená srdíčka. Dost možná, že skleněné ozdoby pocházejí z Čech, ale to nejsme schopni potvrdit. Na stromku nechybí malé grónské vlaječky. Stromeček už je ozdobený, zdobí se první adventní neděli. Skřítkové mají v miskách nasypáno něco dobrot. „Krmení skřítků“ obstarávají každé ráno děti povinnost, zatímco pohádkové bytosti mají za úkol hlídat dům a ochraňovali členy rodiny. Na stole je vánoční cukroví. Něco mezi perníčky a sušenkami. Upřímně řečeno, u nás v Čechách děláme lepší. Ke všemu se podává káva, překapaná, výtečná. A plné, velké hrnky.

Zionův kostel v Ilulissatu před půlnoční mší na závěr roku 2007. Zítra je Nový rok 2008!-1

 

[návštěva kostela]

 

Bydlíme v blízkosti Zionova kostela, sídla dánsko-luteránské církve. Na jeho dveřích je rozpis konání bohoslužeb po dobu Vánoc. Jsou převážně v grónštině, ale doplněné dánštinou. Nevíme, zdali jsou všichni tak hluboce věřící, ale kostel je plný. Charismatická Eskymačka, farářka Mikol, dovede vykouzlit tu zvláštní, sakrálně mystickou atmosféru, doplněnou žlutavým světlem velkých svící v popředí kostela i po stranách lavic. Upínáme zrak na krásnou votivní loď zavěšenou na stropě a musíme uznat, že kopie slavného obrazu Krista Bertela Thorvaldsena umístěná u oltáře má taky cosi do sebe. Jak asi musí působit originál? Mezi nejstaršími artefakty v kostele se vyjímá cenná křtitelnice z roku 1779 s kropenkou a kalich z roku1840. Z obrázků na zdi nás pozoruje zakladatel kostela Jorgen Jorgensen Sverdrup a Hans Egede, zakladatel nynějšího hlavního města Grónska Nuuku, dříve dánsky Godthåbu. Napravo od hlavního vchodu jsou instalovány menší moderní varhany na elektrický pohon s překrásným, měkkým zvukem. Navštěvujeme kostel často, ne snad že bychom byli věřící, ale je to opravdu místo dalšího setkávání přátel, vyjádření soudružnosti a také lidské pokory. Při setkání na ulici, při nákupu, v kostele nás naši známí nikdy neopomenou přátelsky pozdravit. Jak vidno, jazyková bariéra není nepřekonatelná.

Rybářský přístav v Ilulissatu. I přes krutý mráz musíme vyplout! A to i když je Silvestra.

 

[hoj ty štědrý večere]

 

Jídelna hotelu Hvide Falk nás vítá decentně znějící směsicí světových koled, svátečně prostřeným stolem se svitem svící a větévkami jedlí. Po úvodním předkrmu složeném z grónských gastronomických samozřejmostí jako krevet a ryb, následuje hlavní chod. Tím je dozlatova upečená kachna s červeným zelím a bramborem. Kachničku zapíjíme většinou tou nejlepší vodou na světě, přímo z ledovce, který do ledu uvěznil stamiliony vzduchových bublinek z doby, kdy ještě lidstvo bylo na začátku vývojové spirály. Jako další přichází na řadu rýžový puding s jemně rozsekanými mandlemi, politý horkými višněmi. A podle tradice v něm nastává horečné hledání jedné celé mandle. Kdo ji najde, má právo obdržet mimořádný vánoční dar. Nejprve jásá manželka. „Já, já jsem ji našla!“

Rodný dům nejslavnějšího syna Grónska Knuda Rasmussena v Ilulissatu.V popředí sněhem zaváté historické drnové obydlí gróňanů-eskymáků.

Ovšem za malý okamžik narazím na něco i já. V hloubi duše mi však hárají pochybnosti, zdali je to opravdu mandle, anebo kus zubu. Majitel hotelu, pan Erling připouští, že je to mandle, dokonce celá a manželce i mě předává nádherný vánoční dárek v podobě ručně vyřezávaného předmětu z mrožího klu z dílny místních lidových řezbářů. Když jsme nalezené mandle odevzdávali, nebyli jsme si jisti, zdali náš přítel Erling je do naší misky obratně nepřihodil. Vycházíme na ochoz hotelu pozorovat v mrazivé pětatřicetistupňové noci noční báň, bez mraků, plnou hvězd. Ten největší dar pro nás přichází přímo od matky přírody, kdy se téměř o štědrovečerní půlnoci v závojích jemných barev roztančí polární záře.

 

[vánoční obžerství]

 

Probouzíme se v jedenáct dopoledne do polární noci, která trvá celé dny i noci. Hod Boží. Tak to je ten nejhlavnější grónský svátek, kdy dárky nadělují otcové, představitelé rodin. Ale nejdříve se jde na setkání do kostela a všichni si znovu popřejeme: Jullimi ukiortaasamilu pilluaristsi! Hezké a šťastné vánoce! Po bohoslužbě v kostele začínají ty pravé hody! Jídlo a zase jídlo! Nejdříve množství různě nakládaných ryb, trochu sladkokyselé, sušené a zauzené ryby, krevety. Hlavním chodem je pečené sobí maso. Opečené brambory k tomu, se specialitou, nějakým uvařeným a semletým listím, jehož původ ani název neznáme. Prý je to zvláštní specialita. Přichází na řadu další „božíhodové“ jídlo a tím je studené rolované vepřové a spousta klobásek, něco mezi jitrnicí a jemnou klobáskou. Přítel Erling je tím, kdo dává povely zvednout „štamprle“ s aquavitem a jinými říznými nápoji se hřměním: „Skol! Skol!. A všichni se musíme „skolit“. Jen ženy jsou osvobozeny od povinnosti plnit povely náčelníka. Byl jsem sice považován za „jídelního borce“, ale začínám odpadávat za „peletonem“, už nemůžu nabrat dech. A to znova k mé hrůze je servírována na slavnostní tabuli, pravda nyní již trochu přeházenou, ta do zlatova vypečená vonící kachnička a čerstvě upečený bůček se známou zlatavou chřupající kůrčičkou, na úhledné čtverečky předkrájenou. Zbaběle jsem to vzdal!.

Naše malá arktická výprava k ledovci Sermeq Kujaleq jižně od Ilulissatu. Teplota minus -42°C.

 

[na štěpána, chladna z rána]

 

Na Štěpána v dopolední „půlnoci“ začínají děti koledovat. Kolem společného stromu u Zionova kostela tančí a zpívají „ Kaavita..kaavita…. a jullimi, jullimi“… Pojďte se s námi radovat a společně si zatančit kolem stromku! Nastává přece zlom té polární noci a sluníčko se bude přibližovat.! Ještě vydržme dva měsíce! U nás v Ilulissatu! Volné dny se zaplní dalšími „kafémiky“, setkáními s novými přáteli. Ale dnes jsme pozváni na plavbu arktickým mořem. Kdo by nepřijal. Plujeme skoro 60 km od Ilulissatu. v nám již známých minus 40°C. Do kabinky nemá cenu chodit, protože tam je skoro stejně teplo, tedy zima, jako venku na zasněžené palubě. Náš kamarád Knud Poulsen, kapitán lodi, kormidelník a plavčík v jedné osobě má stejně otevřené okénko před ním, prý aby se mu to nemlžilo. Tak tu celou dobu pozorujeme ledové obry, zrovna takové jsme potkávali před půlrokem v létě. Jen na vodní ploše je znát kašovitý povlak zamrzající hladiny. Na kusech ledu vidíme povalující se tuleně, kteří vždy plaše sklouznou do vody před přibližující se lodí. Aspoň vyvětráme to „božíhodové“ jídlo.

 

[psi – zlatý hřeb]

 

Jízda lodí byla fajn, ale stejně jme se nejvíce těšili na dnešek. Známí nás zvou na cestu se psím spřežením! Prý psi už dlouho neběželi, nebylo tolik sněhu. Po pravdě mnoho sněhu nebylo ani pro nás toho „památného“ dne 29.prosince. Ještě za tmy „už“ v deset hodin dopoledne vyjíždíme autem, dodávkou, dokonale nabaleni ke „psímu“ stanovišti. Smečka „ nadupaných“ hafanů vyje radostí, když nás všechny uvidí. Dychtivě nasedáme s manželkou na větší sáně, pod zadními částmi psí kožešiny, které už mají svůj odér získaný od mnoha generací psů. Čtrnáctihlavou smečku vede statný pes Meqqujooq . Atáá!..Atáá..!!! Vpřed!, zní povely našeho zkušeného psovoda Nielse. Obvyklá trasa psích spřežení ke vzdálenější osadě Oqartsuuq. Za chvíli přichází pro nás velké překvapení, když najednou na povel Nielse Oui!..Oui!… odbočujeme doprava směrem k černajícímu se horskému sedlu.

Předsilvestrovská výprava se psím spřežením 2007, teplota minus -55°C!

Než se nadějeme, saně letí skokem se skály, my v ohromení se zoufale držíme postranic saní při skoro střemhlavém letu saní přes skály. Hlubiny údolí se kvapem přibližují. Zavíráme oči, protože v tom letu nás čeká ostrá zatáčka. Letíme vzduchem! V mozku nám pulsuje známá poučka pro jízdu se psím spřežením: Držet se, držet se, nevypadnout se saní a neztratit je! Po kaskadérském letu nad změtí černých skal místy pokrytých ledem se po dopadu naše saně odráží znovu k dalšímu veleskoku. Sanice vydávají záhadné zvuky, něco mezi vrzáním a praskáním. Je záhadou, jak po tom obrovském přepětí materiálu mohou saně držet vůbec pohromadě. Vše je jen svázáno koženými řemeny. Žádný šroub, hřebík nebo nýt. Začínáme pozvolna chytat dech. My, saně i psi a Niels se na nás zubí: „to byl ale sešup, co?“ Konečně psi nás předbíhají, svist a skřípání sanic polevuje, blyštivá ledová hladina jezera se přibližuje, jízda se zklidňuje… Po návratu nám známí domorodci, kteří znají tuto „cestu“ se psím spřežením s úsměvem jeden po druhém říkají: „Tak, a co ta zatáčka doprava ze sedla směrem k jezeru, to je co…?!“ Vědí, o čem mluví! My to pro příště víme také. O adrenalinu v polární pustině, ve vichřici a v minus -45°C mrazu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *