Travelfocus
žádné komentáře

Jiří Kolbaba: Jsem nadšený cestovatel s kamerou

Jiří Kolbaba: Jsem nadšený cestovatel s kamerou
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

[ptal se Topí Pigula, foto Jiří Kolbaba]

Tvé začátky v reklamní branži zřejmě měly vliv na pozdější vidění. Fotky přesně se hodící na pohlednice, katalogy, výstavy. I při listování fotografiemi na tvých webových stránkách to vypadá, jako bys byl „fotograf pěkného počasí“. Když prší, tak balíš foťák do brašny a sebe do hotelu?

A proč ne? Do přírody chodíme především proto, abychom si užili a obdivovali její krásu. Pochopitelně fotím za jakéhokoliv počasí (často se nemám ani kam ukrýt, natož do hotelu), ale na netu možná skutečně daleko častěji ukazuji ty snímky v lepším počasí. Ty „šedější“ pak prezentuji spíš v diashow. Patřím mezi lidi, kteří raději prezentují svět hezký, přátelský a vstřícný, toho „krvavého“ nám média předkládají zbytečně příliš mnoho. Já chci spíš do světa lidi zvát, než je tím občas násilnickým a ekologicky zničeným světem od cestování odrazovat.

Tvé výstavy budí dojem, že fotografie krajiny máš nejraději, ale i v ní se člověk může specializovat (pouště, moře, lesy). Co tě láká nejvíce?

Je to možná jenom zdání. Já daleko nejraději fotografuji lidské tváře. Teprve nedávno jsem zjistil, že mám i slušné portfolio snímků mnoha zajímavých zvířat. Zase to jenom ilustruje skutečnost, že svět je neuvěřitelně pestrý a cestovatel s kamerou se snad žádnému tématu nemůže vyhnout. Rád připravuji projekty, které oslavují krásy přírody, hloubku mezilidských vztahů a jindy se zase pokloní všem živočichům celé planety. Nemyslím si, že se na něco výrazně specializuji, ale rád fotím to, co kolem sebe při cestách právě vidím. Přesto mám své favorizované biotopy. Nejvíce miluji pouště a na druhém místě bych snad jmenoval ledovce.

Málokdo vidí za jedním vystaveným snímkem ty ostatní nevystavené. Jaký máš poměr snímků, se kterými se rád pochlubíš k těm, které jsou sice hezké, ale ve tvých očích nedosahují oněch „výstavních“ kvalit?

Nikdy jsem se tím nezabýval. Někdy jsou ze svitku všechny snímky OK, jindy to nestojí za nic. Když snímky po vyvolání vybírám (je to strašná často noční práce), dělím je na výstavy, polygrafie, diashow, rezerva a odpadkový koš. Ze začátku jsem jako každý náruživý koníčkář fotil úplně všechno. Teď jsou situace, že pokud to nestojí za mnoho, ani kameru nevytáhnu. Procento těch neúspěšných je tím pádem výrazně nižší.

Říká se, že když se sejdou tři čeští fotografové, vždycky se jim do řeči dostane Kolbaba. Čím myslíš, že to je. Závist? Obdiv?

To se mi zdá nadsazené. Já se ještě stále moc za fotografa nepovažuji, jsem spíš nadšený cestovatel s kamerou, který prvotní zálibu postupně a trošku drze změnil ve skvělé zaměstnání. To co dělám – i to co fotím – snad ani obdiv nezasluhuje, ale závist je zde na místě. Vždycky jsem si v našem profesním prostředí považoval, že je v něm drtivá většina „normálních“ přejících kolegů, kteří se spíš vzájemně inspirují. Mám radost, že se moje fotky i ve světě dobře prodávají a pokud se tak daří i ostatním, pak je to správně. Bez nadsázky je to dobrá reklama pro Česko. Závidět mi může každý, kdo má touhu žít svobodně, má rád výzvy, chce poznat mnoho exotických kultur a krásné krajinné scenérie, rád své dovednosti konfrontuje na veřejnosti, ale nebojí se neúspěchu. Je to jako ve sportu, který jsem ostatně 20 let výkonnostně provozoval a současná kariéra mně tyto skvělé „adrenalinové“ roky prodlužuje.

Před časem jsem procházel na ruzyňském letišti kolem „tvých“ Tváří (výstava fotografií Faces) a při posledním letu mě vítala Příroda. Letiště je pro tvé fotky s geografickým zaměřením naprosto ideální prostor. Jak se ti povedlo se tam dostat?

Tak to považuji za jeden z velkých úspěchů. Moc si důvěry managementu Letiště Praha – Ruzyně vážím. Mnohokrát jsem na letištích celého světa viděl právě tento druh fotografií, tak jsem před pár lety s touto iniciativou vedení letiště oslovil. Tento typ projektu se ideálně hodí do filozofie jejich snahy jakéhosi zhumanizování jindy neosobního rozlehlého prostoru. Navíc kam jinam by měla cestovatelská fotografie patřit, než do takového významného transportního uzlu? Už od prvního projektu máme z Česka i ze světa skvělé ohlasy, takže naše spolupráce bude i nadále pokračovat.

Tvoje fotky úspěšně balancují na hranicích kýče. Jsou počítačově doupravované?

Cítím v Tvé otázce konfrontační tón. Vždy budu obhajovat názor, že příroda a tím pádem fotky v ní vyfocené nemohou být kýč. Tak jako krásná žena není kýč, tak i celek nebo výřez přírody exponovaný mojí kamerou nemůže být kýč. Ať jsou hranice skutečného kýče jakkoliv pružné a subjektivní, správná nebo chceš-li líbivá kompozice, obohacená „přírodní“ teplou barvou nemůže přece znamenat, že jsme zabrousili do oblasti kýče. Všem těm „nevěřícím Tomášům“ znovu opakuji. Do loňského roku jsem své snímky vůbec neupravoval. V poslední době z velmi malé části využívám moderních technologií a do některých snímků dodatečně vstupuji.

Na tvých webových stránkách píšeš, že fotíš čtyřmi kamerami, z nichž jen jedna je digitální. Zdá se, že ještě pořád tak úplně nevěříš, že se kvalita digitálního snímku může rovnocenně „poprat“ s diapozitivem. Nebo se to mění?

Ano, mnoho let jsem se striktně držel klasických technologií a i teď na ně nedám v mnohém dopustit. Nadále fotím kamerami Nikon a panoramatickým aparátem Hasselbald XPan, zejména na pozitivní film Fuji Velvia 50. Zkonzumuji ho tisíce rolí a považuji jej za nejlepší na světě. Teprve loni jsem objevil svět digitálních fotografických kamer společnosti Sony. Mám jich několik, od malého kompaktního aparátu s rozlišením 13,6 mil. bodů až po profesionální kameru SONY ALPHA DSLR-A900. Obdivuji technickou vyzrálost, rychlost a úspornost moderních technologií. V poslední době zpracovávám snímky jak digitální, tak analogové.

V roce 2005 jsi fotil Tour de France, což je trochu mimo tvou fotografickou klasiku. Sport nebo reportáž tě neláká?

Kromě nabídek na focení ve světě nebo české přírody, nereaguji téměř vůbec na jakékoliv zakázky. Výjimkou jsou šance, kdy se mohu s aparátem dostat do zvláštních prostředí. V případě Tour de France španělské Vuelty jsem kývl na spolupráci mému kamarádovi Pepovi Zimovčákovi. Obdivuhodný velocipedista absolvoval na vysokém kole mnoho špičkových světových podniků a já jsem rád, že jsem alespoň u dvou mohl novinářsky působit. Sport ani reportáž mě neláká. Chci i nadále svobodně cestovat po planetě a exponovat vše co kolem sebe uvidím. Takže vlastně i sport a reportáž.

Máš nějaký dlouhodobý fotografický projekt?

Skutečným projektem se vedle mých tradičních besed, knih a kalendářů stala moje mnohaletá snaha cestovat po stopách Jamese Cooka. Doslova studuji jeho život a snažím se nafotit místa, která jsou spojena s jeho hrdinskými objevitelskými plavbami. Mám sen, že jednou připravím inspirativní a motivační pořad o tomto skvělém námořníkovi, veliteli, kartografovi, ale hlavně humanistovi druhé poloviny 18. století.

V Čechách jsi svým způsobem ikonou krajinářské fotografie. Máš tendence (nebo už se ti povedlo) proniknout do zahraničních médií?

Děkuji za poklonu, ale tak žhavé to snad nebude. Stále mě překvapuje, že ty fotky mají úspěch i za hranicemi Česka. Vystavoval jsem i za mořem a na návštěvnosti galerií si nemohu stěžovat. Snímky se slušně prodávají. 17. července tohoto roku otevírám další výstavu, tentokrát v německém Wiesenbadu. Mám nabídky z New Yorku, Moskvy a Jekatěrinburgu.

Aktivně se podílíš (v úloze viceprezidenta) na práci Českého klubu cestovatelů. Co samotný Klub i práce v něm obnáší?

Je dobře, že takové kluby existují. Dávají svým členům příjemný pocit, že někam patří, a že si mohou vzájemně předávat zkušenosti a inspirace. Klub pravidelně informuje stovky členů o aktivitách cestovatelů, fotografů, novinářů a především to je jeho hlavní poslání a zásluha. Moje úloha není tolik v aktivní každodenní práci, jako spíš v jakési vnější reprezentaci tohoto zájmového sdružení. Tu práci několik let dělám a snad je to i vidět.

Cestovatel a fotograf Jiří Kolbaba vyjíždí každý rok na expedice a poznávací cesty do nejodlehlejších oblastí světa. Vozí textový a obrazový materiál, který pravidelně zpracovává do veřejných a mediálních projektů. V celém Česku organizuje tématické fotovýstavy o krásách světa i veřejné přednášky. V celosvětové kampani Keep walking byl Jiří Kolbaba zařazen do skupiny cestovatelů a dobrodruhů. www.theworld.cz

Prohlédněte si také fotografické portfolio Jiřího Kolbaby

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *