Travelfocus
žádné komentáře

Nice – vůně a chutě Francie

Nice – vůně a chutě Francie
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Město Nice je bezesporu metropolí francouzské riviéry a zdejší přímořská promenáda nabízí pestrou paletu podniků pro milovníky pohodlné dovolené. Jako fotograf přírody a lidových tradic jsem však měl zpočátku trochu obavy z toho, co s nimi podniknu já. Naše průvodkyně Sandra ale veškeré pochybnosti zaplašila ještě dřív, než jsem je stihl vyslovit. Stačilo jednoduše zabočit od moře do spleti uliček starého města. Domy se zde na sebe lepí podobně jako v mnoha jiných středomořských městech, aby za horkých letních dnů vrhaly do ulic co nejvíce stínu. Turisté se naopak vrhají do rušného dění hlavních bulvárů, takže se zde odkrývá spousta romantických zákoutí pro žánrové snímky.

[text & foto Michael Fokt]

_DSC8129

 

[hrdinka s holým zadkem]

 

Úderem poledního se městem rozlehla detonace následovaná vyzváněním zvonů. Po našich udivených pohledech nám Sandra rychle vysvětlila, že nejde ani o výbuch lodních kotlů, ani o zvony bijící po neštěstí na poplach. Výstřel z kanónu stojícího v pevnosti nad městem prý ohlašuje poledne už asi sto padesát let. „Máme pro to hned dvojí vysvětlení,“ dodává průvodkyně. Jak vyšlo najevo, mají obě verze hodně společného se šlechtickou honorací, která se v polovině devatenáctého století jezdila do Nice rekreovat. Podle první z nich může za výstřely nad městem lord z Coventry – nebo spíše jeho sklerotická žena. Popuzený šlechtic údajně nechával z děla pálit proto, aby jí připomněl, že je třeba začít s přípravami na oběd. Nevím, co je na tom pravdy, ale asi by nebyl prvním ani posledním chlapem, který má v poledne při pohledu na prázdný stůl sto chutí střílet.

_DSC7513

Druhé vysvětlení je jednodušší a podle střízlivé úvahy tedy i pravděpodobnější, ačkoli má jinak se střízlivostí společného jen málo. Podle něj létaly koule nad střechami proto, aby upozornily společensky unavené vévody a baronky na to, že je čas vstát a zasednout k polední hostině. Po vydatných nočních radovánkách by k tomu byl bez hromového probuzení ochotný asi jen málokdo. Ať už je to, jak chce, stala se z poledních výstřelů tradice, která přetrvala dodnes. Snad ani není třeba dodávat, že se v dobách celoevropského míru střílí už jen slepými náboji.

_DSC7360

V polovině šestnáctého století, když Nice ostřelovali turečtí obléhatelé, však město ničily dělové koule skutečné až moc. Jan nám Sandra ukázala, je jedna z nich zazděná v rohové zdi domu, který prý při ostřelování pobořila. Spolu s ní je na fasádě i italsko-francouzská pamětní tabule věnovaná legendární hrdince jménem Catherine Ségurana, která podle pověsti turecké vojsko zahnala. Odvážná pradlena to dokázala velmi netradičním způsobem: vylezla mezi obránce na hradby a vystrčila na nebohé osmanské vojáky své obnažené pozadí. Bohabojní Turci se té podívané tak zalekli, že vzali do zaječích. Jelikož však dotyčné zadní partie na rozdíl od dělové koule do zdi vestavěné nejsou, nelze historku o srdnaté pradleně hmatatelně ověřit. Ačkoli mívá pohled na dámské hýždě na většinu vojáků naprosto opačné účinky a podle historických pramenů turecký admirál Barbarossa středomořský přístav nakonec dobyl, nebránilo to vděčným obyvatelům Nice postavit své zachránkyni kromě pamětní desky i sochu.

_DSC7337

 

[kdo maže, ten jede]

 

Francouzská kuchyně je světově proslulá a většinu z jejích klasických receptů zná snad každý gurmán. Vždycky se však dá objevit něco, na co člověk hned tak nezapomene. Sami jsme se o tom přesvědčili, když i nám výstřel z děla připomněl, že se přiblížil čas oběda. Hledali jsme netradiční zážitek a to, na co jsme narazili, skutečně předčilo naše očekávání. Ve dveřích malé restaurace L´Oliviera nás přivítal sám majitel Nadim Beyrouti. Brzy jsme zjistili, že je odborníkem na olivový olej a zastává pevný názor, že je ho i v samotném olivovém oleji málo. Není proto divu, že se celý zdejší jídelníček okolo zlatavé vazké tekutiny točí. Pan Beyrouti dokáže o svém životním koníčku mluvit celé hodiny a již během úvodu jsme se z nadšeného výkladu dozvěděli řadu zajímavých věcí.

_DSC7505

V samotném Nice stojí tři lisovny olivového oleje a v okolí města dalších přibližně dvacet. Pečliví majitelé olivových sadů mohou samozřejmě osobně dohlížet na celou výrobu oleje od začátku do konce. Na vlastní oči se proto přesvědčí, že z hromady přivezených oliv stroj vytlačí jen asi pětinu oleje. Zbylých osmdesát procent tvoří odpadní hmota. Osobní dohled se prý vyplatí obzvláště při výrobě místního oleje ze vzácných niceských plantáží. Při jeho posuzování se používají stejně přísná pravidla jako při klasifikaci francouzského vína. Po obsáhlém úvodu přichází na řadu praktická ukázka, při které teprve zjišťujeme, že je posuzování oleje skutečně stejně složité jako degustace vína. Hodnotí se jeho barva, vůně, čirost, konzistence a samozřejmě chuť. Jako degustační náčiní slouží malé mističky a nezbytné kousky bílého chleba, které se do oleje namáčejí. Po třetím vzorku mi sice ostatní dávky připadaly víceméně podobné, podle pana majitele se však chuť oleje liší podle odrůdy oliv i místa původu. Každý druh oleje se pak samozřejmě hodí k jinému pokrmu. Buďte však připravení na to, že se v této restauraci hojné dávky olivového oleje hodí naprosto ke všemu včetně čokoládového dezertu nebo místní speciality – nadívaných cuketových květů.

_DSC0131

Každý, kdo chce ochutnat „speciality ulice“, by se měl ve Francii vypravit na místní trh. Nakupování předmětů denní potřeby pod širým nebem nebo v malých rodinných krámcích je pro Francouze nejen nutností, ale i potěšením a společenským rituálem, který v našich zeměpisných šířkách zničilo plánované hospodářství a samoobsluhy Jednota. Kromě kulinářských zázraků připravovaných obratem ruky na koleně tu člověk návdavkem zakusí i atmosféru lidového ruchu a při troše štěstí se seznámí s několika zajímavými lidmi. Na niceském tržišti nás kromě hromad sušených lilků, hub, levandule či místních uzenin prakticky okamžitě zaujala příprava zdejší obdoby rychlého občerstvení. Žena za pultem stánku zkušenou rukou rozlila po velké rozžhavené plotně polotekuté těsto, které na zčernalém kovu vytvořilo kaluž velkou jako kolo od vozu. Netrvalo dlouho a kuchařka začala servírovat překvapivě chutnou nadýchanou placku rozkrájenou na měsíčky, aby se vůbec dala vzít do ruky. Samotné těsto si ovšem přímo na tržišti nepřipravuje. Vozí jí ho sem asi tak každou hodinu manžel ve velké putně, která trůní na vratkém dvoukoláku zapřaženém za jízdním kolem. V jedné z bočních uliček má začouzenou přípravnu, kde surovinu míchá a samozřejmě z ní na počkání rovněž vyrábí jedlá těstová kola.

_DSC7350

 

[obraz za pět prstů]

 

Jižní Francie je pro umělce zemí zaslíbenou a od dob, kdy se zde usadili Picasso s Renoirem, patří umění jakéhokoli druhu ke zdejšímu životu stejně neoddělitelně jako štíhlá těla na plážích či nakupování na tržištích. Jeden z blízkých malířských ateliérů třeba nabízel pouze obrazy vlčích máků z nejrůznějších úhlů. Před takovou záplavou červeně by jistě utekl i ten nejsrdnatější býk španělských korid, přesto se majitel obchodu a milovník rudých květů zjevně bez větších problémů uživil. Na umění v přímém přenosu jsme ovšem narazili opět na hlavním tržišti.

_DSC7403

Uprostřed kruhu diváků tam seděl sympatický mladík, který si bez přestání něco drmolil. Když jsme se prodrali mezi přihlížejícími, zjistili jsme, že hbitými prsty namočenými v barvách a speciálními štětečky přímo před zraky diváků maluje na skleněnou destičku obrázek stromu v zapadajícím slunci. Nepřetržitým proudem slov patrně komentoval dění na scéně, nerozuměli jsme z nich však ani jedinému. Když nám v přestávce mezi jednotlivými dílky prozradil, že pochází z Chile, bylo nám jasné proč – ačkoli s rychle mluvenou francouzštinou bychom asi pochodili úplně stejně. Než jsem po dvaceti minutách skončil s fotografováním jeho exhibice, měl už hotové obrázky tři. Jeden z nich nám věnoval a já dodnes nemohu zapomenout letištním zřízencům z oddělení přepravy zavazadel, že nám z něj při zpáteční cestě nadělali hromádku barevných střepů. Nevšedním zážitkem je večerní procházka po hlavním niceském náměstí Place Masséna. Dominují mu sochy sedmi myslitelů na kovových sloupech. Symbolizují jednotlivé kontinenty a večer se rozsvítí jako obří pouliční lampy. Každá ze soch mění barvu a pohled na celé náměstí se svítícími postavami připomíná němý dialog nehybných mužů.

_DSC7399

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *