Travelfocus
žádné komentáře

Irák před Husajnem – k uctívačům ďábla

Irák před Husajnem – k uctívačům ďábla
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

No přiznejme si, kdo z nás, dnes „velkých“ pánů – kluků, kdysi alespoň jednou nezatoužil putovat a prožívat ruku v ruce dobrodružství spolu s chrabrými hrdiny a vydat se po stopách hrdinů románů Karla Maye. Třebas takovým divokým Kurdistánem.

[text & foto Jiří Rudolský]

divka pred pristreskem

Jeden z klukovských snů se blížil svému naplnění, dnes navštívíme, stejně jako kdysi hrdina Mayových románů Kara ben Nemsí, tajuplnou svatyni, jedné z nejzajímavějších náboženských sekt světa – uctívačů ďábla-Jezídů. Nebude to příliš velké zklamání?

 

[pověst o vši]

 

Za více než sto let, která uplynula od dob, do nichž May situoval svůj příběh, se dozajista mnohé změnilo, i když jezídi stále ještě jsou obestřeni tajuplnem a mysticismem jako kdysi. Příslušníky této sekty naleznete rozsety od Sýrie přes Írán až do Sovětského svazu, ale drtivá většina, asi devatenáct tisíc uctívačů ďábla, žije v severním Iráku, v okolí Mosulu. A z nich téměř 11 000 obývá plochý horský hřbet Sinjár, ležící na západ od tohoto města. Při zběžném pohledu by asi nikdo nehádal, že z ploché pouště pozvolna vystupující horský hřbet dosahuje výšky téměř patnácti set metrů.

jezidske chramy

Podle jezídské představy o stvoření světa, ostatně převzaté z Genesis, je to místo kde přistála Noemova archa. Byl nejvyšší čas, archa proražená o skalisko nabírala nebezpečně vodu a jen had, který na požádání Noeho ucpal svým tělem díru, zabránil jejímu potopení. Nebylo to zadarmo, had si vymínil za tento skutek právo uštknout člověka svými jedovými zuby. Když vody opadly, Noe brzy litoval svého slibu vynuceného v nouzi, neboť hadů přibývalo a způsobilo smrt mnoha lidí. Rozzlobený Noe proto mrštil hadem do ohně. Moc si přitom ale nepomohl, z ohně vyskočila veš, která dodnes saje lidem krev. No nejsou to krásné pověsti?

 

[náboženský mišmaš]

 

Po Noemově arše není dnes na Sinjáru ani památky, zato tu vytryskla řada pramenů, jejichž vody zavlažují bohaté vinice, zahrady a sady obklopené kamennými zídkami. Dozrávají tady granátová jablka, broskve, moruše a kromě běžné zeleniny tady země vydá i brambory, což je v Iráku poměrně vzácně pěstovaná rostlina. V zeleni zahrad se skrývá i město Sinjár. Jeho obyvatelé nemívali v minulosti nejlepší pověst a jen málokterá kurdská nebo muslimská karavana prošla bezpečně kolem. Kdysi se turecká vláda se kromě vybírání daní o záležitosti této vzdálené provincie příliš nestarala. Nakonec ale v roce 1803 poslala na Sinjár proti jezídům svá vojska. Tehdy je ještě v hornatém a obtížně dostupném terénu odrazili, ale již roku 1837 Hafíz paša se svými vojsky i město dobyl. Jen málokterým jezídům se podařilo uprchnout do Džezíry ke spřáteleným Sammarům.

otec a dcera

Bylo to pro ně těžké období, neboť o pět let dříve podnikli Kurdové z okolí Rawanduzu útok na jejich severní souvěrce žijící v okolí Ain Sifni, který zakončil obrovským krveprolitím na březích Tigridu, přímo před branami Mosulu. Členové sekty jezídů mluví kurdsky a sami se ke Kurdům hlásí, ale v minulosti byli právě muslimští Kurdové společně s ortodoxními šíity jejich největšími nepřáteli. V jejich víře nacházíme pochopitelně prvky islámu-zakladatel sekty šejch Adí ibn Musáfira byl sunnita a vystudoval islámskou teologii v Bagdádu. Ale stejně tak se v ní odrážejí části křesťanské věrouky včetně knihy Genesis.

pristresek pod horami a deti

Jezídi sami nepopírají Boha ani Mohameda, ale jako starozákonní proroci čekají na příchod Mesiáše. A aby propletenec náboženství nebyl tak jednoduchý, můžete je s klidem zařadit i mezi pohany klanící se slunci, uctívají oheň, stromy i prameny, zatímco jejich dualismus – princip uctívání dobra i zla – boha i satana, pochází ještě ze staroperského období a má podobné prvky jako zoroastrismus.

 

[šejch adi]

 

Krajina zvolna ztrácela poklidnou rovinatou tvář a v dáli na obzoru se objevily první náznaky plochých hřbetů, ohlašující nástup pohoří daleko na severu. Minuli jsme jedno z nejslavnějších míst moderní archeologie, nenápadný pahorek i nedalekou vesničku se světoznámým jménem Chorsabád, kde Francouz Botta objevil základy mezopotámské civilizace. Zatímco ale poklady asyrských králů dnes opatruje museum v Louvre, tady zůstaly jen hliněné valy, stejně žlutohnědé jako okolní krajina. Byli jsme asi šestnáct kilometrů od Mosulu a hned za Chorsabádem jsme narazili na první horský hřbet. Krajina se zvlnila jako hladina moře a vlny tvořené jílovci a pískovci se počaly zvedat jedna za druhou, až se před námi objevilo široké zelené údolí.

sedici arab v krajine

Malé bílé městečko rozložené na protějším svahu bylo Ain Sifni, středisko jezídů, místo, kde sídlí mír-jejich nejvyšší duchovní vůdce. Vítala nás moderní benzínová pumpa, traktorová stanice s našimi licenčními Zetory, nové domy, škola i podivná starobylá mešita s prolamovanou kuželovitou kopulí. Tak tohle je naše první setkání s tajemnou svatyní. Novotou svítila i budova policejní stanice na kopci za městem, připomínající svým vzhledem spíše středověkou pevnost než stavbu z dvacátého století.

smejici se zena dite a kun

Dál se již silnice v ostrých stoupáních a klesáních rychle blížila k bílé vápencové stěně, uzavírající cestu na sever. Jeden z přítoků říčky Gomel v ní však prorazil úzký kaňonovitý průchod, kam se vešla i silnice. Černý asfaltový had se oddělil od hlavního proudu a zavedl nás do úzkého zeleného údolí zavlažovaného malým potůčkem – v této krajině a zejména v tomto ročním období vzácný jev. Nad korunami stromů se zlatě zablesklo a hned potom se objevil bělostný prolamovaný kužel. Svatyně v Šejch Adi. Toto je to místo, které jsme navštěvovali s neporazitelným Kara ben Nemsím.

stado ovci v krajine

Necháváme vozy malém parkovišti a jdeme zvolna podél vysoké zdi ke vchodu do svatyně. Stojí na začátku malého amfiteátru, který uzavírá kouzelné údolí Lákeš, tonoucí v zeleni košatých stromů. Převládá letní dub a moruše-posvátný strom jezídů. Po stráních je nastavěna spousta malých domků přilepených k vápencovým skalám. Všechny jsou prázdné a opuštěné. Je to krásné údolí, plné míru a pokoje. Místní mají pověst spolehlivých a pracovitých lidí. Změnilo se něco v jejich chování od dob románů Karla Maye ? Ukáží nám svá posvátná místa ? Osměleni trvajícím poklidem se vydáváme ke svatyni. Na prvním nádvoří nás vítá prastará moruše, na druhém podle jejich zvyku odkládáme obuv. Krátká chodbička s bohatě zdobeným portálem nás vede na poslední malé nádvoří. Jsme u cíle svého putování.

 

[v srdci svatyně]

 

Vchod do svatyně tvoří překrásně zdobený portál z šedomodrého sádrovce se spletitou řezbou růžicemi akantových listů. Zato nadpraží má v horní polovině symboly hvězd a měsíce, v dolní jsou paprsčitě dělené kruhy znázorňující slunce. Pilastry po stranách zakončují korintské hlavice. Mnohem méně zkušenou ruku však prozrazují je jednoduše tesané symboly cedníku a hřebene, vedle dveří i na ocase stojící černý had. Je zde nejen za své zásluhy při záchraně Noemovy archy, ale podle pověsti stojí na cestě do ráje a na andělův pokyn polyká některé z příchozích. Pojednou se však dveře otevírají a muž v černém kurdském kroji nás zve dovnitř. Na první pohled se svatyně podobá tmavé jeskyni. Za matného svitu olejové lampičky našeho průvodce vidíme uprostřed řadu sloupů a kolem dokola na kamenných lavicích spousty lamp, svítilen, lampiček a dokonce i křišťálový lustr, který jistě spatřil světlo světa někde na severu Čech.

zena a caj venku

Jsou to dary přinášené poutníky, neboť stejně jako muslimové i jezídi musí alespoň jednou za život navštívit svatá místa. Ze sloupové síně, která je zároveň i mauzoleem šejcha Shama el-Din (1197-1246), věrného následovníka Adiho, se malou místností dostáváme konečně k srdci svatyně, do mauzolea zakladatele sekty šejcha Adiho. Muž i chlapec, kteří nás doprovázejí, nejdříve uctivě políbí roucha pokrývající čtverhranný náhrobek a poté celý prostor zalije ostré světlo výbojky. Dosud ponurá, temná místnost se rozzáří pestrými barvami. Dominují sytě zelené a fialové tóny těžkého brokátového přehozu náhrobku, přes nějž jsou poházeny pestrobarevné pruhy látek s navázanými těžkými uzly. Tak tady odpočívá muž, jenž byl zakladatelem této podivné sekty a pravděpodobně i autorem nejstarší ze tří svatých knih jezídů. Její název zní – Osvícení a zjevení a je datována rokem Adiho úmrtí 1162. Mashaf Ras – černá kniha, pojednávající o stvoření a tvorstvu, byla napsána archaickým kurdským dialektem kolem roku 1300. Nejmladší ze svatých knih je Poema o šejchovi Adim. Všechny tři existují pouze v jediném rukopise a věřícím se ukazují jen na největších náboženských slavnostech. Knihu podobnou bibli nebo koránu jezídi nemají a náboženské učení se z generace na generaci předává jen ústním podáním.

zena s fotakem

Po několika letech jsem měl možnost navštívit svatyni v Šejch Adi ještě jednou. Silnice měla již od Mosulu nový asfaltový koberec, který pokračoval přes divoké vápencové pohoří až do Amádije a umožňoval podniknout, kdysi tak dobrodružnou několikadenní cestu literárního Kara ben Nemsího, během dvou tří hodin. I v Šejch Adi vládl čilý stavební ruch. Bylo to zjara, před jedním z velkých jezídských svátků, kdy první středu v dubnu začíná Sarisal – jezídský rok. Všechno se zde opravovalo a čistilo. Zdi dostávaly nové spárování, do pobořených částí přibyly nové kvádry a kopule svítily bělostným nátěrem. Kdysi začernalá sloupová síň kouřem z olejových lampiček dnes zářila obklady z leštěného světlého mramoru a matné světlo olejových lamp nahrazovala záře mosazných elektrických lustrů na stěnách.

deti hor

A tak zatím jen mauzoleum šejcha Adiho bylo takové, jaké jsem si pamatoval z návštěvy před třemi lety, i když v koutě složené dlaždice slibovaly i mramorovou podlahu. Přesto jako by se něco vytratilo… Svatyně v Šejch Adi měla své kouzlo v tajemnosti i záhadnosti, kterou čerpala z tradic, pověstí i ponurosti starobylé architektury. Kdysi jsme si mohli ve svých představách promítat příběhy z dávné minulosti v kulisách, které pamatovaly snad šejcha Adiho, jenž zde vodil jezídy s rozžatými loučemi k tancům kolem posvátných ohňů. Teď i sem vstoupil duch nového věku, svatyně ztratila hodně ze svého tajuplného kouzla. Dost možná, že jen pro nás, kteří obestřeni romantickými představami a pověstmi přicházíme do Šejch Adi za atraktivní turistickou podívanou. Pro věřící jezídy bude svatyně krásnější a slavnostnější a šejchan snad vlídnější.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *