Travelfocus
žádné komentáře

Santiago de Compostela – poutnický (k)rok

Santiago de Compostela – poutnický (k)rok
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Křesťané mají mnoho poutních míst, ale málo poutí. Pouť je od slova putovat. Jít. Pochodovat. Vyčistit si hlavu, ujasnit myšlenky a priority, nejlépe ty, které souzní s desaterem. Tedy nikoli veselit se na akci typu Matějská, což byla původně také záležitost víry a nikoli lunaparku.

[text & foto: Topi Pigula]

NAC_4998

Nejznámějším putováním za vírou se stala bezesporu islámská cesta do Mekky. Tu by měl správný muslim absolvovat nejméně jedenkrát za život. Křesťané tak urputnými poutníky nejsou. Navíc jejich poutě se často v průběhu času proměnily ve svátky veselí. Místa zůstala, ale symbolika pěšího putování v dnešní uspěchané době už příliš často na pořadu dne není.

 

[kráčel krajem poutník]

 

Letošek je ideálním rokem pro svatojakubskou cestu. Všichni budou o něco lépe připraveni, bude více akcí na podporu poutnictví i poutníků. Letošní svátek Jakuba 25. července vychází na neděli. Další podobná příležitost bude až v roce 2021. „Znáš nějakou náboženskou pouť?“ zeptala se mě Zuzana Churanová, jedna z autorek knihy Svatojakubská cesta, v cíli všech svatojakubských poutníků uprostřed španělského města Santiago de Compostela. „Jistě. Třeba Lurdy,“ chtěl jsem se pochlubit zlomkem znalostí na téma křesťanského putování. „Lourdy jsou poutním místem. Ale mě jde o pouť. Tedy o cestu, kterou musíš ujít, než k poutnímu místu dorazíš?“ Musel jsem přiznat, že si na žádnou zásadní křesťanskou pouť v pravém smyslu toho slova, na rozdíl od islámské hadždž (pouť do Mekky), nevybavuji.

NAC_5198

Letos je kolem nás v Santiagu de Compostela poutníků až moc. Jeden z nich je obzvlášť povedený. Hnědý klobouk se širokou krempou a splývavý plášť stejné barvy s „filcového“ materiálu. Na nohách boty, které se více, než trekkovým podobají trepkovým. Na poutnické holi se klimbají dvě suché duté dýně a tvář zdobí výraz mírně znuděný a mírně znechucený. „Už zase si mě fotí!“ Tak vypadal poutník, který využil výjimečného data a dva dny po sobě byl k zastižení u cílového bodu Svatojakubské cesty – u katedrály španělského Santiaga de Compostela. Středověká image, evidentně cíleně pěstovaná, zlákala k fotce skoro každého. Tvářil se na fotografy mírně otráveně, ale postava vypadající jako by utekla z komparsu středověkého filmu, získala pozornost většiny kolemjdoucích. Je poutní rok a mít vlastní fotku „středověkého“ poutníka, tomu odolá málokdo. Lidí jdoucí po Svatojakubské cestě bylo plné náměstí. S kletry, krosnami a batohy na zádech, v rukou hůl ozdobenou široce vějířovitě otevřenou lasturou. Trekové hůlky tady moc v kursu nejsou).

 

[o´ Cebreiro]

 

Nadmořská výška 1293 m. n. m. naznačuje, že počasí zdejší horské vesničky nemusí být vždycky přívětivé. Břidlicové střechy působí příjemně nevtíravým dojmem a do poutního schématu zapadá zázrak datovaný do 14. století. Prý šlo o transmutaci hmoty – přeměnu chleba a vína v maso a krev. Legenda se formou kalicha, v němž se proměna dostala až do obecního znaku. Kalich zdobí i znak galicijského regionu. Vesnička je dlouhodobě jednou z poutnických zastávek, což se pozná na první pohled.

NAC_6012

Kromě vynikajícího domácího jídla se tady ke koupi nabízí i hole, pohlednice, odznáčky a další předměty, které by si místní nikdy nekoupili. Kostel zasvěcený panně Marii královské není mohutný, takže do vesnické scenérie příjemně zapadá a kalich, jež měl být svědkem zázraku, je opatrován coby jedna ze zdejších relikvií. Literární údaje uvádějí, že první poutnický útulek začal sloužit poutníkům už roku 836, tedy několik století před údajným zázrakem.

NAC_5798

Naše skupinka vejde do kostela, někdo fotí, jiný jen kouká. Ostatní si navzájem pološeptem sdělují dojmy z místa. Naprostá většina kostelů přinutí člověka ztišit hlas i mysl bez ohledu na to, jestli opravdu stojíme v místě zázraků. „Nezlobte se, slyším češtinu, nejste náhodou…,“ přistoupí k Zuzaně na první pohled nesmělý mladík. Putuje podle její knížky a potkat se s autorkou, jejíž fotografii má na přebalu svého průvodce, je pro něj zážitkem i překvapením zároveň. O pár kilometrů dál sedí staříci ve vesnické hospůdce, popíjejí čepovaného San Miguela a opřené poutnické hole berou jako naprosto běžný kolorit, který holt bude letos ještě obvyklejší, než obvykle.

NAC_5285_01

Na cestě se míjí skupinky turistů i poutníků mluvící různými jazyky, ale pozdravu „Buen camino – šťastnou cestu“ rozumí všichni. Pozdrav nezní jako fráze, protože pokud bude mít šťastnou cestu jeden, je pravděpodobné, že štěstí, třeba na počasí, bude mít i druhý. Vyměňují si zkušenosti, tipy na ubytovny a noclehárny, hospůdky, kde se dá dobře najíst a kde naopak mají snahu člověka trochu „natáhnout“. Okolní stráně porůstají jehličnaté lesíky i vřesovce, jež se u nás vyšplhají sotva nad kotníky. Okolo O´Cebreira sahají do pasu. Podél cest vystrkují své barevné květy orchideje a kvalitu povětří dokládají stélky citlivých lišejníků. Putování se tak stává očistnou kůrou nejen pro duši.

 

[pecten jacobaeus]

 

Mlž, jehož lastury zdobí patníky podél cest, se vyčištěné prodávají u kostelů a zdobí poutnické hole i klobouky, připomíná českým i latinským jménem svatého Jakuba. Hřebenatce svatojakubské (Pecten jacobeus) bylo vědecké jméno přiděleno roku 1758, tedy v době, kdy už známost putování do Santiaga de Compostela několik století běžela křesťanským světem. Bylo by divné, kdyby švédský vědec Linné, jenž jí jméno „přidělil“, tuto skutečnost ignoroval. Symbol lastury slouží jako ozdobné kování vrátek, poznávací znamení poutníků (proto jej nosí viditelně), ukazatel cesty fyzické i duchovní a v neposlední řadě i jako lákadlo do restaurací. Hřebenatky mnozí považují za vybranou delikatesu. Její tvar mají křtitelnice a kovové prvky stejného tvaru zdobí i mohutnou kadidelnici katedrály v Santiagu.

NAC_6138

Za její všeobecnou známostí stojí legenda, respektive několik legend. Cordula Rabe jednu z nich popisuje ve svém průvodci: „Jeden portugalský rytíř se u Irie Flavie zřítil do moře, když se jeho kůň polekal záře vycházející ze svatého Jakuba. On i kůň byli zachráněni a rytířovo tělo bylo celé pokryto svatojakubskými mušlemi. Jiná varianta legendy tvrdí, že muže zachránil sv. Jakub a jeho šat byl ozdobený lasturami. Ať je to jakkoliv, vždy se píše o v moři zachráněném člověku. Jinak by to ani nešlo, protože hřebenatka je výlučně mořským živočichem. Codex Calixtinus, iluminovaný manuscript z 12. století měl popisovat, kterak obchod s lasturami kvetl před katedrálou už před mnoha stoletími.

NAC_6231

Zdá se, že v tomto směru se nic nezměnilo a lastury v ceně několika euro se před katedrálou nabízejí stále. Správně doplňují image poutníka a zároveň jsou hezkým suvenýrem. Motoristé ji znají taky – hřebenatku vidí u každé benzinky Shell. Jenže je tady drobný zádrhel. Hřebenatka svatojakubská je výlučně obyvatelem Středozemního moře, takže všechny „svatojakubské“ lastury na holích i ve stáncích se suvenýry jsou schránkou blízce příbuzného druhu hřebenatky s vědeckým názvem Pecten maximus. Český název má s putováním zcela jinou souvislost. Kampak asi putuje mlž se jménem hřebenatka kuchyňská?

 

[jakubovo putování]

 

„Jdeš tak slepě za svým mečem, že zapomínáš na něco důležitějšího: je třeba dávat pozor na samu cestu. Tak usilovně myslíš na Santiago – které odsud nemůžeš vidět – že sis nevšiml, jak některými místy procházíme čtyřikrát nebo pětkrát, jenže z různých stran…,“ popisuje Paulo Coelho své putování po svatojakubské cestě v jednom ze svých románů. Jakkoli se člověk může nezajímat o křesťanskou mytologii a věrouku, mořskou hřebenatku na talíři považuje za exotickou nechutnost a cestu bere jen jako příležitost ke sportovnímu výkonu a provětrání si hlavy, svatému Jakubovi se nevyhne.

NAC_5147

„Kubík“ se narodil se v rodině rybáře, ale brzy podlehl Ježíšovu učení a stal se jedním z jeho věrných následovníků, což jej nakonec stálo život. Na rozkaz Heroda Agrippy I byl coby první z dvanácti Kristových apoštolů kolem roku 41 popraven. Jeho ostatky se vydaly na loďce vedené anděly cestou skrz moře, až skončily na španělském pobřeží, kde byly pohřbeny. Zhruba po osmi stoletích, opět díky zázraku, byl jeho hrob nalezen. Dnes se jeho ostatky nacházejí v Santiagu de Compostela. Základním faktorem který ovlivnil vznik poutní cesty se stala skutečnost, že křesťané ani pomocí mohutných křižáckých hradů rozesetých na Blízkém východě, ani s podporou rytířských řádů a křižáckých výprav, nebyli schopni udržet bezpečnou poutní cestu do Jeruzaléma. Bylo potřeba najít „náhradní“ poutní řešení, ke kterému by bylo možno se upnout.

NAC_5168

Španělský král pochopil, že jeden z nejvýznamnějších křesťanských svatých v sobě skrývá obrovský „turistický“ potenciál, neboť poutníci přinesou do země peníze a zároveň do míst kam se vracejí, přinášejí věhlas Španělska. Z dnešního úhlu pohledu vynikající rozhodnutí k propagaci země, kterého se i na prahu 21. století Španělé drží. Organizace Xacobeo 2010 má na starosti letošní výroční „svatý“ rok, jeho propagaci i zajištění co možná bezporuchového průběhu ve svých materiálech nabízí deset způsobů, jak je možné cestu pojmout. Od historického, spojeného s návštěvami muzeí, až po ryze sportovní. Závěrečný kus cesty v Galícii by stál za několik samostatných dovolených.

NAC_5389

Dnes málo kdo věnuje celou dovolenou, aby během několika týdnů ušel 800 kilometrů. Cesta se pro něj stane životním zážitkem a nadosmrti se bude moci nazývat poutníkem. Jsou i tací, kteří z taxíku vystoupili v horské vesničce O´Cebreiro, z kufru vytáhli hole, obešli nejbližší okolí a zase spokojeně taxíkem odjeli. Každá akce má své „srdcaře“ a jiné, kteří v ní vidí jen zvýšení ega a další zářez na pažbě revolveru zážitků. Mohou se pochlubit, že byli, nebo alespoň stáli na cestě, která si v roce 1993 vydobyla zápis do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Něco na té cestě bude, jinak by se na ni každoročně nevydávali lidé snad ze všech kontinentů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *