Travelfocus
žádné komentáře

Persepolis – město Peršanů

Persepolis – město Peršanů
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Dobyvatel Alexandr Veliký se svým vojskem doputoval až do starověké Persie. Dobyl Tacht-e Džamšíd, jež bylo ikonou Perské říše. V odvetě za zničení řeckých chrámů nechal zničit hlavní palác a z města si odvezl bohatou kořist. Dnes jsou impozantní zbytky palácového komplexu známé jako Persepole jedním z „top“ turistických lákadel Íránu.

[text & foto Topí Pigula]

Persepolis8

Perská minulost je zdrojem hrdosti Peršanů na jejich původ a velice nelibě nesou označení „Arabové“. „To v žádném případě! Arabů jsou u nás sotva tři procenta. Ti nám przní kulturu, jsou to takoví…“ hledá slušné a zároveň hanlivé slovo jeden z prodavačů ve stánku pod Persepolí. Nakonec mu zasvítí oči a větu dokončí: „… takoví taxikáři!“ Chce tím naznačit, že jde o drobné přikrádače, na které bychom si my, lidé na cestách, měli dávat pozor.

 

[světoznámé ruiny]

 

Tacht-e Džamšíd je nejznámější íránská památka, která je jako stovky jiných zapsána na Světový seznam kulturního dědictví UNESCO. Ovšem pod tímto novoperským názvem znamenající Džamšídův trůn, byste jej v dokumentech UNESCO hledali marně. Euroatlantická civilizace zná ruiny pod řeckým jménem Persepolis (Město Peršanů). Naštěstí autobusáci znají názvy oba, takže není těžké se na místo dostat. Lukáš Synek ve své knize Hedvábná stezka popisuje scénu, jež se mohla odehrávat před 2500 lety „Po schodištích stoupají delegace Médů, Elamitů, Babyloňanů, Lýdů, Thráků, Řeků, Egypťanů, Asyřanů, Sogdů a dalších celkem 23 národů, které přinášejí každoroční tribut mocnému perskému králi do Persepole.“ Jednotlivé národy formou vlysů dodnes zdobí schodiště vedoucí k dávné audienční síni zvané Apadana, takže si lze představit scénu předávání darů v reálu.

Persepolis25

Babylonská delegace za sebou přivádí asijské dobytče zebu, Syřané vedou ovce, zatímco Elamité drží v náručí lvíčata a lev jim jde po boku. Nikoho nepřekvapí, že ztvárnění Etiopané mají krátké kudrnaté vlasy a v patách jim kráčí okapi. Peršané krom vojáků a stratégů museli být zároveň i dobrými politiky a diplomaty, protože nechávali podrobeným oblastem relativní volnost, čímž si do jisté míry zajistili nerevoltující klid. Právě jejich benevolentní přístup jim zajistil každoroční dary, přinášené do centra království v Tacht-e Džamšídu. Dnes bychom dary asi nazvali povinnými daňovými odvody, nicméně říše fungovala. Nejčastější datum vzniku Persepole je udáváno v rozmezí let 518 – 515 př. n. l. Dnes navštěvují ruiny Persepole desetitisíce turistů desítek národností. Od dobrodružně laděných Čechů, přes všudypřítomné Japonce až po americké studenty historie a děti nedávných nepřátel – Iráčanů.

Persepolis96

Palácový komplex Persepole stál na částečně umělé navýšené planině o rozměrech 450×300 metrů a pod ním bujel „obyčejný“ život řemeslníků, prodavačů, sloužících i zemědělců. Nikoli však otroků, protože zoroastriánské náboženství, typické pro Peršany, princip otrokářství zavrhovalo. V kamenných zdech tu najdete vytesaného božského šéfa, okřídlený symbol s japonsky znějícím jménem Ahura Mazda. V ruinách se i dnes, stejně jako před tisíciletími, odehrávají milenecké schůzky i oficiální státnická setkání. Mezi dávnověkými zdmi se procházejí dvojice a pojídají pro nás poněkud zvláštní pochoutku – nudle se zmrzlinou. Návštěvníci nejprve musejí projít brankou, kde jim hlídač zkontroluje zakoupenou vstupenku a poté vystoupat po schodišti s malými schůdky. Velikost, respektive nízkost schodů prý umožňovala jízdu na koních, ale mnohem pravděpodobnějším vysvětlením bude, že po malých schodech dokázaly vyjít i staří lidé, kterých se v Persepoli pohybovalo relativně hodně. A nabízí se ještě jedno, mnohem přízemnější vysvětlení. „Přišlápnout si šaty a říznout sebou byl ve starověké Persii stejný trapas, jako třeba dneska při předávání Oskarů“ tipuje ve své knize Lukáš Synek.

Persepolis52

 

[mejdan celebrit]

 

Pod zbytky dávnověkého města uspořádal šáh Mohammed Reza Pahlaví „mejdan hlav států“, aby jasně ukázal, že Peršané nejsou zapomenuti. Šlo o dost pompézní akci, která odkazovala na výročí 2500 let od vzniku Perské říše. K Persepoli se sjela na šedesátku monarchů a politiků, kteří byli ubytováni v rozsáhlém stanovém městečku o rozloze 160 akrů. Plátěné střechy ukrývaly mramorové koupelny a okolní borovicový les byl pečlivě zbaven křoví, aby nic nerušilo pohled na dokonale nasvícené ruiny starověkého města. Pozvánku dostal každý, kdo na světové politické scéně alespoň něco znamenal, bez ohledu na to, zdali byl diktátor či demokrat. Tak se mohli potkat lidé stojící na rozdílných stranách nejrůznějších hranic a opon. Pozvání dostal americký viceprezident Spiro Theodore Agnew se západoněmeckým kancléřem Willy Brandtem i československý prezident Ludvík Svoboda se svým jugoslávským kolegou Josipem Brozem Titem.

Persepolis83

Samozřejmě se vzhledem k šáhovu postavení nesmělo zapomenout ani na monarchy. Král Hussein s princeznou Munou z Jordánu, španělský král Juan Carlos…. pokračovat by se dalo desítkami jmen. Prostě se šáh Reza Páhlaví chtěl vytáhnout před světem a uspořádal pro světové politiky mejdan, na který měli vzpomínat až do konce života. Jídlo bylo dopraveno z Paříže a luxus byl základní podmínkou akce. Jen na Íránce se tak nějak nedostalo. Na některé sice už před akcí myslela tajná služba SAVAK a místo do luxusního přepychu jim coby potencionální „problémářům“ dopřála pobyt ve vazbě a místo křepelčích vajíček a kaspického kaviáru, který se servíroval pod Persepolí, jim nadávkovala vězeňskou stravu. Nutno říct, že ne všichni pozvání přijali. Mezi hosty chyběla mimo jiné britská královna Elizabeth II i Richard Nixon.

Persepolis95

 

[perské logo]

 

Plánování akce trvalo více než deset let a logem výročí perské říše se stal tzv. „Cyrův váleček“. Ten je dnes jedním z exponátů v prestižním londýnském The British Muzeum. „Tento hliněný váleček popsaný babylonským klínovým písmem má spojitost s Cyrem, králem Persie. Získal ho po dobytí Babylonu v roce 539 př. n. l. Patřil Nabodiusovi, poslednímu babylonskému králi,“ udává britské muzeum. Váleček, jež je označovaný jako „první charta lidských práv“ je popsán klínovým písmem a byl objeven archeologickou expedicí v roce 1879. Podle zprávy Cultural Heritage News Agency má být vrácen do Íránu, kde se stane dalším lákadlem v národním muzeu. Páhlavího monumentální akce byla později označena jako „labutí píseň íránské monarchie“, protože v roce 1979 jej i se dvorem smetla revoluce a místo šáha se hlavou státu stal klerik Rudoláh Chomejní. Jistou historickou ironií je, že za šáhova režimu byl Chomejní odsouzen k smrti, ale k popravě nedošlo. Místo toho byl jen vypovězen ze země. Později označil akci za „ďáblův festival“ Kdo ví, jak by se blízkovýchodní politika vyvíjela, kdyby nebylo bylo osvobozujícího rozsudku. Nicméně základní myšlenka – oslava dávnověké perské říše, jejíž kultura přetrvává v Íránu do dnes, měla něco do sebe.

Persepolis78

 

[nejbezpečnější nocleh]

 

Hrobky v Naqsh-e Rostam jsou zajímavým architektonickým dílem. Jenom vládcové si mohli dovolit nechat si tesat do skal tak monumentální místa svého posledního odpočinku. „Tady spát nemůžete. Běžte někam jinam“ vysvětluje školní angličtinou jeden z vojáků, kterých se kolem hrobek Daria a Xerxe, tedy význačných perských králů, hemží podezřele moc. „Jsou tady zlí lidé, mohli by vám ublížit. Loupežníci. Tady byste nebyli v bezpečí.“ Jsme zhruba šest kilometrů od Persepole a okolo žádný youth hostel není. A vůbec nemáme v plánu nějaký hledat. Slunce za chvíli zapadne, k památce už nás nepustí a tak je ideálním řešením přenocovat někde poblíž, abychom to ráno neměli k hrobkám moc daleko. „Nebudem to nijak hrotit, kývnem, že jo, že nás by tady spát ani nenapadlo a zalezem o kus dál“ shodujeme se česky na strategii dalšího postupu vůči chlapíkům v zeleném s bezesporu ostře nabitými kalašnikovy.

Persepolis43

Nocleh pod hvězdami je pro nás v Íránu naprosto běžným standardem a není důvod tento tisícihvězdičkový hotel (tedy pokud není zataženo) měnit. Ovšem člověk míní a tajná policie mění. Se sebevědomým výrazem, který dává člověku jen moc úřadu, po nás chtěl papíry „nějaký civil“ tvrdící, že patří k tajné policii. Prostudoval pasy, pročetl víza a obratem nás poslal nás zpět k vojenskému autobusu. Vypadalo to na patovou situaci. Naštěstí prezenční vojenská služba bude v Íránu asi stejný opruz jako byla „za komunistů“ u nás a kluci byli milí vstřícní Peršané, kteří věděli, jak to udělat, aby se „secret policeman“ nažral a my jsme zůstali celí. „Pojedete s námi na stanici a tam přespíte. To bude nejbezpečnější.“ Jak se ukázalo, stanice byl obyčejný plátěný stan, ve kterém kluci přespávali a my jsme si za ním mohli rozbalit karimatky. Občas kolem nás prošel samopalník za voláním přírody a svého močového měchýře a nic nenasvědčovalo tomu, že by oblast byla jakkoli nebezpečná. Druhý den ráno nás vezl bývalý boxer Alí, který se kvůli zranění musel vzdát aktivního sportu. Nezvedne rychle a vysoko ruku, což je u boxera dost závažný handicap. „Přepadli mě nedaleko odsud. Evidentně jim šlo o peníze, o tržbu za prodané autobusové jízdenky. Došlo ke rvačce při které mě postřelili,“ vypráví svůj příběh, jež při veškeré smůle nakonec skončil dobře. Střelné zranění přežil. Možná, že vojáci policisté měli pravdu, že zdejší oblast není úplně bezpečná. Ale to není ani parčík před hlavním nádražím uprostřed civilizací obklopené Prahy.

 

[perský poklad]

 

„Na sobě má šaty zlatem vyšívané, kdo v nich asi tančí, drahý pane?“ Tak nějak se ptala se filmová Popelka a všichni věděli, že jde o pohádkovou nadsázku. Ovšem íránský poklad ukrytý v podzemním trezoru tuhle nadsázku daleko předčí. Arabskými drahokamy zdobené šavle, mísy perel, zlatem a diamanty posázené korunovační klenoty, stříbrné tácy vrchovatě zasypané smaragdy, kterých co do počtu bylo mezi drahými kameny nápadně nejvíc, to vše je k vidění v trezorovém podzemí „Proč zrovna smaragdy?“ podivil se Tonda. „Jde o barvu Proroka, barvu symbolizující islám,“ napadá mě. Určitě je tomuto hlinitokřemičitanu berylnatému připisován i nějaký mocný vliv, s čímž ostatně má zkušenost kdejaký hezký kámen včetně drahokamových odrůd křemene. Snad jen tuha může být smutná, přestože jde jen hodně měkký diamant.

Persepolis44

Ceremoniální šavle z drahých kovů, které se sice do boje nehodí, ale ukazují moc daného úřadu, byly v jedné vitríně se šaty zlatem vyšívanými. Tady by si Popelka určitě vybrala. K ruce by měla perlové náušnice i rubínové náhrdelníky a určitě by neváhala se ozdobit růžovým, 182 karátovým diamantem Darya –ye Noor (Moře světla), který byl vykután v indických dolech. Cestu na ples by mohla plánovat podle 110 cm vysokého globu o průměru 45 cm. Centrální íránská banka uvádí, že celkem je na globu použito 51 366 drahých kamenů a 34 kg zlata. Nepočítal jsem je, ale je jich opravdu hodně. Nepočítaně! Není divu, že si do muzea, které je skryto v podzemním bankovním trezoru není možné vzít fotoaparát. Zakázané jsou mobily i jakékoli zbraně včetně malých kapesních nožíků. Vše je za neprůstřelným sklem a navíc odděleno zábradlím. V místnosti vás kromě kamer sledují i hlídači z masa a krve. „Všímáš, jak nám je jeden pořád v patách?“ upozorňoval mě Tonda. Možná že jsme se svým omšelým zjevem přece jen vzbuzovali trochu víc podezření. Ačkoli je poklad ukrytý v teheránském podzemí, je zajímavým doplňkem kamenných persepolských ruin. Docela Íráncům jim zalichotíte, když vhodnou poznámkou naznačíte, že se o jejich perské minulosti učí v českém dějepise. A nebudete lhát.

Persepolis91

Alexander Veliký zemřel podobně jako Ježíš v pouhých třiatřiceti letech. Věk, který by mu neumožňoval kandidovat do českého senátu, mu stačil na ovládnutí obrovského prostoru. Oženil se dvěmi perskými princeznami, což mělo sloužit jako prostředek pro stabilizaci říše v perském prostoru, ale jeho ambice byly veskrze dobyvačné a mocenské. Ruiny perského města Tacht-e Džamšíd dodnes ukazují na bohatou historii dávnověké Persie a není divu, že dobyvačného Alexandra tak lákala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *