Travelfocus
žádné komentáře

Mahdia – zpráva z mysu Afriky

Mahdia – zpráva z mysu Afriky
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Mezi známými tuniskými letovisky Sfax, Sousse či Monastir leží na pobřeží Středozemního moře malé rybářské městečko jménem Mahdia. Jeho stará část v podobě tradiční mediny postavené na úzkém poloostrově oblévaném průzračnou mořskou vodou láká návštěvníky nejen svou malebností, ale především uvolněnou atmosférou mezi vybělenými zdmi domů. Ač s některými výdobytky moderní civilizace, místní obyvatelé zde žijí a pracují stejným způsobem i tempem jako za dávných časů.

[text & foto Daniel Pečeňa]

mah 01

Mahdia byla založená v 10. století kalifem Abdallahem al-Mahdiem na stejném místě, kde před tím stály osady Féničanů nebo Římanů, zničené s prvním příchodem dobyvačných Arabů. V tunelu dlouhém téměř 50 metrů na mě ze šera pomrkávají oči prodavačů suvenýrů, jejichž krámky s různým zbožím jsou rozprostřeny po stranách. Ochlazen teplotou v kamenné stavbě nořím se do labyrintu mediny a s pomocí místních lidí nalézám dobře schovaný dům sloužící jako hotel. Na místě mě vítá starší pán s červeným kloboučkem a radostně vzpomíná na Prahu i svůj pobyt na Šumavě. Jeho hotel s tradičním dvorem a mozaikami na stěnách působí s příkladnou domáckou atmosférou.

 

[ptákům vstup povolen]

 

V medině vládne klid a vzduch je provoněný mořem i vypařující se vodou. Místní ji rozstřikují na kostkovanou dlažbu, aby se rozpálené uličky ochladily ve vypařující se vláze. Uvnitř krámků i venku před nimi se leskne množství rozličného zboží. „Kupte si látky, koberce, čajové servisy… zlato, stříbro, nebo se alespoň dejte ostříhat“, prosí prodavači, řemeslníci a holiči spíše pohledy než klasickým obtěžováním na jaké je člověk v těchto zeměpisných šířkách zvyklý. Při toulkách mezi zdmi malebných staveb pozoruji množství hloučků sdružených nejen v kavárnách, ale i holičstvích či dílnách. Pánové všech věkových skupin popíjejí čaj nebo kávu ze skleněných šálků, vdechují kouř z vodních dýmek a zaníceně diskutují o čemkoli.

mah 03

Postupně se dostávám na náměstí Place Khadi en-Noamine, na jehož jižní straně stojí Velká mešita. Původní fatimidská stavba i okolní hradby okolo poloostrova byly zničeny v 16. století španělskými oddíly ustupujícími před Turky. Dnes na stejném místě stojí pouze replika Velké mešity (1963) a na betonovém plácku před vchodem za velkého fotbal místní kluci. Abych se dostal dovnitř, musím překročit jejich „hřiště“ a u obloukového portálu inspirovaného římskou architekturou dostávám symbolický lístek do památky. Přestože mešitě chybí minaret, stále slouží jako svatostánek pro okruh lidí z jejího nejbližšího okolí. Rozsáhlé a prázdné nádvoří směruje mou pozornost k otevřené modlitebně, do níž je nicméně vstup nemuslimům zakázán.

mah 06

Na toto nařízení nicméně nedbají volně se prohánějící ptáci, kteří se při chytání hmyzu mistrně vyhýbají bílým sloupům i zeleným lustrům visícím ze stropu. Pětkrát denně sem přicházejí muslimští věřící, aby se na koberci pomodlili k Alláhovi či přečetli pár řádek z Koránu. Také v této knize mají ptáci své místo. Svatá muslimská kniha popisuje to, jak hejna ptáků zázračně pomohly muslimům bránícím Mekku před nepřáteli. Na útočníky začali vrhat rozpálené kameny, čímž vojsko úplně rozprášili.

 

[alláh versus fotbal]

 

Po prohlídce mešity vyrážím na procházku kolem poloostrova, na jehož nejvýchodnějším bodě se nachází mys Afriky. U pevnosti Borj el-Kebir postavené v 16. století na ruinách dřívější stavby začíná území rozsáhlého hřbitova. Ze země vyrůstající bílé náhrobky patřící především námořníkům. Mezi lesem zesnulých se táhnou pěšiny vedoucí ke starému přístavu, který tady slouží už celá staletí. Kolem skalistých břehů jsou stále patrné zbytky fatimidských hradeb, jež chránily město před cizími armádami i piráty. Dnes jsou tyto hmatatelné vzpomínky na dávnou minulost využívány například jako romantická zákoutí pro mladé milence hledající kousek soukromí před dotěrnými zraky rodičů.

mah 08

U jednoho zbytku hradby (původně byly hradby až 10 metrů silné) dokonce odpočívá vrak lodi. V roce 1907 byly nedaleko břehů objeveny zbytky lodi s mnoha uměleckými artefakty. Loď, která vyplula z Athénského přístavu Pireus v době zhruba 80 let před Kristem, ztroskotala a proud ji unesl až k africkým břehům. Nalezené artefakty měly pravděpodobně skončit jako dekorační prvky v palácích římských aristokratů. Některé z nich, stejně jako maketa lodi, jsou umístěny v muzeu Bardo v hlavním městě Tunisu.

mah 09

Dominantou východního cípu poloostrova je bezesporu maják umístěný na vyvýšeném pahorku mezi dvěma kopulemi hrobek místních svatých mužů. Když si jej prohlížím, v jeho těsné blízkosti ozve se z jeho špičky silné zvolání. „Hej, hej!“, volá na mě muž v námořnickém tričku a posuňky signalizuje, abych šel nahoru za ním. Vcházím do dvora, v němž stojí nejen maják, ale i dům. Ve spirále stoupám po železném schodišti a u konce se prosmýknu úzkým otvorem na ochoz, patnáct metrů nad zemí. „Ahoy,“ pronese muž námořnický pozdrav, “ jmenuji se Bouavhi, strážce majáku,“ představuje se sympatický čtyřicátník s pěstěným knírkem. „Toto je můj domov,“ dodává Bouavhi a rozhlíží se kolem. Výhled na modré moře a na sluncem zalitou medinu doprovází svěží vánek čechrající naše vlasy.

mah 10

Po prožitém dnu padla tma, ale venkovní teplota je stále příjemná. Uličky se kupodivu nevyprázdnily a život i obchody jdou dále svou cestou. Několik desítek mužů je rozsazených kolem stolků několika kaváren. Veškerou pozornost soustředí na velké plátno, na které se promítá přímý přenos fotbalového utkání Ligy mistrů. Hlas komentátora je doplňován hlasy místních a hluk se odráží od okolních zdí domů i mešity, jejíž osvětlený minaret září do temné noci. Posadím se k ostatním a objednávám mátový čaj – populární nápoj ve většině arabského světa. Hra na plátně se sice přelévá z jednoho konce na druhý, avšak já se zaobírám myšlenkou, jak budou místní muži reagovat na muezzinovo svolávání věřících k dnešní poslední modlitbě. Za moment skutečně zapraská v ampliónu mešity Mustafy Hamzy a úpěnlivý hlas pronese první verše: „Allahu akbar, Allahu akbar“ (Alláh je nejvyšší, Alláh je nejvyšší). K tomuto hlasu se postupně přidávají další hlasy linoucí se z jiných mešit na poloostrově. Utkání je přehlušeno. Zvedá se však jen asi čtvrtina osazenstva. Ve spěchu se odebírají do svatostánků rituálně se omýt a pak odříkat pár veršů z Koránu. Za chvíli se již vrací zpět k poutavé sportovní hře a ke svým známým, které ani „Alláh“ nepřemluvil, aby se účastnily modliteb na jeho oslavu.

 

[jak jsem potkal ryby]

 

Ráno se posadím do kavárny Sidi Salem tyčící se na strmém útesu. Usrkávám kávu a pozoruji klidné moře. Mladí rybáři, za pomoci svých pramic natahují sítě. Jejich plavidla nemají přídavné motory a mladící manévrují pouze s pádly. Na souši pod kavárnou zase geodeti vyměřují nové zpevnění břehů. Eroze časem učinila své a tak kolem částí poloostrova vzniká kamenný val zabraňující dalšímu podemílání svahů.

mah 12

Posléze cestou kolem břehu procházím až do velké tržnice, rozdělené na dvě části. Ve větší se prodává ovoce a zelenina spolu s domácími potřebami. V té menší pouze ryby či jiné mořské plody. Ve větší části, prosycené čerstvými vůněmi zboží, vládnou ženy-prodavačky. Povykem mezi sebou i se svými zákazníky vytváří líbeznou atmosféru. Rybí tržnice je pravý opak. Tady v potemnělé hale prodávají pouze muži, jenž v tichosti postávají nad úlovky ze Středozemního moře. V charakteristickém pachu rybiny si vybírám svůj oběd, protože restaurace specializující se na úpravu ryb jsou hned za rohem. Čas oběda lze v Mahdii rozpoznat jednoduše i bez hodinek. Lidé se stahují do pekáren a pod paží si odnášejí dlouhé bagety – důležitou součást každého většího jídla. Není se proto co divit, že bagetu na svém stole v rybí restauraci nacházím i já.

 

[létající ryba]

 

Podél železniční trati se po stranách táhnou vysoké ploty, jenž zabraňují přístupu na koleje. Najednou přes plot letí velká ryba a hned za ní se přes plot přehoupne mladík, popadne ji do náruče a utíká přes koleje dál. Vzápětí překonávají plot i pronásledovatelé – dva mladší kluci. „Asi zloděj“ myslím si. Mezitím ke mně přistoupí mladík naléhající, abych s ním šel k němu domů. Chce mi ukázat svůj úlovek. Táhne mě přes půlku rodinného domu až na dvůr, kde leží na dlaždicích jeho ryba. Vezme ji do náruče a jde mi pózovat před fotoaparátem. Z její tlamy stále odkapává čerstvá krev zanechávající cestičku všude, kudy procházíme.

mah 02

V předvečer mého odjezdu zavítám ještě jednou na skaliska u mysu Afriky. Kotouč oranžového slunce zapadl za horizont a já vyčkávám až Bouavhi rozsvítí svůj maják. Konečně vysvitlo červené světlo, které v pravidelných intervalech dává na vědomí posádkám lodí, kde se nachází pevnina. Kde končí moře a začíná Afrika.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *