Travelfocus
žádné komentáře

Rozlišuji charitu a pomoc pro dospělé, říká Marie Imbrová

Rozlišuji charitu a pomoc pro dospělé, říká Marie Imbrová
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Rozhovor o tom, jak fungují neziskovky, ambasády a jak doopravdy pomoci Afričanům

PhDr. Marie Imbrová se narodila roku 1960. Vystudoval afrikanistiku a orientalistiku na Univerzitě Karlově, kde získala doktorát z filozofie. Pracovala jako kastelánka na státním zámku Libochovice a později jako odborný pracovník Okresního muzea v Lounech. Pro Ministerstvo zahraniční věcí pracovala 11 let, ale jak sama tvrdí „mimo jiné proto, abych se dostala do Afriky“. Na černém kontinentu působila v několika zemích v rámci diplomatických služeb. V současné době se chce věnovat charitativní činnosti v Africe a být „babičkou na poloviční úvazek“.

[ptal se Topí Pigula, foto Eric Gauss]

Marie Imbrová

Cestovatel Emil Holub má díky vám u Viktoriiných vodopádů svou sochu.

Nejen díky mě. S bývalým velvyslancem v Zambii, který byl shodou okolností můj mladší kolega na studiích, jsme ji umístili na zambijské straně Viktoriiných vodopádů. Zajímavá byla britská reakce, protože zhruba rok poté, co jsme vztyčili sochu Emila Holuba, tak na stejném pozemku postavili Britové bronzový odlitek Davida Livingstona. Asi naše prvenství psychicky neunesli. Zambie o Emilu Holubovi ví, dokonce v minulosti vydala několik jeho publikací, ale vtip je v tom, že anglicky psaný materiál je založen na výňatcích z velkého Holubova cestopisu a přizpůsoben anglickému čtenáři. Takže to vypadá jako výtah loveckých dobrodružství Emila Holuba. To je ale veliký omyl, Holub nebyl vášnivý lovec, ale první kartograf, který zakreslil Viktoriiny vodopády. Publikoval svůj objev v jižní Africe, jeho mapa vydána v tehdejším Rakousku Uhersku se zachovala, ale nebyla zařazena do anglického vydání publikace. Česká ambasáda materiál s mapou proto vydala vlastním nákladem.

Nejsou to takové žabomyší tahanice?

Nejsou. Někdy může detail změnit povědomí o celku. Holub k Viktoriiným vodopádům patří, a proto tam je. Zároveň o tomto cestovateli putovala po Africe výstava, která vznikla v roce 2002 na popud Mgr. Jaroslava Olši, bývalého velvyslance ČR v Zimbabwe. Z rozpočtu Ministerstva zahraničních věcí byla zaplacená autorská práva, takže panely obsahují fotokopie originálních dokumentů uložených v Náprstkově muzeu v Praze a celek je rozšířen o sběry z pomezí Zimbabwe a Botswany. Výstava je o dobrodružném Čechovi z rakouskouherského mocnářství, který mapoval divokou Afriku. Po dobu pěti let putovala po různých afrických zemích a nyní je uložena na našem zastupitelském úřadě v Zimbabwe. Velmi příjemné bylo, že když 2 roky po zhlédnutí výstavy hovořil botswanský prezident s rakouským velvyslancem, tak prohlásil, že vztahy mezi Botswanou a Rakouskem jsou dalekosáhlé. Přičemž zmínil Emila Holuba jako rakouského cestovatele českého původu. Není bez zajímavosti, že celá současná botswanská generace prezidentů je odvozena od linie botswanských králů a Emil Holub portrétoval jejich dědečky a pradědečky, takže jako dárek jsme jim dávali portrét od Emila Holuba.

Pracovala jste na několika afrických ambasádách. Mnozí si myslí, že ambasáda je povinna pomoci penězi, když “našince“ v zahraničí okradou.

Ambasáda slouží na ochranu oprávněných zájmů českých občanů v zahraničí, takže jste-li v nouzi, tak vám pomůže. Ale nemůže řešit záležitosti finanční. Může zajistit náhradní cestovní doklad, což není totéž jako pas. Tento dokument umožní návrat do Čech. Pracovníci ambasády pomohou postiženému spojit se s rodinou, nebo s někým, kdo se za něj zaručí. Jakmile dorazí prostředky od rodiny či známých na účet ministerstva, ambasáda může peníze vyplatit. Po revoluci, když se uvolnily hranice a začalo se více cestovat, se princip pomoci velmi zneužíval a dokonce na to hřešily i nezodpovědné cestovní kanceláře. Vyskytly se případy, že v zahraničí nechaly celé výpravy, takže transfery zájezdů stály miliony korun. Občas se stalo, že i postižený občan podepsal, že škodu uhradí, ale jelikož dokument neměl všechny právní náležitosti, škodu nakonec zaplatil konzul z vlastní kapsy. Proto byla pravidla zpřísněna.

 

 

Takže konzul za to, že pomohl, platil. Pro dobrotu na žebrotu.

Ano. Teď, když jsme v Schengenu, tak je situace o něco jednodušší, ale pokud se vydávala pouze národní víza, tak bylo na konzulovi, aby posoudil, rizika a možnosti jejich zneužití. Pokud udělil vízum a žadatel si ho v České republice nechal záměrně propadnou a zůstal tak na našem území tu nelegálně, byla repatriace na náklady konzula. Ale muselo se prokázat, že úředník ambasády neprověřil všechny doklady a měl nějakou pochybnost.

Ale s jistotou přece člověk nikdy nepozná, zdali má člověk v úmyslu zůstat v zemi nelegálně.

Jak kdy. V Africe se vždycky dělaly osobní pohovory. Upřímně řečeno, nikdy jsem nepustila člověka, který měl na první pohled všechny papíry v pořádku, ale měl je na úplně novém, neumaštěném papíře. To znamená, že si to právě nechal někde vytisknout. Chtěla jsem vidět středoškolská vysvědčení. Pokud byla nová, nezohýbaná a neumaštěná, bylo to podezřelé. Když žadatel tvrdí, že chce v lednu vidět Prahu a vy se zeptáte, jestli má kabát a rukavice a on se zeptá „proč?“, tak je jasné, že nemá moc představu o zemi, kam se chce vydat jako údajný turista.

Afrika je známá korupcí. A v rámci vízové politiky to asi není jiné.

Nemusí jít o typické finanční úplatky. Mohou mít úplně jinou podobu. Jednou se mi stalo, že Somálec, který žádal o vízum v Keni, neměl peníze složené na účtu, jak jsme požadovali. Měl všechny doklady a když jsem říkala, že na pobyt v Čechách musí mít určitou hotovost, vytáhl svaze svazek úplně nových amerických bankovek a řekl, že ty prostředky má, ať si je přepočítám. A tam bylo riziko se těch peněz byť i jen dotknout. Vždycky jsou cesty, jak konzula ohrozit. Konzulární úředníci se nesmějí dostat do situace, kdy budou komukoli něco dlužit či mu budou za cokoli zavázáni.

Podobně složitá situace bude s rozvojovou pomocí a prací nevládních organizací. Osobně mnohé nevládky podezřívám z toho, že jim je o to, aby uživily sebe a ne aby pomáhaly tak, jak rády deklarují.

Jistě, pokud mají z rozvojové pomoci svou hlavní činnost, tak ano. Pokud začnete budovat strukturu úředníků, přičemž s nadsázkou platí fráze, že „každý úředník uživí další dva“, tak je logické, že většina jejich fondů padne na udržování vlastní organizace. Některé americké i západoevropské NGO (non governmental organisation – nevládní organizace), chtějí být vidět všude a tak mají všude zastoupení. Pak není divu, že třeba 70 % peněz jde na jejich vlastní existenci. Pokud pracujete pod hlavičkou NGO, máte neuvěřitelný byrokratický problém. Musíte mít registraci, výroční zprávu. Je nutné přesně vést účetnictví, tzn. zaměstnávat účetního a mít účet. To je například v Zimbabwe katastrofa, protože stát vám na rozdílu mezi oficiálním kurzem a zahraniční měnou sebere až 99 % financí. Rozdíl mezi oficiálním a neoficiálním kurzem na černém trhu je v rámci hyperinflace 1000 %, takže oficiálně měnit peníze je v podstatě finanční nesmysl. Jenže neoficiální směnu si do účetnictví nedáte. Takže ten, kdo chce doopravdy pomáhat, musí přestupovat zákon.

Je z toho cesta ven?

Komplikovaná. Lze to udělat v rámci osobního, tedy soukromého sponzorství. Jenže soukromé osobě málokdo přispěje, protože hrozí obrovské riziko zpronevěry. Já pomáhám zhruba čtyřiceti africkým dětem, kupuju umělecká díla od konkrétních sochařů v Tengenenge, zaměstnávala jsem jednu vyšívačku, která vyšívala ubrusy a povlečení. Jenže já nepotřebuji mít každý měsíc nově vyšitý ubrus, tak jsem se ptala kamarádek a rodiny, zdali by si od ní něco nevzali. To si myslím, že je ta cesta. Dát jim práci, naučit je seberealizaci a úcty k sobě. Mojí obrovskou výhodou je, že mě velmi podporuje má vlastní rozvětvená rodina.

Africká zkušenost cestovatelů praví, že pokud Afričan nemusí, tak nedělá.

To souvisí s jejich přístupem k životu. Válka, chudoba, život bez naděje a perspektivy vás vede k tomu, že si snažíte užít každého dne. Dneska mám jídlo, dneska si můžu pozvat někoho ke stolu, dneska se budeme radovat. Dnes se mi narodilo dítě, pojďme se poveselit, protože za 14 dnů může zemřít. Je to takový bludný kruh, který se dá přetnout je tím, že jim poskytnete vzdělání a touhu po realizaci. To co my jako Evropané chceme Afričanům vnutit je, aby kopírovali náš model života. To je nesmysl, tak to nefunguje. Představa, že jim tam postavíme továrnu, montovnu a řekneme, že pokud budou chodit denně do práce, tak za týden opustí fabriku 1000 náhradních dílů, to pro ně není žádná motivace. Ale pokud vesnici dáme možnost zkvalitnit to, co již zná a používá, zejména na venkově jim umožníme přístup k vodě, ukážeme jim jak vykopat studnu a instalovat zavlažování a pak budou sklízet úrodu – to je cesta, která se teď mezi NGO ukazuje jako schůdná. Já rozlišuji charitu a pomoc pro dospělé. Dětem v rámci charity dám pastelky či nějakou sladkost, ale dospělým je třeba dát práci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *