Travelfocus
žádné komentáře

Německý Eifel – kraj divokých narcisů

Německý Eifel – kraj divokých narcisů
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

V Německu, podobně jako v bývalém Československu, byla armáda místně velmi dobrým ochráncem přírody. Své vojenské újezdy a prostory měla uzavřené veřejnosti, takže se tam příroda mohla vyvíjen pod menším civilizačním tlakem, než leckde jinde. I to je jeden z důvodů, proč má národní park Eifel velmi dobře zachovalé lesní celky s širokým spektrem vzácných rostlin.

[text & foto: Topí Pigula]

DSC_0001

Krásný mladík Narkissos se zamiloval do své vlastní podoby tak silně, že odmítal vnímat lásku kohokoliv jiného. Ignoroval přízeň dívek lidského rodu a dokonce byl povýšen i nad lásku nadpozemských nymf. Kdo by se divil jejich uražené snaze dovolávat pomsty na řeckém Olympu, místně příslušném sídle tamních bohů. Při jedné ze svých seancí nad vodní hladinou, v níž obdivoval svůj odraz, spadl do vody a utopil se. Tělo nebylo nalezeno, ale legenda praví, že se proměnilo v žluté kvítky narcisů, které jsou tak často hřbitovním kvítím.

 

[jarem žluté louky]

 

Řecká legenda o utopeném, do sebe zahleděném mladíkovi praví, že se po smrti ve vodních hlubinách stal post mortem narcisem. Jeho původní řecké jméno zůstalo zachováno v latinském názvu rostliny, jeho sebestřednost se odrazila v pojmenování „narcista“ a stala se předmětem psychologických úvah, článků i léčebných postupů. Louky národního parku Eifel v Severním Porýní – Vestfálsku jsou místem, kde si stojí za to na nešťastného mladíka vzpomenout. Každé jaro se tady rozsvítí tisíce žlutých květů, jež člověk zná ze hřbitovů a zahrádek. Jako by každá kapka ranní rosy byla slzou za mladíka, jemuž se vodní hladina stala zrcadlem i hrobem zároveň.

DSC_9956

Ovšem na loukách a okrajích potoků nenajdeme velkokvěté, zahradnicky šlechtěné, ale původní, divoké populace narcisu žlutého (Narcissus pseudonarcissus). Ty věrny své vodní legendě, osidlují zamokřené louky a okraje potoků a svými nápadnými květy ohlašují jaro. Kytka, která je mimo jiné národní rostlinou Walesu, nekvete nijak dlouho, takže se dá poměrně snadno „prošvihnout“ dobu květu. S odcházejícím jarem se květy zkroutí v nevzhledné hnědnoucí plátky a kytka ztratí na své atraktivitě. Literatura upozorňuje na jejich jedovatost, zejména na toxicitu cibulek, ale je málo pravděpodobné, že by si někdo připravoval jarní salát s použitím narcisových hlízek. Ne že by v parku nerostly jiné přírodovědné fenomény, hledači vzácností by tady narazili na orchideje, zoologové si zase pochvalují populaci divokých koček a zoufají si nad agresivními americkými raky, kteří utlačují ty domácí. Ovšem narcisy se staly jarní ikonou zdejší oblasti. Ohlašují příchod jara stejně spolehlivě, jako červenobílá santaklausovská výzdoba supermarketů evokuje už říjnu příchod vánoc.

 

[let nature be nature]

 

Nechme přírodu být přírodou! Jednoduché heslo vyjadřuje víru zdejších ochranářů v samoregulační procesy přírody. Lidově řečeno: moc to toho nesahejme, však ona si příroda poradí sama. Tak jsou vidět pozůstatky vyvrácených stromů (část je přece jen odtěžená, takže o naprosté samovolnosti přírodních procesů se mluvit nedá), které po sobě jako vizitku zanechal v roce 2007 orkán Kyril. Lesy pokrývají zhruba třetinu rozlohy parku a část porostů je smrkových, což zdejší přírodozpytci neradi vidí.

ještěrka zední samec (18)

Coby nepůvodní dřevinu tak kácejí nejen z našich lesů známý smrk ztepilý, ale i americký smrk sitku či douglasku tisolistou. To proto, aby se dal prostor původním opadavým druhům, mezi které patří buky, duby či při březích potoků rostoucí olše či vrby. V zeleném přítmí mohutných buků, jejichž porosty jsou považovány za nejcennější části národního parku, se dobře daří původním divokým prasatům, nepůvodním muflonům i nejrůznějším dřevokazným houbám. Padlí velikáni tady pro ně zůstávají na místě, což samozřejmě nesmírně vyhovuje hmyzu, jehož larvy se vyvíjejí v kůře a hnijícím dřevu. Vědci tady napočítali okolo 1300 druhů brouků (včetně populární broučí superstar – kůrovce), což je opravdu vysoké číslo.

DSC_9834

Zdá se, že strategie „nechme přírodu přírodě“ se vyplácí. Ale protože člověk má snahu se do všeho „montovat“ tak i tady pomáhá výsadbou. Podle plánů má dosáhnout lesnatost až 75% území. Samovolný vývoj může být občas trochu problém. Parkem se potulující bobři evropští přehradili potůček těsně u cesty, takže hrozí eroze břehu a sesuv vozovky. Proto je potřeba aktivitu bobrů monitorovat. „Ukážu ti mrakodrap pro strakapoudy a datly,“ vede mě zdejší strážce Sascha Wilden (s příjmením „divoký“ by snad ani jinou práci nechtěl) k torzu kmene staré břízy, který je ozdobený několika hnízdními dutinami. „Skvělé je, že když se další rok datel do dutiny nevrátí, tak ji osídlí jiní ptáci, takže vlastně podporuje zdejší ptačí diverzitu.“

DSC_0394

O kus dál najdem hromádku peří s několika typicky modře zbarvenými sojčími pírky. „Zřejmě ji ulovila sova. Kdyby to byla liška, tak budou pera rozkousaná, takhle vypadají jako vyškubnutá, což dělají právě sovy,“ dumá nad pozůstatky něčí večeře, zatímco třepotavý let jednoho ze čtrnácti druhů zdejších netopýrů oznamuje blížící se večer. Tiše jsem doufal, že uvidím čápa černého, který indikuje relativně nenarušené lesní komplexy. Marně. Na přímý dotaz se mi dostalo přímé odpovědi. „Toho ti neukážem. Přece jen je příliš vzácný.“ Na další atraktivní zvířecí druh to asi bude chtít nějakou dobu počkat. Existují plány na vysazení zubrů. Mohutná zvířata se asi nebudou parkem potulovat volně, jejich chov bude muset být ohraničený oborou, nicméně Eifel pak bude mít o jedno lákadlo víc.

 

[hra o logo]

 

Kdo by čekal, že Eifel bude mít v logu zakomponovaný narcis, byl trochu zklamaný. Poněkud unifikované logo, kde nad vinoucím se potokem (říčkou?) je stylizovaná hora, nad níž vychází slunce, mi přišlo příliš obecné. Logo ve své podobě mohlo být symbolem kteréhokoliv chráněného území ve značné části světa. „To je pravda, ale lidé si ho vybrali,“ seznamuje mě s historií vzniku znaku Michael Lammertz ze správy národního parku. „Vyhlásili jsme veřejnou soutěž, oslovili jsme každého, od odborníků grafiků až po zdejší obyvatele. Celkem se sešlo 75 návrhů, z nich se pak vybírali finalisté.

DSC_0294

Výsledek je pravda poněkud unifikovaný, ale logo vzniklo tím nevíce demokratickým způsobem. Teď ho všichni berou za své. Je to jejich park, se kterým se ztotožňují, a nám nezbývá, než to respektovat. Jsme jediný německý národní park, který takové demokratické martýrium podstoupil. V tomhle případě byl proces důležitější než výsledek. Mimochodem, já měl mezi návrhy taky svého favorita, který neprošel. V něm byl zakomponovaný bukový list, jako symbol nejrozšířenější dřeviny v této oblasti“. Zdá se, že v Eifelu si řekli „hlas lidu, hlas boží“.

 

[žlutá karta]

 

Zkušenost z českých chráněných území ukazuje, že občas se najdou zahrádkáři bažící po „divoké“ orchideji a tak neváhají vyrazit na výlet s rýčkem, jinde zase broučkaři rozebírají padlé dřevo a hledají podkorní hmyz. Ačkoli se na tohle téma nikdo moc bavit nechtěl, bylo jasné, že všude i tady se takoví vykukové najdou. „Co s takovými lidmi děláte,“ ptám se jednoho ze strážců. „Je to podobné jako ve fotbale, dostanou žlutou kartu,“ říká a rovnou ji z batůžku vytahuje. Vypadá jako malý žlutý letáček informující o tom, jaké chování se považuje za prohřešek. Až po opakovaném přistižení se přestupy řeší důrazněji. Z logiky věci by měla existovat databáze hříšníků, jinak by strážci asi těžko zjistili, zdali se jedná o opakovaný prohřešek. Zřejmě je tady i „tichá“ spolupráce s policií. Správa má kolem 70 zaměstnanců a uvítala by větší počet strážců, kteří nejen že spolupracují na terénních akcích se školami, ale zároveň v rámci pochůzek monitorují činnost a pohyb návštěvníků.

DSC_9583

Milovníky novodobé historie, konkrétně období 2. světové války bezesporu zaujme, že ve zdejším prostoru byli školeni budoucí kádři nacistické NSDAP. Psal se rok 1933, když Adolf Hitler v městečku Bernau nedaleko Berlína zapáleně mluvil potřebě vzdělávacích center pro děti národních socialistů. Jejich zbudování dostal na starost Robert Ley. Jeden z táborů (Ordensburg Vogelsang) vyrostl právě v lesnaté oblasti pohoří Eifel. Původní plány byly poměrně megalomanské, ostatně jako všechny původní Hitlerovy nápady a ideje. Budovy tábora, kde měli vyrůstat budoucí uvědomělí straníci a bojovníci, dodnes představují malý, leč zajímavý kamínek do skládanky nacistické historie. Betonové jehlany rozházené v okolních vesnicích měly v minulosti zastavit americké tanky blížící se z osvobozovaného západu. Výcvikové centrum hned po válce sloužilo nejprve americkým vojákům, později se tady krátce trénovala vojska britská, ale nakonec připadla oblast belgické armádě. V současnosti je prostor součástí Německa a neslouží vojákům, ale veřejnosti.

 

[leniví pstruzi]

 

Nešlo o dlouhý boj. Od nahození mušky po proříznutí míchy na břeh vytaženého pstruha to mohlo trvat maximálně patnáct minut. Sledovali jsme z mostu, jak se ryba zasekla a byla pomalu přitahována k podběráku. Nakonec se její světlé břicho zalesklo v trávě, kde úderem do hlavy skončila její životní dráha. Jednalo se o kapitální úlovek, pstruh, respektive „pstružice“, neboť ulovená byla samička, měla dobře k sedmdesáti centimetrům. Kurt Felder byl s výsledkem krátkého souboje spokojený.

DSC_9949

Hned nám nabídnul z příruční kovové placatice stopečku bylinkového šnapsu a rozpovídal se o svém koníčku. „Tady jsou pstruzi strašně leniví. Leží si pod vodní elektrárnou, kde je voda dobře prokysličená a s otevřenou hubou čekají. Malé rybky, které rozšmelcuje turbína, jim vplouvají přímo do huby. Můžete mi věřit. Zdejší ryby se jen vznášejí ve vodě a čekají, co jim připlave pod nos. Mají se naprosto pohádkově,“ směje se pohodlnému životu zdejších pstruhů. Tedy jen do chvíle, než zareagují na nahozenou mušku visící na konci dlouhého silonu. To pak mají Felderovi pohádkovou večeři. Kurt mě varuje, abych pustil z hlavy myšlenky na možný soukromý rybolov. Roční povolenka prý stojí dost přes tisíc eur a navíc je tahle oblast soukromým rajonem.

DSC_0262

V případě NP Eifel jde o „nenáročný“ a „nenápadný“ park. Chybí mu velké kopce i jedovatí hadi, nestrháte si tu plíce při velkém převýšení. Jeho největším lákadlem jsou lesnaté celky s bohatou entomofaunou. Tu ovšem víc ocení hlavně motýlkáři a broučkaři. Nicméně cesty nemusí být vždy do „nebezpečné exotiky“, potěšení se dá najít i v „obyčejné“ přírodě u belgických hranic. Mimochodem les na belgické straně hranic už není veden jako chráněné území.

DSC_0231

 

InFocus

[doprava]

„Do Německa se létá?“ zeptal se mě mírně provokativně kolega, kterému leží na srdci množství emisí dodávaných do ovzduší leteckou přepravou více než mě. Musel jsem přiznat, že ano. Pohodlně a rychle. Eifel ještě vlastní mezinárodní letiště nemá, ale přistát se dá mezi Kolínem a Bonnem (mají společné letiště, pod kterým vede železnice). Vlakem je to stejně pohodlné, leč výrazně pomalejší. Nejblíže k parku se dostanete, pokud z železničního vagónu vystoupíte v malém městečku Kall, které je dobrým výchozím bodem na trek do národního parku.

www.germanwing.com, www.bahn.de

[ubytování]

Městečko Kall leží přímo na hranicích národního parku, ale stojí za to popojet pár kilometrů do až kýčovitě působícího Monschau. Hrázděné domky působí jako kulisa k filmu a hrad ze 13. století iluzi jen podtrhuje. Jelikož se jedná o turisticky atraktivní místo, je lépe se (z hlediska počtu návštěvníků) ubytovat uprostřed týdne. Obecně platí, že lepší atmosféru a osobní přístup nabízí menší hotely (penziony) rodinného typu, než velké „unifikované“ hotely světových řetězců. Podle booking.com je v Monschau nejlépe hodnocený třináctipokojový hotýlek Lindenhof.

www.monschau.de, www.lindenhof.de

[národní park Eifel]

Vyhlášen byl v roce 2004, takže jde o poměrně nový, tudíž zatím moc „neobjevený“ národní park o výměře 110 km čtverečních. V jeho středu je vybudováno přehradní jezero Urftsee a na západní straně se třpytí hladina Rursee, po níž mají povoleno jezdit pouze lodě s elektrickým pohonem. Nádrž je totiž zdrojem pitné vody. Součástí NP je severní okraj vrchoviny Eifel. Pro turisty jsou připravena 4 velká informační centra (Eiruhr, Höfen, Heimbach, Zerkall)

www.nationalpark-eifel.de

KONICA MINOLTA DIGITAL CAMERA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *