Travelfocus
žádné komentáře

Syrská Maloula – brána mezi skalami

Syrská Maloula – brána mezi skalami
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Vesnice Maloula leží zakleslá v údolí mezi skalními výběžky Kalamunských hor v pohoří Anti-Libanonu. Tato ortodoxní křesťanská vesnice je spolu s dalšími dvěma místy, Jaba’dinem a Naj’ou, posledními útočišti lidí, kteří stále mluví aramejštinou, tedy jazykem, jímž mluvil i Ježíš Kristus. Po věky věků sem proudí poutníci, aby se poklonili Svaté Tekle – mučednici, jejž přijala křesťanství v době, kdy za tento skutek hrozila smrt.

[Text & foto: Daniel Pečeňa]

mal+07

I my se nalézáme na cestě do Malouly, avšak jako novodobí poutníci se mačkáme v supícím minibusu, který ve zvlněné krajině stoupá do patnácti set metrové nadmořské výšky. Blízko vesnice se v jinak pustém okolí začínají objevovat sady s meruňkami, jablky a fíky. Klikatá silnice vede až ke klášteru Svaté Tekly. Po schodech vcházíme do zrenovované stavby s mnoha terasami. Klášter si chceme nejen prohlédnout, ale také tady přespat. Potom co uzříme první ctihodnou sestru oblečenou do tradiční černé róby, uctivě jí přednášíme naši prosbu o střechu nad hlavou. Jeptiška se na nás přátelsky zadívá a pronese: „To musíte najít San Maryam, matku představenou. Jen ta to může rozhodnout.“

 

[legenda o svaté Tekle]

 

V roce 45 měla být tehdy mladá dívka jménem Mar Tekla provdána svým otcem za bohatého a urozeného muže. Tekla ale pod vlivem učení svatého Pavla přijala křesťanství a chtíc zůstat pannou, ženicha odmítla. Otec ji za skutek proti jeho vůli potrestal a dohnal ji až na hranici, kde dívka měla být upálena. Její poslední modlitby však byly vyslyšeny a z nebes se prý snesl silný déšť, který ohnivé jazyky uhasil. Tekle se z rodného Antiochu (v dnešním Turecku) podařilo uprchnout. Nicméně na svém útěku musela projít ještě jednou zkouškou. V místech, kde dnes stojí syrský klášter se Tekla ocitla před vysokou skalní hradbou. Pronásledovatelé se přibližovali a Tekle nezbylo nic jiného než pokleknout před skálou a modlit se za spásu. Legenda praví, že po chvíli do skály uhodil mohutný blesk a vytvořil dívce únikovou stezku mezi skalami. Od té doby Tekla žila v jeskyni na úbočí hory. Zde pak naplnila svůj zbývající život modlitbami, pravidelnými půsty, uzdravováním nemocných a křtěním novorozenců.

mal+04

V jeskyni, v níž Tekla zasvětila svůj život Bohu a jiným lidem, je také pochována. Na místě ve skále byla na její počest vybudována kaple a sem po věky míří poutníci z blízkých i dalekých zemí. Bosou nohou překračuji práh dovnitř malé svatyně a právě tady nacházím San Maryam. Je však zaneprázdněná. Naráz, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem, pociťuji atmosféru i důležitost okamžiku. V rohu u malého oltáře klečí za svitu svíček dívka a se sepjatýma rukama šeptem opakuje aramejská slova po matce představené, jenž přednáší text z otevřené bible. Komůrka je naplněná vůní kadidla a na nerovných stěnách jsou rozvěšeny pravoslavné ikony. Pohled na tuto scénu ve mě vyvolává myšlenky na obrazy s ranně křesťanskými motivy od starých malířských mistrů. Poutníci, podobně jako klečící dívka se do svatyně přicházejí nejen pomodlit, ale i napít vody stékající po skále za oltářem nebo si také užít mírumilovnou atmosféru zázračného místa.

mal+03

Ve správném momentu, když už je San Maryam na chvíli volná od svých povinností, přednáším naši prosbu o nocleh. K našemu uspokojení nás matka představená poctila kladnou odpovědí a odvádí nás dolů do stroze zařízené komnaty pro hosty.

 

[smrt za víru]

 

V Maloule, slova jenž v aramejštině znamená bránu či vchod, stále žije zhruba 2000 lidí. Převážná většina z nich jsou křesťané mluvící vedle arabštiny i dialektem západní neo-aramejštiny, tedy podobným jazykem jakým ve své době mluvil i Ježíš Kristus. Tento starý jazyk byl v rozkvětu asi 500 let před tím, než se Ježíš narodil. Od té doby postupně upadá a dnes ho používá už jen nějakých 15 000 lidí na světě a to většinou jen v mluvené formě.

mal+05

V Maloule dnes stojí množství kostelů. Jejich počet však zdaleka neodpovídá situaci ve vesnici, kde se křesťanská populace pomalu snižuje, protože mladí lidé čím dál více odcházejí za prací do větších měst. Většina místních chrámů je z kamene a stojí v hustě zastavěné části nad návsí, podobně jako prosté domy, jež jsou „nalepeny“ na úpatí pod strmou skálou. Nahoře nad Maloulou však stojí nejstarší a nejvýznamnější z místních svatostánků. Jedná se o kostel zasvěcený Svatému Sergiusovi a Bachusovi, postavený v roce 325 na základech dřívějšího pohanského chrámu. Sergius a Bachus byli římskými vojáky, kteří však neměli takové štěstí, jako Svatá Tekla. Tito stateční vojáci (později prohlášeni za svaté mučedníky) zhřešili nejen tím, že odmítli klást oběti římskému bohu Jupiterovi, ale také přijmutím nové křesťanské víry. Po odhalení byli oba za své skutky potrestáni. Bachus zemřel při mučení a Sergius sice mučení přežil, ale později byl popraven.

 

Šplháme na jednu z vyšších skal nad Maloulou. Strmou cestou vzhůru procházíme kolem prohlubní a jeskynních útvarů vzniklých zvětráváním hornin. Podle archeologů tyto přírodně vytvořené útvary sloužily jako úkryty či ležení pro neandrtálce a kromaňonce pobývající v krajině před 30 až 60 tisíci lety. Mnohem později, před tím než císař Konstantin sám přijal křesťanství a zaručil náboženskou svobodu, sloužily tyto úkryty prehistorických lidí ranným křesťanům, kteří v nich tajně praktikovali své rituály pohřbívali své bližní. Na skalnatých vrcholcích se nyní tyčí křesťanské kříže v nadživotní velikosti, navíc opatřené zářivkami. Dráty k nim vedou po skalách až z vesnice. Kolem křížů se válí velký počet ojetých pneumatik včetně obrovských gum od traktorů. Divíme se, jak je sem místní mohli v tak členitém terénu dostat. Tyto gumy jsou zde nachystány jako hořlavý materiál pro každoroční zářijový Festival ohně. Zdejší slavnost je vlastně pokračováním dávné tradice, kdy se na vrcholcích hor mezi Jeruzalémem a Konstantinopolí (dnešním Istanbulem) zapalovaly ohně, aby označovaly takzvanou cestu svatých mezi poutními místy.

 

[noc v klášteře]

 

Zpět do kláštera jsme se vydali přes labyrint nad návsí v hlavní části vesnice. Bloudíme průchody a tunely mezi spojenými domky, po chodnících, schodech i vyšlapaných pěšinách – nahoru a dolů. Naše kroky provázejí zvuky běžného života: hudba, smích, povyk dětí, konverzace, cinkání nádobí a různorodý hluk odvozené od každodenní lidské práce. Kolemjdoucí nás zdraví a zvědavé dívky pomrkávají ze zápraží. Pomalu se stmívá a my jsme se mezitím přesunuli na terasu kláštera. V příhodné atmosféře, která čiší z tohoto místa, se na skalách nad Maloulou rozzáří několik křížů a soch. Ovšem stejně silným světlem jsou osvíceny i minarety dvou mešit, jež jsou součástí společné koexistence křesťanů i muslimů ve vesnici. Na terasu nás přijde pozdravit i matka představená, San Maryam a nabízí nám chleba. Jeptišky se pak pomalu začínají srocovat ve velké kapli na společnou večerní motlitbu. Jedna z nich provoní kapli kadidlem a ostatní zasednou do dřevěných lavic a zbožně se modlí. Ale ani vnitřní rozpoložení zavdané bohu nezabrání jedné z nich před upozorněním návštěvníka, aby si vytáhl ruce z kapes. Jak je vidno pravidla zde platí pro každého. Jeptišky se však v klášteře nestarají jen samy o sebe nebo o Boha, ale také o opuštěné děti.

mal+06

Na konci našeho pobytu se ctihodné sestry zvědavě ptám jakým způsobem místní vynášejí pneumatiky až na vrchol krkolomné hory? „Naši kluci z vesnice jsou velmi silní a vynalézaví, vždy si s tím lehce poradí,“ odpovídá sestra s úsměvem na tváři. Její odpověď nám po vynaložené námaze při šplhání na vrchol stále žádný způsob neosvětluje. Snad tedy vede na špičku hory nějaká jiná, pro nás neznámá cesta. Cestu, kterou znají jen obyvatelé Malouly – vesnice na jejímž začátku stála Teklina modlitba za spásu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *