Travelfocus
žádné komentáře

Namibie – v zemi červených žen

Namibie – v zemi červených žen
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Všudypřítomný nasládlý zápach tuku smíchaného s červenou hlínou a bylinkami, děti hrající si na měkkém koberci z dobytčích výkalů a všudypřítomného prachu vyschlé krajiny, obnažené ženy v sukních z kozí kůže a dredy na hlavách…to je oblast Kunene v severní Namibii, domov červených žen.

[text: Jana Vozábová, foto: autorka a Karel Wolf]

foto Karel Wolf

Z dálky je slyšet hučení vodopádu, příjemná změna po tichých a studených nocích v poušti na Pobřeží koster. Jsme na severu Namibie u angolských hranic, které tvoří sama „krokodýlí“ řeka, u níž stanujeme. Snídaně u vodopádu vypadala zprvu velmi romanticky, skoro jsme se zasnili nad východem slunce, odražejícím sena hladině řeky. Na, když tu se už zpoza plotu kempu začalo ozývat hlasité volání: „Good morning, Sir“. Byl to náš nový průvodce.

 

[u himbů]

 

Mladý himbský učitel si přivydělává občasným prováděním turistů po domorodých vesnicích. Nás hned po seznámení upozornil na krokodýly. Prý v noci rádi krouží mezi stany podobně jako jedovatí hadí a další „lákadla“ místní přírody. Hned se nám lépe usínalo. Nicméně Ruyano Tjindunda byl sympatický mladý kluk v džínách a tričku, typickém oblečení většiny mladých Afričanů. Ačkoli byl Himba, nemohl mít na sobě nic z tradičních animistických znaků himbského oblečení. Školní řád je v Namibii přísný a nezná výjimek: chceš chodit do školy? Sundej kůži (zvířecí sloužící místo oděvu), nandej uniformu. Místní rodiny neustále musí volit mezi vzděláním svých dětí na straně jedné a zachováním tradic a tradičního způsobu života na straně druhé. Propojení tradic s moderním školním systémem je spíše nereálnou vidinou vzdálené budoucnosti. Současný vývoj situace spěje k fatálnímu zničení himbské kultury.

foto Karel Wolf (1)

Naší první zastávkou je místní kulečníkový bar a potraviny v jednom. Ven z baru se vykolébá téměř bezzubá rozesmátá postarší Himbka, jejíž skelné oči jasně vykazují, že pro olej na vaření sem zašla už včera. Uvnitř je opravdu všechno. Pár rastamanů se na nás zahledí s otazníkem ve tváři, co zde pohledáváme, a po chvilce se dál věnují svým tágům. Za barem si objednáváme mouku, olej, cukr a jiné suroviny, které nám jsou Ruyanou doporučeny jako vhodné dary pro vesnici, do které máme namířeno.

foto Jana Vozábová (16)

Rozhodně nejsme první bílí návštěvníci tradičních vesnic. Naopak všechny vesnice poblíž hlavních prašných tahů hned ožívají, jakmile u nich jen přibrzdíme autem. Čekají samozřejmě dary a tak ženy pokřikují, děti přibíhají k silnici. Když však popojíždíme dál, tak zpětná zrcátka nám dávají poznat, že jistá znaková řeč dorazila i sem. Máme namířeno dál do ztracených hor daleko od silnice, kde se právě dnes koná himbská svatba.

 

[život v červené]

 

Pohádková představa krásné himbské nevěsty v pestrém rouchu a statného černošského ženicha se rozplynula hned při vstupu do vesnice, kde si hrála dvě malá děvčátka: „To jsou nevěsty“, poznamenal suše jakoby nic Ruyano. Tušili jsme, že tady nebude věk nevěst příliš vysoký, ale přesto jsme alespoň doufali ve čtrnáctý či patnáctý rok. Jedné však bylo šest a druhé devět. Byly to děti. Starší dívka se jmenovala Nara, měla velká zvídavá očka, kterými nás provázela celou vesnicí. Na rozdíl od své mladší spolunevěsty si již uvědomovala, co že se dnes tady bude dít. Přesto působila tak nebojácně, rozumně a srovnaně s tím, co přijde.

foto Jana Vozábová (15)

Himbská žena nemá možnost výběru. Je majetkem mužů. Každý muž Himba může mít žen, kolik zvládne uživit. Úplnou moc nad všemi nezadanými dívkami ve své vesnici má místní stařešina. Je to právě on, kdo s dívkami ze své vesnice obchoduje výhodnými sňatky. Pokud ženich ze sousední vesnice, kam nevěsta většinou odchází, vlastní velké stádo dobytka, může od stařešiny dostat nevěsty třeba hned dvě. Největší počet žen má sám stařešina. Když nám podával červenou hlinkou pomazanou ruku Čanagombe Hembinda, stařešina místní vesnice, člověku se ani nechtělo věřit, že právě tento vetchý stařec by měl být otcem většiny dětí ve vesnici. Pod přístřeškem z kůže se tlačily jeho ženy ve věku 15 až 60 let. Děti se motaly všude kolem, ale rozprchly se vždy, když na ně Čanagombe Hembinda zakřičel. Byl to rozzlobený výraz pouštního lva, dávající poznat skrytou sílu tohoto vysokého starce.

foto Jana Vozábová (14)

Celá vesnice má kruhovitý půdorys, střed tvoří ohrada pro dobytek, naproti vchodu do výběhu stojí náčelníkova chýše, mezi níž a ohradou nesmí obyčejný smrtelník projít. Obešli jsme tedy příbytek náčelníka zezadu a následovali Muhači Čirambu, jeho nejkrásnější ženu, kterou pověřil, aby nám byla průvodkyní po vesnici. Ta se na nás neustále otáčela a laškovným pohledem nás zvala stále dál za ní. Pomalovanou tvář i útlé tělo jí pokrýval červený nátěr. K jednomu z jejích povadlých ňader bylo přisáté malé děcko, které se snažilo z vysušených prsů, která evidentně dávala pít již velkému množství dětí, vysát alespoň kapku. Žena se na nás stále smála skrz svoji mezírku v řadě krásně bílých zubů. Ocitli jsme se před jejím příbytkem. Vevnitř byla tma a nasládlý zápach tu ještě více lochtal naše nosy.

foto Jana Vozábová (12)

Ruyano šel s námi, nasoukali jsme se tedy ve čtyřech do malé kuželovité chýše, kde vše od podlahy, přes kůže, nádobí a stěny bylo obarvené červenou barvou. Muhači rozbalila na kůži hlínu, tuk a jakési další bylinné přísady, smíchala vše dohromady a začala si upravovat svůj červený nátěr novou vrstvou. Himbské ženy si malují touto červení tělo každý den po celý život. Po retuši nátěru přistoupila k činnosti, kterou jsme nazvali „vykuřování pachů“. Dým stoupal skrz dřevěné síto a Muhači si tento sladce voňavý dým přikládala postupně ke spánkům, k tvářím, k rukám a tělu. Chvílemi i přivírala oči a bylo vidět, že ten sladký štiplavý kouř lahodí jejímu nosu a slastně nasávala tu vůni, z níž se nám točila hlava. Tak odtud pochází ten nasládlý pach, který se šířil celou krajinou…

 

[náčelníkova exhibice]

 

Himbské ženy tímto červeným potěrem těla a vykuřováním odhánějí tělesné pachy a všudepřítomné moskyty a mouchy. Himbské ženy se nikdy nemyjí. Stařešina se rozhodl ukázat nám svůj skřehotavý zpěv doprovázený křečovitými výskoky, které velkodušně nazýval tancem. To budilo smích nejen u nás, samozřejmě my jsme ho decentně ukrývali, ale také u jeho žen, které se smály z plných plic. Ta nejstarší se tvářila tak, jakoby říkala: „dědek jeden bláznivej, zase se předvádí před mladýma“. Svým gestem nám naznačila něco jako, že ho to za chvilku přejde, ale náčelník tančil a zpíval několik desítek minut. Když konečně ustal bylo evidentní oddechnutí mnoha žen. Povinnost oddaných manželek je totiž nutila tanci přihlížet.

foto Jana Vozábová (11)

Zděšení u nich, ale i u nás, nastalo, jakmile jsme náčelníkovi ukázali, že jeho tanec jsme natočili a on nakázal všem, že se teď musí dívat na jeho produkci celou znovu v kamerové mini TV. Nejvíce se bavil náčelník sám a notoval si sám k sobě, děti se chichotaly a tlačily na mojí ruku, která už upadala pod tíhou kamery. Nejstarší žena si v klidu přerovnávala kůže, když každou chvilku ji stařešina okřikl, ať se dívá. Vždy se usmála, podívala se a dál se věnovala svému.

 

[čtyřletá nevěsta]

 

Je čas, svatba musí začít. Dvě maminky navlékly holčičkám jakési čepce z kůže přes celé tváře, že chudinky nemohly nic vidět a to byl celý ten slavný nevěstin oděv. Té mladší se to přestávalo líbit a začala nabírat k pláči. Nara nám řekla, ať chvilku počkáme, že se teď vdá a za chvilku budeme pokračovat ve hře na tleskanou, kterou jsem jí začala učit a dívku bavila tak, že úplně zapomněla, že dnes je její velký den. Okamžitě jsme vyzvídali od Ruyany, jak je to s ženichy. Jsou to také děti?

foto Jana Vozábová (10)

Zděšení přišlo, když Ruyano ukázal na dva muže, jednomu bylo kolem třicítky, budoucí manžel šestileté nevěsty, a druhému bezzubému chlápkovi bylo kolem čtyřicítky. To on měl být budoucí manžel Nary. Ženichové si měli odvést novomanželky do svých vesnic, kde jim měly být oddanými ženami. Ruyano nás uklidnil, že se tomu tak nestane hned. Svatba je teď jen formální a holčičky budou dál žít ve své vesnici. Teprve v 15 letech (spíše ale 13) si pro ně přijdou jejich muži a teprve tehdy se zpečetí manželský sňatek první společnou nocí. Na lásku se zde nehraje. Láska je oddanost k muži, k vesnici, společnému stádu a dětem.

 

[svatba]

 

Sám svatební obřad se skládal z několika částí. Začalo se tancem a následným hozením celého kus skotu na oheň. Trhance polosyrového masa poházeného všude kolem si pak psi a svatebčané dle libosti mohli brát. Páchnoucí maso, čtyřicítkové vedro, pot tanečníků, vychrtlí hladoví psi, klovající slepice do masových šlach, nasládlý pach tuku a všudypřítomné mouchy…to vše byla svatební hostina. Náboženství je posvátné, takže se nám podařilo zdůvodnit (náš bůh nám nedovoluje jíst maso) naši neúčast na hodování. Ačkoli jsou pastevci a chovají většinou velká stáda, málokdy si dovolí zvíře zabít k jídlu. Tak se děje jen při významných událostech. Bylo vidět z toho, jak všem tekla šťáva z masa po tváři, že kaše, která je základem každodenní stravy, jim všem už leze krkem.

foto Jana Vozábová (8)

Většina žen ve vesnici byla provdaná, což se dá snadno vydedukovat podle obrovské mušle, symbolu dospělé ženy, zdobící jejich ňadra. Dalším rozdílem byl účes. Zatímco vdané ženy mají vlasy sčesané do dredů dozadu a temeno hlavy jim zdobí kožené „uši“, tak svobodné dívky mají dredy sčesané dopředu. Od pohledu musí jít o nepraktické řešení, ale cizí muži, lovci svobodných žen vědí hned po příchodu do vesnice, která dívka je volná. Po hostině oba ženichové seděli a až do západu slunce symbolicky střežili jeden z vchodů do vesnice. Vzpomínky na himbský svět hned tak nevyčpí, podobně jako nasládlá vůně červeného nátěru na tělech červených žen. Máme jho hluboko v sobě.

foto Jana Vozábová (5)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *