Travelfocus
žádné komentáře

Guatemala – jezero mezi vulkány

Guatemala – jezero mezi vulkány
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Od chvíle, co vysloužilý americký školní autobus odbočil z pevného asfaltu Interamericany protínající guatemalskou vysočinu, se řidiči volant v rukách smýká jako živý had, autobus kličkuje serpentinami, sem a tam, a kužely vzdálených sopek rostou za okénkem každým okamžikem…

[text & foto: Michal Rudolský]

pradleny
V dáli, u cesty kdosi dává máváním ruky znamení k zastavení. Snědý usměvavý klučina s nasazenou čepicí kšiltem dozadu naklánějící se nad volantem, ochotně přibrzdil dalšímu pocestnému, ale pouze tak, aby se kola skutečně nezastavila a pomocník – průvodčí v jednom, jen mohl hbitě vyšplhat na střechu, hodit ranec pod pevnou síť natlačit pasažéra i do tak přeplněné kabiny, a křiknout… „Vamonos, vamomos, rápido – jedeme, jedeme, rychle!“ haleká ještě v běhu vedle otevřených dveří.

 

[apoštolové u jezera]

 

Barevně pomalovaný autobus vystřelil pod plným plynem dál, zanechávaje za sebou jen oblak modravého dýmu a prachu na cestě. Mezitím halasné latinskoamerické merenge dál řinčivě roztahuje reproduktory k prasknutí, a přední kola se občas tak nebezpečně dotknou okraje propasti spadající kamsi hluboko dolů. Není divu, že i nádherná mayská dívka s havraními vlasy sedící vedle mne odvrací hlavu. Je to škoda, protože ji tak mine jedinečný pohled na jezero, v němž podle indiánské pověsti bije srdce uragánu, skryté ve velké kamenné ulitě. Je to skutečně podivuhodná krajina a fantastická podívaná.

atitlanské jezerní lode u brehu

V hladině jezera s průzračnou vodou se zrcadlí siluety několika pravidelných sopečných kuželů. V bezprostřední blízkosti vulkánů vyrostlo dvanáct vesniček se jmény apoštolů. Čtení v mapě se tak může podobat biblické rozprávce. San Pedro, San Juan, San Marcos de Laguna… Jenomže, to není zdaleka všechno. Se závratnou hloubkou tří set metrů, je jezero Atitlán nejhlubším jezerem Střední Ameriky. Leckoho zarazí, že nemá na povrchu žádný viditelný odtok a přesto do něj stále proudí voda. Jenomže podobných otazníků je zde mnohem více.

 

[neživé, ale nemrtvé]

 

A co sopky, opravdu jsou již vyhaslé? Vždyť celé území Guatemaly leží v „živém“ aktivním pásu zemětřesení táhnoucím se od Kalifornie přes Mexiko, až po Jižní Ameriku. Ale těchto vulkánů, tvořících zde nádhernou jezerní scenérii se již dnešní obyvatelé příliš obávat nemusí, protože ty „nejlepší bouřlivé roky“, již mají za sebou a dnes namísto stoupajícího dýmu z vrcholu kužele, spíše přitáhnou nad svou špičku ušlehaný větrem bělostný obláček.

vulkán Atitlán

Ve zprávě Geologické služby Spojených států amerických věnované Atitlánu se píše, že následující. „Vzhledem k mírně výbušné povaze Atitlán a četnosti erupcí, je nutné, aby místní obyvatelé znali regionální nebezpečí plánování a věnovali úsilí vedoucí ke zmírnění dopadů. Cestovnímu ruchu se v oblasti daří a zemědělské činnosti se tlačí výš po svazích sopky, blíže ke zdroji možné sopečné činnosti. Tato zpráva poukazuje na nebezpečí v případě obnovené vulkanické činnosti, ale neznamená, že erupce je na spadnutí. Stejně jako u jiných sopek tohoto typu sopky závisí možné ohrožení na interakci mezi magmatem a zdrojem podzemní vody. Některé z těchto rizik, jako jsou sesuvy půdy zemětřesení, a lahary, mohou nastat bez varování během jinak klidového období.“

cemetery Solola - guate

Takže sopka není vyhaslá, pouze spící. Její nečinnost, zdánlivě vypadající jako vyhasnutí, v sobě nese potenciální nebezpečí. Ukolébá obyvatele, aby je jednou nemile a možná i smrtelně, překvapila. Zatím se místní víc než sopky obávají zhoubných přívalových deštů a uragánů. To potom prosí boha deště Chaka, který jinak dává vláhu pro kukuřičná pole, aby nebyl tak krutý a ušetřil alespoň jejich vesnici.

 

[božská dualita]

 

dva starsi muzi v kratasech ze Santiago de Atitlan

Když se sypké nestabilní sopečné vrstvy na prudkých svazích, po lijácích náhle „rozjedou“ a změní v laharové laviny bahna, nic již je nezastaví a pohřbí vše pod sebou. V nedávné minulosti takto několikráte zpustošily bezpočet obydlí a zanechalo domorodé obyvatele napospas jejich osudu. A což když se k tomuto ještě přidají otřesy půdy o síle, jejichž hodnota se blížila konečné na Richterově stupnici, jako před pár léty. Takové ničivé zemětřesení, nenechává stát domy nikde na světě. Díky zdejším pevnému kamennému podkladu jsou otřesy jiné, jakoby „škubavé“, což znamená pro místní obyvatele úplnou apokalypsu. Jenže odstěhujte se odsud, když je sopečná půda tak úrodná! Proto raději potomci prastaré mayské kultury neustále vyznávají dualismus, modlí se a pokládají oběti stejnému bohu se žádostí o vláhu pro úrodu a stejného o pomoc, když je vody příliš mnoho.

 

[od brambor ke kávě]

 

jedna z nejlepších druhů kávy roste právě na zdejších svazích - samozřejmě vše je ruční práce

Pěkná sklizeň brambor, obrovitá mrkev, fazole, cibule, nebo dokonce sladké jahody a k tomu občas zpestří jídelníček i pěkný úlovek černého okouna, kterých jsou v jezeře celá hejna. A samozřejmě kukuřice. Důležitá a posvátná plodina, odpradávna uctívaná slouží jako základní pokrm domorodých obyvatel a nesmí chybět při přípravě tradičních pečených placek – tortil nebo nápoje atole. Příprava posledního ze jmenovaných jídel je jednoduchá – těsto nebo moučka rozmělní ve vodě či v mléce. Bohatost jídla dokáží vesničané vypěstovat na malých políčkách „utíkajících“ ze strmých úbočí kopců až k samotným břehům jezera. Pracovité ruce místních rolníků obracejí vzdušnou lávovitou zemi širokými motykami, která jako by sama hýčkala to, co do ní s láskou vloží. Vždyť právě odtud, ze sopečných svahů pochází bez nadsázky, také nejlepší káva na světě. A pro toho, kdo nikdy předtím nepropadl tomuto každodennímu kávovému rituálu, je to jedinečná příležitost, jak si odtud přivézt i jeden „báječný“ zlozvyk navíc. Stačí jen ochutnat, a jste ztraceni. O zdejší kávovníkové plantáže, a nejen o ně, se starají povětšinou rodiny z indiánských kmenů Tzutuhil, Quiché a Kakchiquel, kteří obývají oblast okolo jezera Atitlán.

 

[chodící muzeum]

 

na trhu v Sololá

Říká se, že kdo chce vidět, musí cestovat, a kdo cestuje, ten vidí. Ale takový Maya to dělá po svém, a cestuje, jen když jde něco prodávat. Když potkáte celé rodiny, muže i ženy s dětmi z těchto všech kmenů pohromadě na tržišti ve městě, je to fantastická podívaná, a vypadá to jako chodící museum nádherných indiánských kostýmů. Nejen ženy v tradičních ručně vyšívaných „huipile“, různých barev a ornamentů, ale i chlapi s barevnými pruhy látky kolem pasu nebo kraťasy bohatě zdobenými barevnými proužky, zvířátky nebo papoušky, a to vše ještě doplňují mnohdy zajímavé pokrývky hlavy. Třeba neobvyklý „tocayal“, desetimetrový pruh látky těsně navinutý kolem čela, který nosí staré ženy jen v Santiago Atitlán.

každodenní mercado-trh v Solola-městě vysoko nad jezerem

Obdivovat pestré, hýřivé barvy a fotografovat by se tady dalo celé dny, jen občas proti mně zvednutá „figa“- pěst s prostrčeným palcem mezi ukazovák a prostředníkem, jako ochrana proti uhranutí, naznačuje, že všeho je někdy přespříliš. Poslední den u jezera mě vzal Francisco, můj indiánský přítel na protější břeh, vysoko na skálu podobné vystrčenému nosu. „Odtamtud přehlédneš snadno celé jezero.“ Skutečně, temné siluety sopek Atitlánu, Tolimánu i San Pedra se z té výšky zdají být téměř na dosah. Ale je to klam, vždyť jen výstup sem, strmým svahem, skrze zároveň kvetoucí i plodící kávovníkové plantáže byl hodně úmorný, a což teprve vystoupat na vrcholky bezmála čtyřtisícových vulkánů porostlých hustou vegetací.

 

[cigárko pro duchy]

 

jezero a sopky Tolimán a Atitlán za svítání

Pozoruji rybáře, lovící „své“ černé okouny a jejich cedrové bárky, které dole na hladině vypadají jako malinkaté plovoucí třísky. Slunce již dosáhlo poledne a dole na temné hladině se počaly čeřit drobné vlnky. „Podívej,“ ukazuje Francisco dolů k jezeru, na němž Xocomil,prudký a silný vítr náhle zvedne velké vlny s bělostnými čepicemi bílé pěny na vrcholcích. Těch několik lodí, jež se do té doby jen líně pohupovaly, budou muset hodně spěchat, aby se co nejrychleji dostaly bezpečně ke břehu. „Tenhle vítr má na svědomí již bezpočet nešťastníků, kteří se převrhli uprostřed jezera a utonuli. Podle mayské pověry silný jižní vítr z pacifického zálivu odnáší hříchy lidí žijících na březích jezera daleko pryč, zatímco když fouká od severu, Mayové věří, že se duch jezera zbavuje utonulých těl, když jim dávno předtím již vzal jejich duši. A tady v okolí se to duchy doslova hemží, odnepaměti, to mě věř,“ dodává šeptem.

Pan American Highway a křižovatky EL Encuentros - od které to k jezeru neí již autobusem daleko v

S duchy je proto být vždy za dobře, ale nikdy jim nepodávejte ruku. Když je potkáte, nabídněte jim cigaretu nebo sklenku kořalky, tak jako to dělají místní obyvatelé svému patronu a ochránci, Svatému Maximonu. On vás za to bude ochraňovat a vše zlé pošle pryč. „Pohanské rituály přežívají právě více zde, než kde jinde v celé Guatemale, a kdysi tady prý bývalo důležité kulturní centrum Mayů.“ „Kde to je?“ přerušuji nedočkavě zajímavé vyprávění. „I tohle je jedna z tajemné historie vzniku jezera, jenomže, tam se opravdu již nepodíváš, a nejen proto, že zítra již odjíždíš! Kdysi dávno prý silné zemětřesení rozetnulo koryta tří řek okolo ostrova, který se propadl a zmizel na dně nynějšího jezera.“

vyhled na jezero a částečně na sopky S.Pedro a Atitlán

Věřit nebo se bát? Tajemných, a pro nás z „jiného světa“, je tady záhad a zcela nepochopitelných míst více než dost. K vyjasnění našeho pohledu mnoho nepřispějí ani neuvěřitelné mayské matematické vědomosti, jejich pojem a měření času a z toho i odvozený vlastní kalendář. Je zde například „El Baúl“ – obrovská prastará kamenná hlava uprostřed kukuřičných polí nebo obětiště na vrcholku kopce v nedalekém městě Quiché. Na ně se může každý návštěvník zajet podívat, a pokud má odvahu i dotknout se jich…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *