Travelfocus
žádné komentáře

Himalájský deník – nejen mlha a déšť pod Everestem

Himalájský deník – nejen mlha a déšť pod Everestem
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

[text & foto Jan Miklín, www.janmiklin.cz]

Nepál  | Himalaya 2009

 

[vítejte v Asii]

 

Boeing 777 společnosti Air India dosedl na přistávací plochu letiště v Dillí neočekávaně tvrdě – zvlášť na to, že bylo naprosto jasné a slunečné počasí. Po chvíli, kdy letadlo zastavilo kousek od letištní budovy a nic se nedělo, se z reproduktorů ozvalo, že nejsou zajišťovací klíny (chocks) a tudíž musíme čekat, až se nějaké najdou. Po asi dvaceti minutách nám kapitán hrdým hlasem oznámil: „They managed to find chocks“ a my mohli vstoupit na indickou půdu. Vítejte v Asii.

Nepál  | Himalaya 2009

První a poslední dny pobytu jsme strávili v nepálské metropoli Káthmándú, která turistům nabízí zejména množství hinduistických a buddhistických památek a outdoorových obchodů, kde goretexovou bundu North Face nebo Mammut koupíte za tisícovku a když se budete snažit, tak o dost míň. Krom toho je zde spousta obchůdku s „tradičním oblečením“ á la hippies, které nosí pouze turisté – jediného místního jsme v něm neviděli.

 

[sláva slavení]

 

Nepál  | Himalaya 2009

Při množství hinduistických bohů je velká pravděpodobnost, že kterýkoli den se bude slavit nebo alespoň připravovat nějaký svátek. My tak trefili nejdříve bohyni Kálí a následně Lakšmí. Při svátku první z nich se velkém obětovala zvířata; když jsme si už po ranní procházce zvykli na to, že se všude po ulicích válí bezhlavé kozy a slepice, překvapila nás odpoledne výzdoba aut – na způsob stuh, vázaných u nás na auta při svatbách, byla připevněna střívka. Holt jiný kraj, jiný mrav. Druhá ze slavností byla ještě velkolepější – po celém městě byly barevné žárovičky, chodily koledníci, střílely se ohňostroje, skoro jako naše vánoce a Silvestr v jednom.

Nepál  | Himalaya 2009

Turistům jsou ale nějaké svátky ukradené, takže všechny obchody zůstaly otevřené – to ale majitelům nebránilo v popíjení a alespoň částečných oslavách. „Come on, I´ll give you special festival price,“ láká nás do svého krámku jeden z obchodníků. Když jsme si vybrali, namačkal na kalkulačce sumu 1250 rupií. Na mé připomenutí oné „special festival price“ mu vyšlo 1200. Zasmáli jsme se tomu oba.

 

[let na base camp]

 

Nepál  | Himalaya 2009

Do Lukly, východiska slavného treku do základního tábora Everestu, vedou dvě cesty. První z nich, tradiční, znamená jízdu autobusem do Jiri a pak týdenní pochod přes více než devatero hor, řek a údolí. Není divu, že naprostá většina turistů volí možnost druhou – asi půlhodinový let, jehož cena je asi třetinová oproti letence z Londýna do Káthmándú. Malé letadýlka několika společností přistávají jedno za druhým – dobrého počasí je třeba využít. Ráno často bývá mlha a odpoledne zase vítr, nedej bože když padne špatné počasí na víc dnů. To pak turisté s cepíny v ruce nahánějí vedoucího letového provozu, aby se zpátky dostali včas. Za pěkného počasí je ale během letu slušný výhled na rýžová políčka v okolí Káthmándú, terasovitou mozaiku himalájského předhůří i Himaláje samotné.

Nepál  | Himalaya 2009

V případě, že z okna vidět není nic, je zde aspoň sympatická letuška – její jedinou prací je rozdání karamelek před vzletem. Vzhledem k tomu, jak vypadá dráha v Lukle (400 m délky, končící zdí), jí ani pilotům toto povolání příliš nezávidím. První etapa cesty vede údolím po vydlážděné cestě, kterou v podstatě nepřerušeně lemují turistické lodge. Není se čemu divit, davy turistů jsou zde ohromné. Představu o tom podá vstupní brána do národního parku Sagarmatha, kde je statistika návštěv. Zatímco v roce 1972, prvním sledovaném, zde bylo 1400 lidí, v roce 2004 už 20 tisíc a 2008 celých 80 tisíc. Tomuto obrovskému vzrůstu návštěvnosti odpovídá i zdražení cen jídla – téměř všechno stálo dvakrát tolik, co loni.

Nepál  | Himalaya 2009

Za branou do parku již následuje několik mostů (všechny jsou pěkné, nové, kovové) a nekonečné stoupání do Namche Bazar. Ze začátku se snažíme držet před skupinkou jaků – vždy jim utečeme, ale při vydýchávací pauze nás doženou. Zvonění jejich zvonků za zadkem je dobrá motivace zase pokračovat v cestě. Nakonec nás samozřejmě předbíhají, jediné co mě utěšuje, je fakt, že jdeme zhruba stejně rychle jako šerpové. Nesmím už ale myslet na to, že oni mají minimálně dvakrát tak těžký náklad.

 

[není lodge jako lodge]

 

Nepál  | Himalaya 2009

První pohled na Namche je nepředstavitelná úleva. Docela by mě zajímalo, jak vesnice vypadala v době, kdy sem nechodily desetitisíce turistů a stály zde ještě nějaké původní domy, nejen ty nové patrové lodge s jasně modrou plechovou střechou. Po povinném aklimatizačním okruhu míříme do nejméně navštěvovaného údolí Bhote Koshi. V první vesnici, Thame, ještě lodge vypadá jako alpská chata, o kus dál v Marulungu to je konečně jiné. Stěny z překližky, na podlaze udusaná hlína, na dvorku jak. A nikde ani jeden turista, bohužel také nikde ani kousek modrého nebe. To, že ve vrcholné sezóně pršelo celou noc nás překvapuje, stejně tak jako že je celý další (a další, a další…) den stále zataženo.

Nepál  | Himalaya 2009

Neradostná kulisa nízkých šedých mraků nás doprovází více než kilometrovým stoupáním do sedla Renjo La (5414 m n. m.), kde nás zastihuje sněžení. Z výhledu na gokyjská jezera a osmitisícové štíty tak nemáme nic. Další den se už ráno na nebi objevuje několik modrých flíčků, ty ale nemají dlouhého trvání. O další den později přicházíme po budíčku před pátou ráno na vrchol vyhlídkového kopce Gokyo Ri souběžně s mrakem, takže se vysněná panoramata opět nekonají. Mimochodem, některá z jezer jsou velmi mladá – například Imja Dzo se začalo formovat v roce 1970, dnes už má rozlohu 1200 ha s hloubkou 45 m. Že by tání ledovců? Ale pšš, hlavně to neříkejte panu prezidentovi!

 

[jak málo stačí]

 

Nepál  | Himalaya 2009

Když večer pozorujeme mraky a mlhy, zahalující všechno kolem spolu s neustálým deštěm, deprese silně útočí na tu optimističtější polovinu každého z nás, která říká, že je přece sezóna a když už je škaredě skoro týden v kuse, musí být přeci lépe. Opakovat si tuto mantru můžeme další celý den, kdy v mlze a mrholení šlapeme po „himálajské vrstevnici“, jak jsme pojmenovali stezky, kdy jdeme traverzem údolím, cíl cesty vidíme 200 výškových metrů pod námi a cesta přesto stoupá kamsi do nebe.

Nepál  | Himalaya 2009

Pak ale nastává zázrak – nejprve celý den neprší, je jen mlha, a večer, kousek před vesnicí Gorak Shep, se najednou mezi mraky objevuje zaledněný vrchol! Rychle udělat fotku, než to zase zmizne (na což nemusíme dlouho čekat), ale nálada stoupá o 200 % – jak málo stačí ke štěstí.

Nepál  | Himalaya 2009

Tou (nudnější) částí, kdy bylo snad tři dny v kuse modré nebe, kolem nás se tyčil jeden hezčí štít a špička vedle druhé a zapadající a vycházející slunce na nich kouzlilo neuvěřitelné barvy se moc zabývat nebudu – to zná každý, kdo byl v Himaláji v říjnu. V Gorak Shepu zažíváme v praxi, co znamenají ony desetitisíce návštěvníků ročně. 99 % z nich totiž tuto vesnici a vyhlídkový kopec Kala Patthar navštíví, na rozdíl od méně chozeného údolí Gokya a úplně opuštěného Bhote Koshi. Ze zdejšího jezera je tak písečná rovina, zásobování vodou je z velmi svérázných studní. To je necelá desítka asi 40 cm hlubokých dír, odkud se voda vybírá plechovkami. Samozřejmě, po nabrání dvou litrů hladina klesne, a musí se asi hodinu počkat, než se zase dostane na původní úroveň. Dát si teplou sprchu (kterou nabízejí všechny lodge) nejspíš znamená zaměstnat někoho aspoň na půl dne. Internetová kavárna s nadmořskou výškou 5410 sice není nejvýše položená na světě, ale slušné je to i tak.

Nepál  | Himalaya 2009

Zpáteční cestou údolím Khumbu míjíme v podstatě jednu skupinu za druhou, nejhorší to je na sestupu z Namche do Monja, kde je lidský had nepřetržitý. Spočítat, kolik z těch stovek lidí si nese batoh na zádech nebylo vůbec těžké – skoro by to na to stačily prsty jedné ruky. Celkem chápu japonské důchodce, ovšem že se nestydí borci od hlavy až k patě v goretexu, když vidí kolem chodící šerpy (děti, ženy) s neuvěřitelnými náklady… Průměrný šerpa si tak za rok vydělá v přepočtu 5 až 20 tisíc korun ročně, což na uživení rodiny rozhodně nestačí. Není tedy divu, že 80 % z nich jsou se svou prací nespokojeni. Nepál tak opouštíme s rozpolcenými dojmy – na jedné straně krásná příroda, mohutné hory, zajímavá kultura, na druhé straně svět, který je (alespoň v této části) již turismem zcela změněn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *