Travelfocus
komentář

Madagaskarská alej baobabů – za obézními stromy

Madagaskarská alej baobabů – za obézními stromy
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Do madagaskarské aleje baobabů přijíždím právě včas, byť dosti zhuntován jízdou na polorozpadlém bicyklu. Odpolední sluníčko se pomalu kloní k horizontu a v podvečerním načervenalém světle jsou stromoví velikáni snad ještě fotogeničtější. Mnoho času na rozmyšlení a přípravu záběrů však nemám, stmívání v tropech přichází velmi rychle. Alej baobabů (Avenue du Baobab) je pravděpodobně nejfotografovanější motiv celého Madagaskaru, nesmí chybět v žádné publikaci nebo filmu o tomto ostrově a nejeden fotograf sem jede pouze kvůli tomu jedinému záběru.

[text & foto: Vladimír Lemberk]

baobaby30

Shluk obřích stromů tvoří jakýsi mohutný „remízek“, kterým prochází prašná cesta spojující města Morondava a Belo sur Tsiribihina. Ano, na první pohled se může zdát, že stromy tu byly vysazeny proto, aby lemovaly po obou stranách cestu. Alej v pravém smyslu to však v žádném případě není, baobaby tu rostly mnohem dříve, než lidé vytyčili a začali používat cestu, dokonce dříve, než vyklučili okolní les. Stromy si tu rostou ledabyle a nepravidelně, jsou různého stáří, výšek a také jejich kmeny mají různou tloušťku.

 

[stromy mnoha generací]

 

O jeden ze stromů opírám své kolo. Není potřeba je zamykat, takovou herku by stejně nikdo nechtěl, navíc na Madagaskaru se nekrade. Odcházím poněkud stranou od cesty a lidí, zcela spontánně a intuitivně toužím po samotě. Chci vnímat tu krásu mysteriózní krajiny se stromovými obry i prazvláštní atmosféru místa sám, nikým nerušen a neobtěžován. Své pocity se snažím vtělit do fotografií, ale většina dojmů stejně zůstane nesdělitelně (a věřím také nezničitelně) ukryta jen uvnitř hlavy.

baobaby9

Přijíždí několik terénních aut s bílými turisty. Vystoupí, pořídí několik snímků, nakoupí nabízené plody baobabů a zase odjíždí. Přesně takto se ve „vyspělém západním světě“ žije – rychle, povrchně a snadno. A stejně tak se dá i cestovat. Otřesu se odporem. Odcházím dál od lidí, do volné krajiny. Je vypasená, s ostrůvky pichlavých keřů, obraz nehostinnosti. Ale na obzoru se nad nízkou vegetaci vyvyšují o dobrých deset až patnáct metrů mohutné a tisíce let staré exempláře baobabů. Připomínají, že i když nás obklopuje morální a intelektuální neúroda, zbývá vždy několik pevných generacemi prověřených principů, které přetrvají věky. A tak se ke stromům, těm symbolům starých dobrých časů, zase pokorně vracím.

 

[rozhněvaný stvořitel]

 

Asi těžko bychom v rostlinné říši hledali tak bizarně rostlý strom, jako je baobab. Pravda, nehýří barvami jako javor na podzim, není tak vznešený jako vysoké sekvoje ani tak starý jako borovice osinatá. Jeho kouzlo spočívá v něčem jiném. Je nejtlustší ze všech, má deštníkovitou korunu a navíc roste „hlavou vzhůru“. Alespoň takový dojem z něj vždy měli domorodci a proto si pro strom rostoucí kořeny nahoru vytvořili vlastní pověsti. Nejznámější je jistě ta, podle které se baobabu kdysi dávno nelíbilo, že je jen obyčejný strom, který ničím nevyniká. Prosil tedy Boha, aby ho učinil něčím výjimečný. Stvořitel se však na baobab za nehoráznou prosbu rozhněval a ve vzteku jej vytrhl ze země a zasadil zpět obráceně – větvemi do země a kořeny vzhůru. Na první pohled je jasné, proč tato pověst vznikla. Větve baobabů jsou krátké, tlusté a pahýlovité, končí větvičkami připomínajícími kořínky.

adansonia_rubrostipa08_1

Na celém světě bylo popsáno osm druhů baobabů, jeden roste v Africe (Adansonia digitata), sedm na Madagaskaru (A. digitata, A. grandidieri, A. madagascariensis, A. perrieri, A. rubrostipa, A. suarezensis a A. za) a jeden v Austrálii (A. gibbosa). Společným znakem všech druhů je neobvyklá šířka kmene. Ti nejtlustší jedinci mohou dosahovat u paty průměru i přes deset metrů a jejich kmen tedy měří po obvodu až neuvěřitelných 35 metrů. Záleží však na tom, v kterém období roku ho změříte! Tento rozměr se totiž v průběhu roku mění v závislosti na množství dešťových srážek. Dřevo baobabů je měkké a vláknité a podobně jako houba má schopnost pojmout neuvěřitelné množství tekutiny. Když od ledna do března na Madagaskaru prší nejvíce, strom doslova nasákne až několik tisíc litrů vody, nabobtná a tím také zvětší svůj objem až o desítky centimetrů. Naopak během období sucha v červenci až říjnu strom ztrácí nashromážděné zásoby vody a hubne.

baobaby15

Obtloustlý kmen nemají ovšem baobaby vždy a ne každý baobab je tlustý. Několikaletý strom je k nerozeznání od prutu lísky. Štíhlí mladíci musí nejprve dorůst té správné výšky, aby následně mohli pokračovat v růstu – do šířky. Jestliže nejvyšší druhy baobabů dorůstají až do 30 metrů (A. perrieri a A. za), ty nejnižší bývají vysocí maximálně 5 až 8 metrů (A. rubrostipa). Naprostá většina běžných druhů je však vysoká pouhých 10 až 15 metrů a o to obéznějším dojmem takový strom působí.

baobaby4

V suchém období přežívají baobaby v jakémsi „úsporném klidovém režimu“. Především shodí listy, aby nedocházelo zbytečně k transpiraci, a výrazně omezí metabolismus. Fotosyntéza ovšem probíhá stále, zelené barvivo je v určitém množství přítomno i ve vnější vrstvě kůry, která je velmi jemná a hladká. Kmen tak do jisté míry doplňuje funkci listů a dokáže využít energii slunečního záření i v době sucha. Sotva začne pršet, objeví se květy a vypučí nové listy. To je viditelné znamení nadcházejícího období dešťů. Proto místní lidé někdy říkají, že baobab je jejich „kalendář“.

 

[noční květy]

 

Období reprodukce je klíčové v životě každého organismu. Baobab vytváří květy jen v určitém krátkém období roku a květ se rozvíjí dokonce jen na několik hodin. Kvete vždy zásadně v noci, což souvisí se strategií opylení. Opylovači jsou totiž výhradně zvířata s noční aktivitou. Květy bývají nevýrazně zbarvené, většinou žluté, bílé, červené nebo světle růžové, s široce rozevřenými korunními i kališními lístky. Nápadné v květu jsou protažené tyčinky s velkými pylovými zrny. Proces opylení baobabů byl zahalen rouškou tajemství ještě vcelku nedávno. Teprve před dvaceti lety prokázal Dr. Baum na základě svých pozorování, že opylovače je nutno hledat nejen mezi hmyzem, ale i mezi obratlovci. A liší se navíc u jednotlivých druhů baobabů.

baobaby21

U druhu Adansonia grandidieri je majoritním opylovačem noční lemur maki kočičí (Phaner furcifer), který přilákán vidinou sladkého nektaru zastrčí nos ze strany do květu, přičemž se mu pyl zachytí na chlupech obličeje. Květy Adansonia suarezensis a afrického A. digitata jsou opylovány především býložravými netopýry kaloni. U všech ostatních madagaskarských druhů baobabů zajišťují přenos pylových zrn z květu na květ noční motýli lišajové. Výrazná vůně květů je neodolatelně láká. Za třepotavého letu do jejich nitra zastrkují svůj velmi dlouhý sosák, aby dosáhli na kýženou odměnu – nektar. Květ je uspořádán tak, aby se k nektaru nedostal nikdo jiný, než lišaj. Při velmi rychlém kmitání motýlích křídel se na záda lišaje přilepují pylová zrnka, která lišaj přenese na další květ, jehož šťávu bude dlouhým sosákem pít.

adansonia_za_plody07_1

Plodem je až třicet centimetrů velká nepukavá dřevnatá tobolka s příjemně sametovým hnědým povrchem. Plody se běžně prodávají na tržnicích východní Afriky i po celém Madagaskaru, ale především tam, kde baobaby rostou hojně. Domorodci umí využít z obřího stromu téměř vše. Samozřejmě nejvyhledávanějším jsou právě plody, respektive jejich nakyslá vatovitá dužnina, která se jako pochoutka konzumuje syrová. Obsahuje prý velké množství vitamínu C. Po úpravě ve vodě je navíc využívána k léčbě horečky. Ze semen se lisuje kvalitní olej využitelný rovněž v kuchyni.

baobaby6

Listy a mladé výhonky slouží jako zelenina srovnatelná s naším špenátem. Dřevo zase slouží k výrobě provazů, lan, rohoží i papíru. Z kmene se dá dřevo loupat v jednotlivých vrstvách, které po vysušení používají venkované k zastřešení chýší a domků. A koneckonců pro ty nejtlustší stromy na světě nalezli obyvatelé ještě jedno využití – obývají je. Do měkkého dřeva lze snadno dlabat a tak některé kmeny jsou dnes uvnitř již trvale duté. Poskytují stín, teplotu nižší než je v okolí a hlavně dostatek vláhy po celý rok.

 

[botaničtí metuzalémové]

 

Baobabům bývá velice často přisuzován vysoký věk, často překračující dva tisíce let. Ne že by se takového požehnaného věku nemohly tyto odolné stromy dožít. Problém je trochu někde jinde. Baobaby totiž nemají letokruhy a jejich stáří se tak dá skutečně jen odhadovat. Relativně seriozním způsobem určování věku stromů je radio-karbonová metoda, tedy tatáž, kterou se určuje např. stáří fosilií. Touto metodou byl změřen a opětovně potvrzen věk 2100 let u jednoho mohutného stromu v Aleji baobabů u Morondavy. Schopnost předzásobit se vodou, jakoby „uskladněnou“ v pletivu silného kmene, se u baobabů patrně vyvinula jako adaptace na náročné životní podmínky.

baobaby_plody_jara18

Až na jedinou výjimku rostou všechny druhy těchto stromů ve velmi suchém a teplém prostředí, kam ale každoročně přichází také krátké období dešťů. Pouze Adansonia perrieri je tou jedinou a o to vzácnější „černou ovcí“ rostoucí v deštném pralese pohoří Montagne d’Ambre na severu Madagaskaru. Jako vůbec nejvzácnější je jistě nutné jmenovat druh Adansonia suarezensis, charakteristický mohutnými vodorovně rostlými větvemi, který je svým výskytem soustředěn pouze na malé území na nejzazším severu ostrova. V těsném okolí města Diego Suarez (neboli malgašsky Antsiranana) jich tu zbylo jen několik desítek.

adansonia_za_tsimelahy07_1

K těm nejběžnějším druhům, které může obdivovat téměř každý návštěvník Madagaskaru, zcela jistě patří Adansonia grandidieri. Roste roztroušeně a solitérně v zemědělské krajině na západě ostrova a právě také ve velice známé Aleji baobabů nedaleko města Morondava. Jiným běžným druhem, charakteristickým šedou borkou, je Adansonia za rozšířená spíše na jihu a jihozápadě mezi městy Tuleár a Fort Dauphin. Je zajímavé, že tento baobab snáší i relativně chladnější klima a nalézt ho tedy můžeme i na úbočích hor, třeba v národním parku Andohahela. Adansonia madagascariensis je nejvíce variabilní a tedy nejobtížněji určitelný druh. Setkat se s ním lze například v národním parku Ankarana.

baobaby_odpocinek36

Baobabem s vůbec nejnižším vzrůstem je Adansonia rubrostipa (dříve A. fony). Má načervenale zbarvenou borku, roste na nejzazším západě ostrova a setkat se s ním je možné třeba v rezervaci Kirindy. Z východní Afriky byl před několika staletími na Madagaskar introdukován druh Adansonia digitata, který zde na několika místech doslova zdomácněl. Jistě nejnápadnějším zástupcem tohoto druhu je baobab rostoucí na křižovatce silnic v západní části města Mahajanga, který je s obvodem kmene 25 metrů považován za vůbec nejobéznější strom Madagaskaru.

komentář k Madagaskarská alej baobabů – za obézními stromy

  1. Martina Vodickova 25.5.2015 na 19:53

    Nádhera!
    Co se dá vidět na Madagaskaru kromě baobabů a je tam lepší vyjet na vlastní pěst nebo přes cestovní kancelář? Uvažuji, že tam pojedu toto léto. Chtěla jsem tam vyjet bez cestovní společnosti, ale všude na webu píší, že to není ideální a že mám vyjet s nějakou cestovkou. Když jsem se tak dívala po netu, tak se mi zdá nejlepší http://www.madagascarwildlifetours.com/ , protože zaměstnává přímo lidi z Madagaskaru – nicméně průvodce je pouze v angličtině. Neznáte náhodou nějakou rozumnou českou cestovku, která zaměstnává průvodce přímo z Madagaskaru, avšak která poskytuje českého interpreta, který tam pojede s vámi? A která poskytuje služby podobné jako ta cestovka uvedená výše? Mám v plánu se podívat do hlavního města a do okolních parků a k moři. Zajímají mě hlavně lemuři. Pokud máte však tipy na ještě něco jiného, co by mohlo být zajímavé, prosím, dejte mi vědět :)

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *