Travelfocus
žádné komentáře

Indie – Sedm pagod v Mahábalipuramu

Indie – Sedm pagod v Mahábalipuramu
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Kdysi prý na jihovýchodním pobřeží Indie stálo nádherné přístavní město, nad kterým se tyčilo sedm velkých chrámů. Námořníci začali městu říkat Sedm pagod a pod tímto názvem znala přístav, který navštěvovali féničtí, řečtí i římští obchodníci, celá středověká Evropa. Podle legendy se šest zbývajících chrámů potopilo v moři a stejný konec čekal i samo město.

[text & foto Jana Martínková]

23
Sedm pagod – město zničené žárlivosti bohů, kteří nemohli vystát jeho krásu. Jako svou pomstu seslali potopu, jež město během jediného dne pohltila. Dnes stojí na místě slavného přístavu jen prašné městečko Mahábalipuram a na skalách nad mořem se osaměle krčí jediný chrám. Z přístavního města nezbylo na souši nic, po celém okolí se však zachovala řada kamenných památek, které svým významem zastínily pradávný přístav i šest zmizelých chrámů.

 

[králové a sochaři]

 

Život dnes asi dvanáctitisícového Mahábalipuramu se řídí pravidelným tlukotem kladívek a dlát. Celé město je bez nadsázky jednou z největších indických sochařských dílen pod širým nebem. Téměř každý dům je zároveň galerií zaplněnou od podlahy až ke stropu hromadami soch přetékajícími do ulic. Lemují je v podobě legií mnohorukých bohů a bohyň.

7

Jako obrovská galerie působí i okolí Mahábalipuramu. Ve skalách se otevírají jeskynní chrámy podepřené vyřezávanými sloupy, masivy skal jsou pokryty rozsáhlými basreliéfy, kamenné bloky jsou opracovány do podoby nebeských vozů.

8

Tato mistrovská díla ovšem nejsou prací dnešních umělců. Za jejich vznikem stojí dynastie Pallavů z Kánčí, vládnoucí rod štědrých mecenášů umění, který se ujal vlády nad rozlehlým územím dnešního severovýchodního Tamilnádu koncem 6. století n. l. Pallavové se u moci se drželi dlouhých čtyři sta let, než byli sesazeni Čolskými vládci z Tanjavuru. Za tu dobu ovšem stihli vytvořit nejen na území Mahábalipuramu nepřeberné množství kamenných děl. Postupný vývoj jejich tvorby vyvrcholil stavbou chrámu z volně ložených kamenů, který se stal prototypem všech pozdějších jihoindických staveb.

ganesa ratha

Nejranější kamenné památky Mahábalipuramu jsou jeskynní svatyně. Ty nebyly koncem 6. století v Indii žádnou novinkou. Panovník Mahendravarman I. se zřejmě nechal inspirovat podobnými chrámy v Ándře a s horečným úsilím začal plnit svou zem chrámy zasvěcenými bohu Šivovi. Skalní svatyně, tzv. mandapy, byly zpočátku velmi prosté, postupem času ovšem začaly napodobovat konstrukci dřevěných staveb, přibyly vyřezávané pilíře a reliéfy zobrazující příběhy ze života bohů. K nejkrásnějším jeskyním chrámům dnes patří například Varaha Mandapa nebo chrám Mahišasurmardiní.

25

Panely uvnitř Varahova chrámu zobrazují boha Višnua v různých inkarnacích: jako kanec Varaha vynáší na svých klech potopenou bohyni Zemi, v podobě trpaslíka Vámany překračuje tři světy, aby je vymanil z područí démona Baliho. Úchvatný reliéf ve druhé svatyni zasvěcené bohyni Durze zase zobrazuje slavný souboj mnohoruké bohyně s buvolím démonem Mahišou. Síla, prudkost a energie, které z něj vyzařují, jej řadí k tomu nejlepšímu, co lze v Mahábalipuramu spatřit.

 

[Ardžunovo pokání a Krišna mandapa]

 

V době, kdy přístavní město zažívalo největší rozkvět pod vládou panovníka Narasimhavarmana I., řečeného Mamalla (doslova Velký zápasník), vznikala na jeho území řada cenných výtvorů. Unikátní je například Krišna mandapa – původně skalní reliéf, který na svých stěnách vyobrazuje příběhy z Kršnova života. Největší obdiv ovšem sklízí mistrovské dílo vytesané na skalním masivu jen kousek od něj. Z mohutné žulové skály rozdělené na dvě části úzkou štěrbinou vystupuje celý panteon hinduistických bohů, bohyň a polobožských bytostí – nágů, jakšů, gandharvů a apsaras, doprovázených postavami lidí a zvířat.

draupadi

Jedná se o basreliéf Ardžunova pokání, nazývaný také Sestoupení Gangy. Dvojí název doprovází mnohaletý spor odborníků o to, jaký příběh vlastně reliéf zobrazuje. Jedni tvrdí, že se jedná o příběh z eposu Mahábharáta v němž je ústřední postavou panelu hrdinný rek Ardžuna snažící askezí získat přízeň boha Šivy; druzí se domnívají, že hlavním tématem reliéfu je sestoupení bohyně Gangy z nebes za přítomnosti nebešťanů a krále Bhagírathy, který si podle legendy tuto milost na bozích vyprosil.

 

[monolity]

 

Pod patronátem „Velkého zápasníka“ vznikaly mimo jiné v okolí Mahábalipuramu první monolitické chrámy. Na rozdíl od mandap, které jejich tvůrci hloubili ve skalách a přitom napodobovali vnitřní konstrukci dřevěných staveb, u monolitů tomu bylo přesně naopak. Obrovské kusy kamenů se proměnily v samostatně stojící chrámy, jež se stavbám z pomíjivých materiálů podobaly svým exteriérem. Zpracování do výsledné podoby bylo přitom velmi náročné, kámen se opracovával odshora dolů a nesmělo dojít k žádné větší chybě. Z devíti zachovalých monolitických chrámůse právem největší pozornost dostává pětici monolitů známých jako Pět vozů. Patří k nejstarším památkám svého druhu v Indii a bez historického opodstatnění jsou přirovnávány k vozům bratrů Panduovců z Mahábharáty.

pet vozu

Všechny tyto monolity vznikly z jediného skalního masivu a předobrazem jejich vzhledu byly nejrozličnější konstruované stavby. Nejmenší Draupadí ratha napodobuje vesnickou chýši s doškovou střechou, Bhíma ratha dvoupodlažní stavbu se střechou ve tvaru obráceného lodního kýlu, Dharamrádža ratha zase chrám se čtvercovým půdorysem a stupňovitou střechou. Ztvárnění exteriéru různých staveb je cenným svědectvím o rozmanitosti dobové architektury, o které by se díky pomíjivosti dříve běžně užívaných materiálů jako dřevo, cihly a malta, nevědělo téměř nic.

 

[utopeno]

 

Jak vypadal přístav v dobách své slávy, si dnes nelze dobře představit. Z honosných městských částí se na souši nezachovalo nic, a ze sedmi chrámů, jež měly dbát na kontakt obyvatel s bohy, zůstal jen jediný – Pobřežní chrám. Ten je považován za nejstarší chrám z volně ložených kamenů na území jižní Indie a podle všeho se stal prototypem všech dalších staveb, včetně slavného Kailásanáthova chrámu v Kánčípuramu. Snadno lze věřit tomu, že tvoří skutečný mezník ve vývoji jihoindické architektury. Tři svatyně Pobřežního chrámu jsou zasvěceny Šivovi a Višnuovi a dvě z nich završuje pyramidovitá věž. Dříve byl zřejmě chrám součástí celého komplexu staveb, snad legendárních sedmi chrámů, jež daly přístavnímu městu jeho středověké jméno.

17

Důkazy o jejich existenci se objevily už v roce 2002, kdy skupina britských a indických potápěčů objevila u pobřeží rozsáhlé ruiny starodávného města, a podruhé v roce 2004, těsně před příchodem ničivé vlny tsunami. Z obnaženého mořského dna tehdy podle svědectví desítek místních rybářů a turistů nakrátko vystoupila celá řada rozvalin a objektů jednoznačně vytvořených člověkem. Náraz vlny na pobřeží následně odkryl několik kamenných fragmentů soch, které byly po staletí pohřbeny v písku.

16

„Mohlo by se jednat o součásti malého přístavního města. Snad zbytky budov nebo chrámů. Pokračujeme ve vyšetřování.“ řekl pro BBC T. Santhiamoorthy z Archaeological Survey of India (ASI). Nezbývá než doufat, že podmořský výzkum pobřeží Mahábalipuramu přinese brzy další výsledky. Už dnes je ovšem jasné, že názory některých archeologů zpochybňující středověký název města a existenci přístavu, byly plané. Jak poznamenal Graham Hancock, jeden z členů expedičního týmu, který v roce 2002 objevil ruiny přístavního města: „Světové mýty o potopách by měly být brány vážně, s čím ovšem většina západních akademiků nesouhlasí. Tady v Mahábalipuramu se mýtus ukázal být pravdou.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *