Travelfocus
žádné komentáře

Namíbie – živá poušť

Namíbie – živá poušť
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Pouště a polopouště pokrývají celou třetinu plochy Země. V Africe je tento podíl ještě vyšší. Kromě největší horké pouště světa, Sahary, je suchá i větší část jihu kontinentu. Poušť Namib je charakteristická extrémně nízkými srážkami, tisíci kilometrů čtverečních dun a chladnou pobřežní pouští. Přestože jde o poušť, nejde o mrtvou zemi. V tomto neobyčejném a na první pohled nevlídném prostředí se vyskytuje velké množství unikátních forem života.

[text & foto Michal Černý]

NAMIB-01

Z metropole Namíbie, Windhoeku, vede do pobřežního města Swakopmundu kvalitní asfaltka. Cesta začíná na náhorní plošině, která je překvapivě lesnatá a vůbec se nepodobá východoafrickým savanám nebo jihoafrickým polopouštím. Silnice je lemovaná ploty a jen na několika místech odbočují vjezdy do areálů soukromých farem, rozsáhlých zarostlých území o ploše často stovek kilometrů čtverečních. Poněkud kuriózně na nás působí značky upozorňující řidiče na zvířata. Místo srnců jsou na nich vyobrazeny antilopy kudu, oryxové a žirafy. Ale v okolních houštinách nevidíme ani kopyto. Charakter vegetace se cestou na západ mění. Stromy se snižují a přibývá trnitých akácií. Porost postupně řídne, stává se z něj jen mozaika akácií a nějakých šedesát kilometrů od pobřeží jsou v okolí silnice vidět jen keře na žlutohnědém kamenitém podkladu. Začíná poušť.

 

[franta a zmije]

 

Swakopmund je jedním ze dvou větších měst na pobřeží. Dodnes je tady znát vliv německých kolonistů. Zvláštně na jihu Afriky působí imitace německých hrázděných domů, všude je „německy“ čisto, jen v místní hospodě s čepovaným pivem místo blonďatých německých dívek roznášejí pěnivý mok černí hoši. Dokonce počasí je jako na Rujaně. Fouká studený vítr, nebe je zatažené a ve vzduchu je cítit chladná vlhkost blízkého moře. Hned ráno se dychtivě vydáváme do pobřežních dun v okolí Swakopmundu. Průvodce nám dělá svérázný majitel a průvodce malé cestovní kanceláře specializované na výlety za namibijskou přírodou. Je to Francouz Francois, tedy po našem Franta. Ukazuje se jako skvělý znalec pouště a velký praktik, schopný číst stopy na povrchu dun a nalézt živočichy, kteří by pro nás zůstali navždy skrytí.

NAMIB-02

Je chladno, nad dunami leží opar a já se obávám, že toho moc neuvidíme. Za pár minut se moje obavy rozptylují. Franta zastavuje a vybíhá naboso po duně k jejímu hřebenu. Sleduje klikatou stopu až na její konec. Pak už mu stačí jen hrábnutí tyčí s hákem a vytahuje první zmiji. Zmije peringueyova (Bitis peringuey) patří s maximální délkou kolem třiceti centimetrů k nejmenším druhům svého rodu. Je způsobem života vázaná na pobřežní duny, po kterých se pohybuje charakteristickým bočním přenášením váhy těla zanechávajíce na povrchu stropu složenou z jednotlivých otisků. Na konci přesunu se zahrabe a na povrchu nechává jen horní část hlavy s malýma očima. Stává se tak neviditelnou pro svou kořist – gekony či jiné ještěrky a drobné savce. Láká je na černý konec ocásku vystrčený z písku a kroucením napodobující pohyb chutného červa. Nalákaný gekon svůj omyl pozná až ve chvíli, kdy se vedle něj zvedne písek a do jeho těla se bleskově zakousnou jedové zuby.

NAMIB-09

Jedeme dál a míjíme druhé terénní auto s několika turisty. Muž před autem na Frantu mává a ukazuje prsty na hlavě symbolicky čertovské růžky. Franta zastavuje a vede nás k blízkému keři. Muž se představuje jako Tommy. Je to na první pohled větrem ošlehaný „poušťák“, opálený, v zelených šortkách, se sepranou hučkou na hlavě. Namibijský Krokodýl Dundee. „Je to jeden z nejlepších afrických lovců hadů“, řekl nám o něm později Franta. „Chytá černé mamby holou rukou a dokonce dovede bezpečně zacházet s plivajícími kobrami!“ Tommy ukazuje do keříku a opět předvádí čertovské růžky. „Horned viper, rohatá zmije“, objasňuje svoje gesto. Nořím hlavu mezi husté větvičky keře a až po velké snaze vidím hlavu malé zmije. Nechápu, jak j tam mohl objevit. Je to další druh, česky zvaný zmije pouštní (Bitis caudalis). Tento druh však není tak striktně vázaný na písečnou poušť jako předchozí a žije i v kamenitějších a vlhčích biotopech.

 

[život bez vody]

 

Po cestě Franta nachází i další obyvatele pouště. Beznohého scinka, několik druhů brouků a krásné gekony rangeovy (Pachydactylus rangei). Ti jsou také skvěle přizpůsobeni životu v jemném písku. Jejich prsty jsou spojené kůží připomínající plovací blány. Na rozdíl od svých teplomilných příbuzných jsou schopní se pohybovat i za nízkých teplot, které v noci bývají jen kolem deseti stupňů. Nakonec se mi plní i přání vidět další unikátní druh plaza, chameleóna namaquanského (Chamaeleo namaquensis). Není tak pestře zbarvený jako pralesní chameleóni, náš exemplář je skoro černý. Je to jediný opravdu pouštní druh chameleóna, který často opouští větve keřů a přesouvá se mezi nimi po písčitém povrchu.

NAMIB-08

Ekosystém namibské pobřežní pouště je opravdu unikátní. Dešťové srážky jsou mimořádně vzácné a prší většinou jen jednou za několik let. Průměrné roční srážky jsou jen kolem deseti milimetrů. Přesto je i zde voda. Poušť žije z mlhy, která vzniká nad chladným Atlantským oceánem a každé ráno se kondenzuje nad pobřežními dunami. Tato vláha stačí k výživě mnoha unikátních druhů sukulentních rostlin. Nejpověstnější je welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), která bývá nazývána žijící fosílií. Z písku vyrážejí jen dva tuhé listy, které se postupně kroutí a trhají, takže za stovky let vytvoří spleť o průměru několika metrů. Nejstarší exemplář má údajně 1500 let. Pod listy se udržuje relativně vlhké mikroklima, na které jsou vázány další organizmy. U živočichů se vyvinuly stejně unikátní mechanismy, jak ranní rosu přijímat. Brouci potemníci mají na povrchu krovek zvláštní struktury, které soustřeďují vodu z mlhy. Brouk pak zaujme pozici s hlavou dolů a rýhy na krovkách svedou kapku vody přímo k jeho ústům. Podobně strukturované jsou i šupiny na tělech některých ještěrů a zmijí. Ty ráno pijí kapky z vlastního těla.

NAMIB-22

 

[stopy v písku]

 

Po deseti dnech v namibském vnitrozemí a národním parku Etoša se vracíme do pouště. Naším cílem je jedno z nejznámějších míst v jižní Africe. Duny Soususveli jsou povinnou zastávkou všech cest do Namíbie a třebaže tušíme, že se místo už stalo obětí masové turistiky, nemůžeme si návštěvu nechat ujít. Do nitra pouště kdysi od východu tekla řeka. Vytvořila široké údolí, kde rostly mohutné stromy, za šťavnatou trávou se stahovala stáda gazel, žiraf a slonů. Pak se začalo klima měnit. Řeka vyschla a údolí postupně sevřela poušť. Obrovské masy jemného oranžového písku byly naváty neustálým větrem do výšky několika set metrů. Písek pak přerušil cestu do závěru údolí a rozdělil ho do několika malých pánví. Postaral se však o neuvěřitelné přírodní divadlo, které začíná svoje představení za úsvitu.

NAMIB-13

První sluneční paprsky zbarvují písek téměř do ruda, prohlubují stíny a vytvářejí na dunách elegantní obrazce. Postupně barva přechází do oranžové a žluté a v deset hodin už poušť spaluje vysoko stojící slunce. Ani tato poušť není zdaleka mrtvá. My jsme měli navíc obrovské štěstí, že před naším příjezdem po dvaceti letech vydatně zapršelo, údolí a závětrné strany dun byly porostlé svěží trávou a na písku se objevily kvetoucí rostliny. „To snad budeme muset reklamovat“, říkali jsme žertem. Na konci silnice je nutné odstavit osobní auto, protože dál se přes písek dostanou jen terénní čtyřkolky. Necháváme se zavézt až před místo zvané Dedvlei, mrtvé údolí. Po cestě potkáváme přímorožce, velkou elegantní antilopu, která je schopná přežít i v pouštních podmínkách. Pak se už vydáváme přes několik dun do snad nejfotografovanějšího místa v Namibii. Před patnácti sty lety, když vyschly i poslední podzemní zdroje vody a velká duna přehradila říční koryto, uschly i poslední háje akácií a zbyly z nich jen tvrdé pahýly, vypreparované slunce, větrem a pískem.

NAMIB-15

Bizarní krajina má zvláštní půvab. Jsme jedni z prvních dnešních návštěvníků, procházíme po mrtvé pánvi, na jejímž dně je ztvrdlé rozpraskané bahno přinesené vzácnými záplavami přicházejícími jednou za několik desítek let. Ani „mrtvé údolí“ není bez života. Po písku pobíhají velcí pestří mravenci a potemníci, na okraji dun, kde se přece jen uchytilo pár trsů trávy a nízkých trnitých keříků žijí ještěrky Meroles cuneirostris a na pahýlech akácií posedávají pestré bíločerné vrány (Corvus albeus). Písek je ozdoben ornamenty stop, které tam v noci zanechali gekoni, brouci, hadi, hlodavci a šakali.

NAMIB-16

 

[ostrovy v poušti]

 

Ze Sousussvlei jedeme přes napříč pouští po vedlejší silnici. Kromě nejfrekventovanější hlavní trasy z Windhoeku do Swakopmundu spojují vnitrozemí s pobřežím jen tři cesty. Ve Windhoeku je nutné pro průjezd národním parkem získat zvláštní povolení, na kterém je vyznačena přesná trasa a datum. Je zakázáno vzdalovat se od silnice a tábořit. Silnice nemá pevný povrch, ale je stále upravovaná speciálními trajlery se širokou radlicí. Na tahači mají dělníci i malou maringotku, ve které přespávají. Cesta přes poušť jim trvá několik dní a když dosáhnou cíle, obrátí se a jedou zpět po druhé straně silnice. Povrch je tak tvrdý, že se dá jet i stokilometrovou rychlostí. Národní park Namib-Naukluft je s plochou téměř 50000 kilometrů čtverečních nejrozsáhlejším chráněným územím v Africe. Má délku 400 kilometrů a šířku až 150, navíc se na severu napojuje na národní park Skeleton coast chránící dalších 600 kilometrů pobřeží až k angolským hranicím.

NAMIB-17

Na obrovské neobydlené ploše se vystřídá několik biotopů a vegetačních pásem. Větší část parku zabírá kamenitá plošina rozbrázděná koryty a kaňony vyschlých řek. Sporá vegetace však stačí k uživení zvířat, která známe i z podstatně vlhčích savan. A tak kolem silnice často vidíme malá stáda antilop skákavých, přímorožce, skálolezy, pštrosy a dropy. Nejpestřejší život se soustřeďuje kolem žulových hor, které se tyčí jako kamenné ostrovy z ploché pouště. V jejich blízkosti rostou stromové aloe (Aloe dichotoma) a další nápadné druhy sukulentů. V prohlubních na skalách se zadržuje voda, na úpatí masívů se vyskytují prameny a relativní dostatek vody drží v jejich okolí stáda gazel a přímorožců.

NAMIB-21

 

[rybáři na pobřeží koster]

 

Přechod mezi pevninou a mořem je ostrý. Poušť končí na pláži bičované vlnami Atlantického oceánu. Pobřeží jihozápadní Afriky bylo noční můrou pro námořníky proplouvající v jeho blízkosti. Nevlídné počasí, silný vítr, obrovské vlny a ničivé bouře byly příčinou mnoha ztroskotání. Na břehu námořníky čekala nevlídná poušť bez vody, s neznámými rostlinami a živočichy. Většina trosečníků neměla šanci přežít. Proto nazvali pobřeží dodnes lemované zrezivělými a polorozpadlými vraky Skeleton coast, pobřeží koster. Zdejší oceán nemá nic společného s příjemnými tropickými moři v jiných oblastech. Má našedlou barvu, voda je studená, před břehem se zvedají třímetrové vlny. Ke koupání vůbec neláká. Je však rájem pro sportovní rybáře, pro které je v několika pobřežních střediscích připraven veškerý komfort.

NAMIB-27

Chladná prokysličená voda je bohatá na malé i velké ryby. Ty lákají i zvířecí rybáře. Na pobřežních plážích postávají tisíce kormoránů, nechybí ani pelikáni, racci a řada druhů bahňáků. Největšími rybáři jsou ovšem lachtani jihoafričtí. Vydáváme se za nimi do největší kolonie na poloostrově Cape Cross. Platíme vstupné a jedeme ještě další kilometr k pobřeží. Po vystoupení z auta nás do nosu udeří silný zápach. Po pár krocích na čichové vjemy zapomínáme a s pusou dokořán zíráme na neuvěřitelnou scénu. Celé pobřeží je v délce několika kilometrů lemováno desetitisíci hnědých a černých těl lachtanů. Je jich tu údajně přes sto tisíc. Leží tělo na tělo, většina z nich odpočívá a líně se protahuje pod dopoledními slunečními paprsky.

NAMIB-29

Zdánlivý klid je často narušován „hádkami“ mezi sousedy, ceněním zubů a krátkými útoky. Převládají samice a odrostlá mláďata. Několik mohutných černých samců si zabírá výhodná místa v blízkosti pláže. Ti se chovají agresivněji, drží si své teritorium a na jedince stejného pohlaví tvrdě útočí. Další stovky lachtanů loví v okolním moři. To je jejich živlem, hřištěm i jídelnou. Jejich hlavy se jako balónky pohupují na vlnách, lehce překonávají zpěněné hřebeny příboje, potápí se do rybího hejna pod hladinou a vyskakují nad ní při vzájemných hrátkách. Návštěva pouštního konce jižní Afriky je dlouhotrvajícím zážitkem, na který se nezapomíná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *