Travelfocus
žádné komentáře

O focení v jeskyních s Markem Audym

O focení v jeskyních s Markem Audym
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

[ptal se Topí Pigula, foto Marek Audy]

Jeskyňařinu jsi „podědil“ po otci, stejně tak jako speleofocení. Máte nějaké společné projekty?

S tátou chodíme kopat do Moravského krasu. Co u nás nevykopeš, to nemáš! Naposledy jsme si spolu pořádně zaobjevovali v jeho severní části, kterou považuji za svůj domov. Vyrostl jsem mezi skalami a stráněmi Pustého žlebu. V ponoru Suchdolského potoka se nám podařilo s pomocí desítek kamarádů prolézt do volného pokračování. Délka jeskyně je dnes téměř kilometr.

Tvůj velký „majstrštych“ bylo focení v křemencových jeskyních Venezuely, které jste objevili víceméně náhodou. Průnik do nich byl trochu partyzánský a venezuelští speleologové to nesli nelibě. Už se situace uklidnila, nebo je stále nebezpečí, že ti budou komplikovat přístup do tamních oblastí?

Objev jeskyně Krystalové oči (Ojos de Cristal) v křemenných pískovcích Guayánské vysočiny byla skutečně náhoda. V roce 2002 jsme s čelovkou prošli prvních pár set metrů. Nikdo tehdy nemohl vědět, že se stane na pár let nejdelší jeskyní světa ve své kategorii. Představ si situaci, že by do Českosaského Švýcarska dojeli Japonci a našli tam desetikilometrovou jeskyni, aniž by kohokoliv z nás k tomu pozvali. I kdyby se dotazovali, jestli tam můžou udělat speleologickou expedici, na Správě parku by se jim jistě vysmáli, že v druhohorním pískovci přece žádné jeskyně být nemohou! Na prekambrických tepuích to bylo podobné. Před naším objevem tam byly známé jen hluboké tektonické pukliny, něco jako naše skalní města třeba v Teplicích a Adršpachu, nikoliv jeskyně. U problému speleologických výprav bych se chtěl trochu zastavit. Jeskyňařina je kolektivní záležitost a jednotlivec nemá absolutně žádnou šanci. Na objev nové jeskyně taky nestačí podpis křídou na nejvzdálenějším místě, na které se doplazíš. Znamená to zaměřit chodby, nakreslit mapu, udělat pár fotek a vše pěkně opublikovat. Naše články vyvolaly závist i slávu. Dnes mám naštěstí ve Venezuele víc přátel jak rivalů. Mimo té první byly všechny naše další expedice organizovány pod hlavičkou Venezuelské společnosti přírodních věd (SVCN), která řeší i problémy s místní legislativou. Postupem času se k nám přidal mezinárodní vědecký tým ze Slovenska, Chorvatska, Kanady, Rakouska i USA. Každý národní podtým má mezi sebou mnoho výrazných a velkých osobností. Pokud se podaří najít společnou řeč (někdy bráno doslova) vznikne fantastické hodnotné dílo. Venezuelec Charles Brewer Carías, náš hlavní šéf mě považuje za zkušeného speleologa a akceptuje mé rady při organizaci expedic na tepui, jak místní indiáni nazývají stolové hory. To je vlastně jakýsi vrchol kariéry, který jsem mohl ve venezuelské speleologii dosáhnout.

Z venezuelských expedic ti vyšla kniha Brány do ztraceného světa. Jak dlouho ti trvala příprava publikace k vydání?

Nejsem spisovatel a nikdy jsem se jím necítil. Nespěchal jsem a sepsání textu mi trvalo víc než rok. Cena E. E. Kische za literaturu faktu proto pro mě byla největším překvapením. V knížce jsou výsledky společné práce našeho „tepuiského“ týmu za posledních osm let.

Co vlastně obnáší příprava kvalitní publikace, v níž hlavní roli hrají fotky?

Knihu jsem si sázel i graficky připravoval já. Tím ale nechci degradovat spolupráci s vydavatelstvím Jota. Jsem grafik, chtěl jsem si to udělat sám. Moje vize byla, aby kniha působila čistým dojmem. Na textu jsem pracoval s redaktorem. To je funkce velmi důležitá a mnoho vydavatelů ji zanedbává. Fotky nebyly takový problém. Zpracování fotografie a digitálního obrazu je moje práce a rutina. Nemalou měrou mi pomohla moje žena Světlana.

Focení v prostorách, kam ses dostal broděním vodou a soukáním skrz plazivky musí být pro techniku náročné. Jak si ji chráníš?

Venezuelské pískovcové jeskyně jsou jedny z nejprostornějších na světě. Je tam také docela čisto a sucho, přesto, že jimi protékají velké řeky. Naopak venku na stolovkách prší prakticky každý den. Nejagresivnější prostředí jsem zažil v Íránských solných jeskyních. Taky plazivek je tam dosyta. Na Ostrov Kešm jsem byl pozván, abych fotil objevování nejdelší jeskyně světa v soli. Své výsostné pozice fotografa, bez nutnosti stále něco organizovat a řešit, jsem si nádherně užíval. Kluci mě už před odjezdem varovali, že všechno kovové po akci vyhodím. V oblasti Perského zálivu je navíc sladká voda poměrně vzácná. Odsolovat jsme se chodili do moře. Koncentrace soli v moři je zanedbatelná proti solance, která teče jeskyněmi. Než jsme vytáhli fototechniku z vodotěsných kufrů, oblékli jsme tenké bavlněné rukavice. Po akci jsme si pro jistotu vzali vždy nové. Po návratu jsem naložil stativy do vany a nechal je tam ve sladké vodě několik dnů. Pak jsem je namazal s pocitem vítězství. Asi už tušíš, že jsem nevyhrál. Po měsíci, kdy byly stativy opřené v koutě, totálně zatuhly korozí.

Většině lidí, kteří tvé snímky vidí, ani nedojde, jak náročné je osvětlit obrovské jeskynní prostory tak, aby vypadaly přirozeně. Jak ses dopracoval k tak „přirozenému“ osvětlení?

To není jen hodit si blesk na foťák nebo „bouchnout“ osvětlovací slož. Když jsem dostal první dopis od Charlese Brewera z Venezuely, psal mi, že chodby které našel v masivu Chimantá mají šířku sto metrů. Myslel jsem, že má špatný odhad, nebo že je to taková objevitelská latina. Odpověděl jsem, že takové prostory fotím běžně. Když jsem na místě zjistil, že mluvil pravdu, měl jsem problém. Můj dávkovací graf magneziové slože končil na osvětlovací vzdálenosti 40m. Tužkou jsem odhadem dokreslil exponenciální křivku a fungovalo to. Magnéziová slož resp. směs hořčíku a okysličovadla se používala na fotografování již před sto lety. Dnes se dá nejjednodušeji sehnat od ohňostrojářů. Já si ji míchám sám podle rodinného receptu. Před 35 lety vymyslel táta optimální poměr dávkování i typ okysličovadla tak, aby bylo spektrum záblesku plné a vyvážené v kombinaci s modrým konverzním filtrem. Jenže analog a inverzní filmy, kde byla tato vlastnost důležitá, jsou už tak trochu minulost. Dnes stačí vysypat rachejtli od Číňana, bouchnout a korekce řešit až v teple domova z RAWu (surový obrazový formát souboru dig. fotoaparátu).

Kvalitní fotka v digitální éře je mimo jiné dána technickými parametry. Čím fotíš a jak velká (v MB) je „průměrná“ fotka z podzemí zahraniční expedice?

Pro jeskynní focení je jeden z nejdůležitějších faktorů životnost přístroje a cena. Mně vydrží jeskynní foťák průměrně tři roky. Pak se z něho začne sypat písek i jiné součástky až se rozsype úplně. Venezuelské výpravy probíhaly v souběhu s digitální revolucí. Na první jsem měl ještě Linhof techniku. To je fantastický měcháč s posunem objektivu na všechny strany a hlavně s klopením zadní stěny. Nekoukáš do hledáčku, ale na matnici, kterou pak vyměníš za kazetu s filmem. Rozlišení pro formát 6x7cm je max 20 mil. pixelů, podle druhu filmu. Do jeskyní absolutně nevhodný stroj, ale já na něm vyrostl. V podzemí jsem ještě donedávna používal zrcadlovku 6×6 s naklápěním objektivu, kvůli hloubce ostrosti. Na poslední výpravě jsem ale měl již jen lehký digitální kompakt s pevným ohniskem (rozlišení 14 MB).

Prohlédněte si také fotografické portfolio Marka Audyho Srdce v jeskyni

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *