Travelfocus
žádné komentáře

Jemen – život v oblacích

Jemen – život v oblacích
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Ostré pohoří Bura se prudce zvedá nějakých padesát kilometrů od jemenského pobřeží Rudého moře z přímořské roviny zvané Tiháma. Nejvyšší vrcholy převyšují okolní rovinu o úctyhodné dva tisíce výškových metrů. Bura sice měří napříč pouhých sedmnáct kilometrů, ovšem kamenné vesnice postavené pozoruhodně na samých vrcholech hor, pěstování kávy na strmých kaskádovitých terasách a lidé žijící zde jako kamzíci činí návštěvu tohoto pohoří zcela jedinečnou.

[text & foto Lukáš Synek]

03 V - cesta do Rugabu

Pohoří Bura navštěvují cizinci na rozdíl od poměrně známého sousedního pohoří Haráz velmi zřídka. Není divu, protože zatímco Haráz leží přímo na hlavním tahu spojujícím hlavní město San’á s rudomořským přístavem Al Hudajda, Bura je od této silnice vzdálená zhruba čtyřicet kilometrů. Do centrální burské vesnice Rugáb už alespoň od roku 2003 vede asfaltka z města Bádžil (200 m n. m). Několik nejzámožnějších obyvatel Rugábu vlastní terénní toyoty, které představují jediný způsob dopravy mezi Rugábem a Bádžilem.

 

[cesta do nebe]

 

Obyčejná auta, natož nějaký minibus, do hor nevyjedou. Vesničané se vypravují do města prodat sklizenou kávu a nakoupit potraviny pro své obchůdky. Od úpatí Bury silnice do Rugábu velmi strmě stoupá. Serpentiny se kroutí vzhůru jako cesta do nebe. Vlhké tropické klima se s přibývající nadmořskou výškou rychle mění na příjemné horské. Prudké svahy jsou pokryty kaskádami teras s kávovníkem nebo kátem. Jednotlivé vesnice přitom trůní až vysoko na samých vrcholech hor. Lidé tam nahoře žijí téměř jako kamzíci – žhavá údolí domorodce příliš nezajímají. Může nám to připadat paradoxní, jako krajina naruby, pro jemenské hory jsou však takové nedobytně umístěné vesnice zcela typické.

05 V - chlapec-na-skale

Pohoří Bura ovšem v tomto ohledu představuje skutečný extrém. Ještě nikde na světě jsem neviděl takto dramatické hory osídlené. Celkem zde žije asi 50 000 obyvatel. Čím výše, tím je silnička užší. Kdyby se tu setkala dvě auta v protisměru, jen těžko by se vyhnula. Na několika místech ji navíc z části blokují spadlé kameny nebo má vlivem dešťů sesunutý okraj. Ještěže teď není ze srázů vidět dolů. Každý den pozdě odpoledne totiž přicházejí mraky od Rudého moře a zahalují až do večera nejvyšší partie celého pohoří. Závěrečný úsek silnice vedoucí až na samý vrchol hřebene, kde vesnice Rugáb stojí, byl proražen ve skalách teprve nedávno. Toyoty se zde pomalu po ostrých kamenech houpou vzhůru.

 

[zlomocný kát]

 

33 V - kat

Rugáb leží v místě styku několika ramen Bury blízko nejvyššího vrcholu Džabal Izán (2221 m n. m.). Žádný cizinec zde nemůže uniknout pozornosti. Když poprvé vcházím mezi kamenné domy, rázem mě obklopuje houf pokřikujících dětí. Za ně se staví pobavení i udivení dospělí. Ženy nenápadně nakukují z oken. K mému překvapení vystupuje z davu dobře oblečený chlapík a bezvadnou angličtinou mě zve na čaj a na kát. „Já jsem Ali Šu’a, mám tady veterinární lékárnu,“ představuje se. Vidouce můj úžas, dodává: „Před pár lety tu působili britští veterináři. Dělal jsem jim asistenta a od nich jsem se naučil anglicky.“

18 M - kavovnik

Usedáme na polštářky v obchodě se žárovkami a elektroinstalací, kde dnes Ali se sousedy kátuje. Žvýkání kátu vůbec tvoří neodmyslitelnou součást odpoledního života 99 % jemenských mužů (a asi 50 % žen). Tato lehká droga bohužel představuje prokletí Jemenu: lidé za ni vydávají velkou část svých příjmů, každé odpoledne výrazně utlumují veškeré ekonomické aktivity, dlouholeté žvýkání způsobuje vážné zdravotní problémy a v neposlední řadě velmi výnosné pěstování kátu zabírá tu nejlepší půdu, čímž vytlačuje tradiční kávu. Každé dopoledne si lidé kupují na trhu pytlík čerstvě nařezaných mladých větviček kátu (kata jedlá, Catha edulis), po obědě se rozvalí ve svých domech nebo krámcích a ve společnosti kamarádů žvýkají kát až do večera. Každý lístek napřed prsty očistí, labužnicky ho rozžvýkají a šoupnou do jedné tváře, která se tak postupně nadouvá. Účinné látky se přitom vstřebávají sliznicí do těla a navozují příjemnou náladu, uklidňují nervový systém nebo tlumí případné bolesti. Ali prý kátuje „jen trochu“, nicméně pod sebou už má docela pěknou podestýlku z otrhaných větviček. Do obchůdku načuhuje hlouček dětí a staříků, kteří se přetlačují o nejlepší výhled na cizince, což je pro divoký Jemen velmi typické. Když si osazenstvo obřadně prohlíží pár mých fotografií české krajiny, jsou okouzleni množstvím zeleně, rybníky a především našimi lesy. V Jemenu se totiž nachází pouze jediný les – právě na úbočí Bury ve wádí Ridžáf. Roste tam přirozené společenství listnatých stromů a palem s bujným podrostem, uvidíte tam ptáky, hady a opice. Není divu, že si tuhle tuto přírodní rezervaci přijíždějí prohlédnout školní výlety.

 

[jak se žije v buře]

 

14 M - vesnice2

Ali nejenže mluví anglicky, ale vyniká i velkým přehledem a přirozenou inteligencí. Začínám se ho tedy vyptávat: „Jak tady nahoře získáváte vodu?“ „Musíme vystačit s tím, co naprší. Dešťovou vodu svádíme do rezervoáru. Používáme ji pak jako užitkovou nebo ji převařujeme na pití a vaření. Lepší rodiny mají filtr. Naopak chudší rodiny bez rezervoáru nosí vodu z pramenů na svazích hor.“ „Mají zdejší vesnice školy?“ „Většinou připadá jedna škola tak na tři čtyři vesnice. Tady Rugábu máme docela velkou školu, jenže učitelé v Jemenu dostávají velmi bídné platy, takže tomu odpovídá i kvalita výuky. Ale snaží se.“ „Co když někdo onemocní?“ „Vláda nám v Buře postavila několik ordinací, ale jsou zavřené, protože cizí doktoři tu nedokážou žít a místní je pouze jeden. Nemocní tak jezdí dolů do Bádžilu nebo do Al Hudajdy. Lepší nemocnice jsou ale drahé, běžní lidé tedy chodí do mizerných státních. Pro náročnější léčení stejně musí do Egypta nebo Emirátů,“ vysvětluje Ali a posléze obdivuje náš princip kolektivního financování zdravotnictví.

10 M - hreben2

„Není to nebezpečné žít takhle na vrcholech hor?“ ptám se dál. „Lidé tu žijí už celé generace, naše vesnice třeba nebyly nikdy dobyté. Pravda je, že zhruba dvacet lidí ročně zabije blesk.“ „Dá se zde živit jinak než zemědělstvím?“ „Někdo vede obchůdek, pár lidí má toyotu, ale většina se živí pěstováním kávy, kátu, kukuřice, a fazolí. Každý má pár koz nebo ovcí. Sezona je krátká, protože prší obvykle od června do září. Na uživení to sotva stačí, takže spousta chlapů odchází za lepším výdělkem do Emirátů nebo do Saudské Arábie. Posílají pak měsíčně rodinám peníze a dvakrát třikrát do roka se vrací na pár týdnů domů. Rodiny totiž stále plodí děti v souladu se svou vírou – průměrně šest až sedm, ale klidně i deset. Jenže je to neuvážené, protože jim pak nedokážou zajistit základní potřeby. Já mám proto jen tři děti.“ „To je pravda, před pár dny v Harázu mi jedna rodina chtěla dát svoji nejmladší holčičku s tím, že v Evropě se mnou určitě bude mít lepší život…,“ dodávám. Ali se zaposlouchává do podvečerního volání muezzina k modlitbám: „Slyšíš? To zpívá můj otec. Dělá imáma v rugábské mešitě už 27 let, teď konečně zaškoluje svého učedníka a nástupce. Nedávno otec oslavil osmdesátiny.“

 

[jemenci jedí rukama]

 

36 V - prodavac

I když se dá v pohoří Bura teoreticky kempovat, najít rovný plácek a nebýt zpozorován je zde mimořádně obtížné. Naštěstí nebývá problém domluvit si za drobnou úplatu nocleh přímo ve vesnicích u někoho doma. Mě domluvil Ali přespání u svého přítele. Dostal jsem k dispozici malý obýváček vyložený koberci a polštářky. Záchod a barel s vodou na mytí se nacházel v malinkém přístavku venku. V domě příjemně vonělo kadidlo – pryskyřice ze stromu kadidlovníku, z jejíž produkce a exportu Arabský poloostrov od starověku profitoval. Před večeří malý chlapeček pana domácího přináší do pokoje misku s čistou vodou na umytí rukou. Krásná dospívající dcera pak pokládá na koberec mísu fazolové kaše ostré jako břitva (tzv. ful) a každému jednu chlebovou placku (tzv. chobz). Přitom se na mě dost necudně usmívá a pomrkává svýma nalíčenýma očima. Ženy z kmene žijícího v Buře si obličej obvykle nezahalují ani na veřejnosti. Přichází zdejší starosta Zaed Abdul. Společně s Alim a panem domácím se pak pouštíme do jídla. Jemenci typicky hodují ze společné mísy. Jí se vždy rukama (pravou rukou), příbory neznají. Kašovitá jídla se nabírají jakýmsi korýtkem vytvořeným s utrženého kousku chleba.

 

[křik horského ticha]

 

39 M - Jemen07-261

Ráno se vydávám na „hřebenovku“ přes několik vesnic na západním rameni Bury. Po včerejší mlze není ani památky, obloha modrá, slunce začíná rozehřívat prokřehlé hory, hluboké stíny zvolna ustupují. Na východě se táhnou hřebeny pohoří Haráz odstupňované v ranním oparu. Pohled na krajinu pod horami bere dech – připomíná výhled z letadla. Skupinky dětí se scházejí do školy v Rugábu. Všichni chlapci se mě přitom jeden po druhém ptají: „Where are you from? What’s your name?“ Každý si chce vyzkoušet svoje dvě naučené fráze a tvrdě se dožaduje své odpovědi. Ta pak vyvolává znovu a znovu bujaré veselí, které láká další děti, až se vytvoří chumel, který znesnadňuje průchod každou vesnicí. Následuje pokřik „súra, súra“ (arab. obrázek) – všichni se totiž chtějí fotit. Jakmile se začnu od rošťáků vzdalovat, volají „saddik! saddik!“ (arab. kamaráde!). Nic tím nesledují, jen si chtějí dál pěkně prohlížet cizincův obličej. Bohužel tohle často dělají i dospělí. Nezbývá než to ignorovat. Když jsem se ale neotáčel puberťákům, zasvištěl pak občas kolem mě kámen.

22 V - hrebeny-v-oparu

Přestože jsou jemenské děti velmi rozjívené a neodbytné, dospělí na ně nikdy nezvýší hlas. Pro Jemence totiž představují pravé boží požehnání. V horách se všechny zvuky vždy dobře nesou a zdejší hlas hor tvoří hluk vesnic. Zatímco dopoledne se z nich ozývá jen kokrhání kohoutů, odpoledne to v nich hučí jako v úle: mečení koz, křik dětí, hulákání dospělých, štěbetání žen vynášejících na zádech vodu ve žlutých kanystrech nebo sbírajících kávu. Pětkrát denně spouštějí své volání muezzinové – každý zpívá trochu jinak, přitom všichni začnou zhruba ve stejný čas, což vytváří zajímavou vícehlasou kakofonii. Průchod cizince vesnicí vždy vyvolá pozdvižení, takže se těžko můžete soustředit na důmyslnou architekturu zdejších kamenných domů. Některé jsou staré i více než pět set let, přitom nevykazují sebemenší poškození. Vesničkám bohužel často ubírá na kráse množství odpadků. Trus oslů, ovcí a koz i jeho všudypřítomný odér k vesnici přirozeně patří. Co ale moderní odpad? Obyvatelé zde byli odjakživa zvyklí házet odpadky z oken. Jenže zatímco dřívější organické materiály hned sežraly kozy, dnešní plastové láhve od tolik oblíbených limonád, pytlíky, sklo a plechovky se kupí kolem domů nebo v úzkých uličkách. Přitom většina dětí i dospělých tím stále probíhá na boso, maximálně v gumových pantoflích. Jen něco občas lidé navečer zapálí.

 

[p?icházejí mraky]

 

Pohoří Bura má vzhled surrealistické či nějaké pohádkové krajiny. Na každé špičce hřebene trůní jedna vesnice. I na těch nejprudších svazích jsou vybudovaná terasovitá minipolíčka – ani hrst půdy nepřijde na zmar. Radost pohledět na terasy kávovníku, který zde převládá nad zlomocným kátem. Horské chodníky vedou stále nahoru a dolů, někdy se noří mezi skály nebo mezi kávovníky, jindy zas procházejí velmi vzdušně přímo po ostrých hranách hřebenů. Výhledy do údolí stovky metrů pod vámi nebo pohledy na protější hřebeny jsou fascinující. Člověk si připadá jako na nějaké nebeské plošině plující v oblacích. Na nadarmo byla Bura zavedena mezi kandidáty na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Odpoledne se začínají formovat první mraky, chytají se nejvyšších vrcholů a rostou. Kolem čtvrté hodiny stoupají další oblaka i z údolí a velikou rychlostí přetékají přes hranu hřebene. Tuto úžasnou podívanou umocňuje zajímavá a stále se měnící světelná atmosféra. Přitom nejpůsobivěji vypadají mraky prozářené zlatými paprsky zapadajícího slunce.

32 V - jesterka

„Dá se od někoho koupit trochu místní kávy? Prý je vyhlášená svou kvalitou, v obchůdcích ji tady ale nemají,“ ptám se „Každý si ji totiž praží doma sám. To nějak zařídíme.“ Sedíce večer v kadibudce, slyším, jak se k domu blíží nějaký chlapeček a stále dokola si přeříkává „This is a gift from my father… This is a gift from my father…“ Nahoře v pokoji pak zjišťuji, že to byl Aliho syn. Podává mi kilový pytel sušených kávových bobů a se vší důstojností soustředěně pronáší: „This is a gift from my father.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *