Travelfocus
žádné komentáře

Západní Čína – ve spárech rudého draka

Západní Čína – ve spárech rudého draka
zmenšit písmo zvětšit písmo velikost písma vytisknout stránku

Kolem pouště Taklamakan leží řada oáz, jejichž existenci vždy podmiňovaly řeky stékající z Ťan-šanu, Pamíru, a Kchun-lunu. Přes tyto oázy procházely ve starověku a středověku trasy legendární Hedvábné stezky, která jim přinášela prosperitu, pokrok a někdy i zkázu. Oblast pouště Taklamakan po staletí obývají převážně Ujgurové, turkicko-mongolské etnikum se svébytnou muslimskou kulturou, kteří musí trpělivě snášet nejen pouštní prach, ale i tvrdou čínskou nadvládu a kolonizaci.

[text & foto: Lukáš Synek]

10 brána chotanského bazaru

Jsme v Čínské lidové republice, v provincii Sin-ťiang, v pouštní krajině na jihozápadním okraji ohromné Tarimské pánve. Už třetí den si sedá prach z předchozí pouštní bouře, a dlouhé měsíce zde nebude deště, který by ho spláchnul. Na autobusovém nádraží v Chotanu nás kontroluje tajná policie – zajímá ji, co tu chceme. Najdeme vůbec něco zajímavého v tomto málo známém, horkém a politicky napjatém regionu?

 

[místo karavanseráje Mao Ce-tung]

 

Když karavany putující do Číny zvládly náročný přechod drsných středoasijských velehor, scházely do Tarimské pánve vyplněné z velké části neméně obávanou pouští Taklamakan. Zdolání celé pouště jim prý trvalo jeden rok. Přestože poušť obcházely po jižním nebo severním okraji od oázy k oáze, mnoho z nich zde našlo svou smrt. Právě tehdy vzniklo úsloví „z pouště Taklamakan živý neodejdeš“. Hned na úpatí Pamíru a Kchun-lunu leží starobylý Kašgar, dnes nejzápadnější město Číny, který po stovky let platil za jednu z nejdůležitějších obchodních křižovatek celé Asie. Hedvábná stezka se zde dělila na dvě větve jdoucí do Střední Asie a dvě větve obcházející Taklamakan a směřující do Číny. Navíc sem přicházely i obchodní cesty z Indie a z kazašských stepí. Poutníci tady nabírali sil na další cestu, obchodníci zde mohli se ziskem prodat dovezené zboží.

! Duny Zpívající písky - součást pouště Taklamakan

Atmosféru starých časů, kdy býval Kašgar nezávislým městským státem, připomíná už jen několik posledních zaprášených uliček starého města. Zbytek původní ujgurské zástavby se stal potravou čínských bagrů a půdou pro výstavbu moderních budov obložených fádními dlaždičkami. Míříme tedy k okrsku vyznačenému v mapkách jako „Old town“. Přijde nám zvrhlé platit 30 jüanů (cca 90 Kč) za prosté vpuštění do normálních uliček, kde žijí svým běžným životem Ujgurové, kteří ze vstupného vybíraného Číňany těžko něco dostanou. Zkoušíme proniknout nehlídanou boční uličkou, ale brzy jsme prozrazeni a jakožto neplatiči vyhozeni zpět k pokladně. Bodrý kolemjdoucí Ujgur nám nenápadně ukazuje: „Běžte támhle přes silnici, je to tam stejné a nic se neplatí.“ Inu, klasický systém turistických pastí nastražených na čínské turisty.

! nedělní trh v Kašgaru - melouny

A skutečně, druhý okrsek navazující na bazar naproti staré mešitě Id Kah z 15. století představuje úchvatnou spleť uliček nejen obytných, typických vysokými hliněnými zdmi, ale i řemeslnických a nákupních pulzujících tradičním životem. Lidé se tu neschovávají před zájezdy hlučných Číňanů. Svobodně bloudíme – tady koupíme sladkou rýži s hrozinkami vařenou v kukuřičném listu, jinde zas pražená meruňková jádra. Ulice brázdí oslí povozy, grilují se jehněčí špízy, pečou se kulaté placky chleba, muži chodí v šedých sakách a muslimských čepičkách a ženy v typických dlouhých barevných šatech a šátcích na hlavě –klasická Střední Asie. Skrz otevřené těžké dveře občas zahlédneme děti hrající si ve stínu vinné révy na dvorcích svých domů.

! nedělní trh v Kašgaru - prodavač paprik

Jak dlouho však tyto poslední zbytky starého světa přežijí? Podobný osud jako Kašgar postihl v posledních letech i další prastará města v celém Sin-ťiangu (Ujgursku). V rámci bezhlavé modernizace se na historických místech budují nákupní centra, několikaproudé silnice a obrovská náměstí, kterým vždy dominuje socha (ne)omylného Mao Ce-tunga. Nové stavby slouží převážně zástupům čínských kolonizátorů. Co by jinde bylo chráněno UNESCO, to je v Číně jen zoufalý přežitek. A to nechvalně proslulá Kulturní revoluce už dávno skončila. Jistotou tedy zatím zůstává jen pouštní prach, který neúprosně zahlcuje vše, staré i nové, bez rozdílu.

 

[je libo stádečko ovcí?]

 

Obchodní duch Hedvábné stezky v Kašgaru stále žije. Každou neděli, už po stovky let, se ve městě koná slavný zvířecí trh. Za touto unikátní tedy podívanou hned ráno vyrážíme na jižní předměstí. I když slunce už má být docela vysoko, je venku stále šero a chladno. Někde v poušti totiž zuří písečná bouře. Vinou jemného prachu, který se dostává úplně všude, dosahuje viditelnost jen několik desítek metrů a slunce nemá šanci.

12 zvířecí trh v Kašgaru 2

Na trhu už vládne čilý mumraj. Ve velikém areálu ohraničeném zdí se tlačí spousta hovězího dobytka přivázaná k železným konstrukcím připomínajícím zábradlí. Uvázaní funící býci slintají, marně se snaží přiblížit k sousední samici a splnit své biologické poslání. Následují řady ovcí a koz. Jen koní a velbloudů je tu pomálu. Mezi tím vším se producírují chlapi v tradičních světlých košilích, tmavých kalhotách a sakách. Z šedi jejich jednotvárného oblečení výrazně vynikají jen bílé muslimské čepičky. Kdo má šedivou nebo černo-bílou, splývá s davem. Podle typu těchto čepiček se dají odlišit ojedinělí Kazaši nebo Tádžikové od Ujgurů. Naopak Kyrgyzy, další minoritní obyvatele Sin-ťiangu, prozrazují typické vysoké plstěné klobouky.

12 zvířecí trh v Kašgaru - smlouvání o osla

Do už zaplněného tržiště stále přivážejí na korbách valníků a náklaďáků další dobytek. „Složit“ takové stádo ovcí nebo krav dá opravdu zabrat. Jeden chlap dole tahá vyděšenou kravku za provaz z korby, zatímco pomocník nahoře zvíře tlačí. Kravka pak zoufalým skokem padá na kolena. Jak se trhem prodíráme, máme docela strach, aby na nás nějaké dobytče z náklaďáků nepadlo nebo nás neohodilo svými exkrementy.

18 Koření na ujgurském bazaru

Obdivujeme stádo ovcí úhledně vyrovnané a přivázané k dlouhé tyči ve dvouřadech, hlavami proti sobě. Vypadá to, že trpělivě čekají na nového majitele, ve skutečnosti se spíš nemohou vůbec pohnout. Potencionální kupci jim napřed znalecky prohlížejí zuby a zadky, pak dlouho vzrušeně smlouvají s jejich majitelem.

09 ujgurská pionýrka

Nejlepší „dohadování“ ale nabídla část trhu s osly. Prodávající se s nimi procházejí na malém prostranství, aby si je kupci mohli dobře prohlédnout. V případě zájmu pak předvádějí, jak klusají. Dva chlapi na sebe křičí, mračí se, gestikulují rukama. Kolem nich se v mžiku semkl těsný kruh čumilů. Když už to vypadá, že se poperou, srdečně si tisknou obě ruce a řehtají se. Obchod je uzavřen. Osel změnil majitele.

! starý Ujgur s manželkou

Nechybí zde ani prodej postrojů, provazů nebo koryt vyrobených ze sjetých rozříznutých pneumatik. Poblíž brány pracují také řezníci, kteří svižně stahují a porcují poražené kusy – hotová učebnice anatomie, zejména ovčí. Maso předávají jídelnám, kde z masa dělají oblíbené samsy (taštičky z těsta plněné kousky masa a loje), grilují šiškebab (jehněčí špízy) nebo vaří i něco více naturálního. Nikdy nezapomenu, jak se krásná mladá slečna s chutí zakousla do tuhých pysků právě zakoupené vařené ovčí hlavy. Lidé se po svačince mohou opět věnovat obchodu a my fotografování. Když se zanořujeme hlouběji do bazaru, kam už se nedostanou auta ani traktory, připadáme si opravdu jako v minulosti. Téměř stejně musel zvířecí trh vypadat i v dobách Hedvábné stezky.

 

[zemi poznáš na bazaru]

 

S tradičními bazary se můžeme v celém Ujgursku zatím setkat stále ještě docela běžně. Tato velká tržiště naplno „rozkvétají“ obvykle v neděli. Zdají se být obyčejná, ovšem představují klíč k poznání daného regionu. Stejně jako Marca Pola, který projížděl kolem pouště Taklamakan po Hedvábné stezce koncem13. století, i nás ohromuje, co všechno nabízí zdejší na první pohled neúrodný a zaprášený kraj. Přestože se dnes na bazarech prodává i průmyslové zboží, jednoduchá elektronika a čínské oblečení, našince samozřejmě nejvíc potěší stánky s ovocem, zeleninou, oříšky nebo kořením. Můžeme však narazit i na zvláštní „čarodějnické“ stánky, kde kromě léčivých bylinek a kořenů nabízejí třeba sušené hady, ještěrky či žáby. Tyto medikamenty zde stále tvoří nedílnou součást místní medicíny.

08 Ujgurka

Na bazarech může návštěvník dobře sledovat, jak se točí běžný život Ujgurů. Číňana tu nepotkáte. Ještě před branou sedí chudší prodavači rozložení přímo na zemi, v prachu ulice, a nabízejí obvykle zelí, papriky nebo hrozny. Skrz hlavní bránu proudí do bazaru vozíky, motorové valníčky a oslí povozy, ponejvíce s pytli rýže, mouky nebo kukuřice. Některé zboží tu z nich prodavači skládají na úhledné hromady nebo do stánků, jiné se prodává přímo z valníků, zatímco oslíci trpělivě čekají na „parkovištích“ oslů.

19 Žádný z turkických národů si nedokáže představit život bez melounů 2

Pod pyramidami vodních melounů se korby jen prohýbají. Sympatickým zvykem, i když ne zrovna hygienickým (kvůli mouchám), je prodej melounů také po jednotlivých plátcích. Jistě už jste někdy na cestách řešili, co se zbytkem desetikilového drobečka. Pouštíme se každý do sladkého osvěžujícího krajíce melounu. Paní prodavačka nám podává toaleťák připravený na utírání ulepených brad. Nedůvěřivě nás pozoruje její malinký chlapeček sedící mezi melouny na pultě. Je tak strašně upatlaný, že by na něj nestačila ani celá rolička papíru. Mamince to však evidentně nevadí a dál pytlíkem uvázaným na klacku neúnavně odhání mouchy z dalších melounových měsíčků.

32 pekař

Důležitým obchodním a vývozním artiklem na bazarech celého Ujgurska jsou také hrozinky. Nejvíce jich produkuje Tufanská oáza, kde se zralé hrozny z rozsáhlých vinic koncem léta suší ve speciálních vysokých sušárnách za pomoci horkého pouštního proudění. Jak jsme tam mohli právě v září pozorovat, hotové hrozinky se pak z vřeten hroznů oklepávají na zvláštních mlátičkách, které je systémem sít rovnou třídí podle velikosti. Vyrábějí se jak klasické hnědé, tak i vynikající zelené. Svojí velikostí a chutí daleko předčí ty prodávané u nás.

01 Muslimske hroby u Tun-chunagu na okraji dunove pouste zvane Zpivajici pisky

Obvykle na trzích kupujeme minimelouny, hrozny, výborné datle nebo nepřekonatelné pražené velké fazole v kari. Jak jsme si párkrát ověřili, vždy platíme stejnou cenu jako místní, nikdo se nás nesnaží natáhnout tak, jako v zemích se zaběhnutým turismem. Z ujgurských prodavačů vždy čiší zvědavost, protože „bílých“ cizinců sem stále mnoho nezavítá. Prodavači navíc evidentně nejsou otráveni našim fotografováním, spíš pobaveni nebo možná i potěšeni. Občas je potřeba smlouvat. Na anglicky mluvícího domorodce zde narazíte opravdu výjimečně, takže pokud nemluvíte ujgursky nebo čínsky, pak bude domluva záviset především na vašich schopnostech neverbální komunikace – čili rukama nohama. Může pomoct pouze turečtina nebo jiný z turkických jazyků, kterým Ujguři částečně přirozeně rozumí. Například číslovky jsou ve všech turkických jazycích téměř stejné.

 

[snědené Ujgursko]

 

Součástí bazarů bývají jídelny s tradičními pokrmy jako lagman – nudle s kousky masa a paprikovou omáčkou, polo – mastná rýže s kousky masa a smaženou mrkví nebo plněné „knedlíky“ vařené v páře. Stejně jako ostatní středoasijské kuchyně i ta ujgurská nijak nevyniká svojí pestrostí, ani chutí. Například na bazaru v Chotanu nás ale zaujaly smažené ryby. Ukazujeme na pěkného kapra v kádi, prodavač ho zručně zabíjí, bleskově kuchá a předává smažičovi. Za chvíli máme rybu naservírovanou na starých novinách před sebou. A kousek chleba by nebyl? Všichni sice jedí ryby bez chleba, ale na požádání nám obsluhující chlapeček klidně skočí pro dva chlebíky do pekařského stánku opodál. Chléb má v celé Střední Asii podobu kulatých placek, které jsou před upečením zdobeny vpichy pomocí speciálních razítek. Každá pekárna má svůj určitý vzor.

! zvířecí trh v Kašgaru - řezník

Hygienický standard takových jídelen není valný. Jsem přesvědčen, že úředníkům z Bruselu by se rozhodně chtělo zvracet. Pokud by vám jídlo „nesedlo“, můžete si přímo na bazaru také odskočit. Čína byla mezi cestovateli vždy proslulá nechutnými záchody, redukovanými často jen na zastíněnou stružku v ráji much. Zatímco v turistických oblastech pravé Číny se už situace dramaticky změnila k lepšímu, v Sin-ťiangu zůstává vše při starém. Stále tu převažují betonové veřejné záchodky, na které byť jen pohlédnout vyžaduje kus odvahy, natož je použít. Podél centrální stružky nebo nad centrální jámou bývají rozmístěné jen nízké přepážky sahající asi tak do výše ramen sedícího člověka, aby si spolu lidé mohli povídat. Chlapi se kvůli příšernému smradu snažili zkrátit pobyt uvnitř na minimum. Na nějaké klábosení tu doslova nebyla atmosféra. I jinak ukecané Ujgurky dřepěly nad stružkou mlčky, dýchajíce přes zvednutou sukni.

04 malí Ujguři

Malé děti to mají jednodušší. Zvláštním obyčejem je oblékat jim dupačky nebo kalhoty rozpárané v rozkroku. Když to na dítě přijde, není třeba nic svlékat ani měnit pleny (nepoužívají se). Děcko si jen přidřepne a za okamžik ťape dál. Tento zvyk není specifický jen pro Ujgury, praktikují ho i v okolních regionech. Výrobci plenek by tady jistě zkrachovali.

 

[cennější než zlato]

 

Jedním z vůbec nejvýznamnějších artiklů dovážených po Hedvábné stezce směrem do Číny býval nefrit, protože pro Číňany byl vždy ještě cennější než zlato. Pod obecným českým názvem „nefrit“, resp. anglickým „jade“, se skrývají dva příbuzné polodrahokamy: nefrit a jadeit. Oba jsou si velmi podobné – matné, průsvitné, chladné, příjemné na dotek a ne příliš tvrdé. Za nejcennější odstín nefritu je považováno špinavě bílé zbarvení, naopak u jadeitu jablkově zelené – tzv. „císařský jadeit“. Podle čínských legend tyto drahé kameny seslali lidem na Zemi sami bohové. V Číně lidé věřili v jejich léčivé účinky – ve formě prášku nebo „obkladů“ se prý používaly na ledvinová onemocnění, pálení žáhy, cukrovku nebo zastavení krvácení. Umělci z nich naopak vyřezávali a brousili překrásné zdobné předměty.

36 jezírko Měsíčního srpečku ve Zpívajících píscích

Nejvýznamnější naleziště tohoto drahého kamene dostupné Číně představovala po mnoho století řeka Bílého nefritu (ujg. Jurungkaš) a řeka Černého nefritu (ujg. Karakaš), které stékají z pohoří Kchun-lun a napájejí Chotanskou oázu než zmizí v žíznivých píscích bezodtoké Tarimské pánve. Právě z Chotanu dopravovaly karavany po Hedvábné stezce do srdce Číny většinu nefritu. Řada chotanských obchůdků a dílen dnes prodává nejen malé nefritové suvenýry (např. dráčky, Buddhy, náramky), ale i skutečná umělecká díla, jejichž ceny se šplhají ke stovkám dolarů.

17 Domovní dveře zdobené tradiční dřevořezbou

Jak také můžeme pozorovat na ulicích v celém Sin-ťiangu, jen málokterá žena (ať už Ujgurka, nebo Číňanka) nenosí nějaký nefritový náramek – ten je ochraňuje před nemocemi. Ne náhodou se výraz pro nefrit používá v čínštině v různých úslovích jakožto superlativum, podobně jako u nás třeba „zlaté ručičky“. Je zajímavé, že zřejmě nezávisle na starých Číňanech nefrit a jadeit používali ke stejným účelům a uctívali i Aztékové a Olmékové ve Střední Americe nebo Maorové na Novém Zélandu.

 

[jak se vyrábí hedvábí]

 

Vyjíždíme ze sterilního centra Chotanu plného okachličkovaných vysokých budov do normálních ujgurských čtvrtí. Mezi nízkými cihlovými domky obehnanými vysokými zdmi se tyčí řady topolů – typický znak zdejších sídel. Topoly lidé od pradávna vysazují podél cest, mezi políčky a vůbec všude, kam dosáhne zavlažování. Slouží hlavně jako zdroj stavebního dříví, protože rychle rostou; ani uschlá větev však nepřijde nazmar. Tyto houževnaté stromy představují symbol vzdoru proti nehostinné poušti, jejíž vegetaci jinak v nejlepším případě tvoří trávy a keře.

13 hedvábné šátky

Vystupujeme na kraji města u továrny na zpracování hedvábí, abychom srovnali zdejší velkovýrobu s malou manufakturou, kterou jsme navštívili dříve v Uzbekistánu. Hedvábnictví představuje důležité odvětví hospodářství Sin-ťiangu s dlouhou tradici sahající zhruba do 4. století. Tehdy prý byla vyslána jedna z dcer čínského císaře do jistého království v Tarimské pánvi, aby se stala manželskou tamního vládce. Obávala se, že tak ztratí možnost oblékat se do luxusního hedvábného oblečení. Proto i přes tehdejší přísný zákaz propašovala vajíčka bource a semena moruše ve svém drdolu. (Něco podobného se zcela mylně traduje o Marcu Polovi – ve 13. století se totiž už sedm set let ve Středomoří hedvábí produkovalo).

 

Vrátný nám volá čínskou průvodkyni. Ta bohužel umí říct anglicky jen „ten jüan“ a „OK“ (vybírá totiž vstupné 10 jüanů). Naštěstí máme o výrobě hedvábí leccos načteno, protože z jejího výkladu v čínštině pochytíme občas jen nějakou číslovku nebo slovo „s’-er“ (čín. hedvábí). Ujgurské pracovnice napřed ručně třídí podle velikosti a kvality kokony bource morušového, které se na jaře vykupují od místních farmářů. Pak se kokony namáčejí v horké vodě v dlouhém žlabu, kde se vlákna, z nichž jsou spleteny, pomalu rozvolňují. Ženy zde upevňují počátky vláken vždy z několika kokonů najednou na točící se cívky. Ví se, že každý kokon poskytne neuvěřitelné 1 až 2 kilometry vlákna! Spředené nitě se pak barví a látky z nich se tkají na hlučných automatických stavech, které obsluhují krásné ujgurské slečny. Na konci exkurze si pak můžeme prohlédnout hotové výrobky jako hedvábné košile, šátky, šály, nebo celé šaty zdobené a barvené nejrůznějšími technikami.

 

[kdo jsou Ujgurové?]

 

Oblast Tarimské pánve bývala v minulých tisíciletích o něco vlhčí a úrodnější než dnes, proto zde našla svůj domov řada národů. Etnické složení bylo od starověku velmi pestré a v důsledku stěhování národů se výrazně měnilo. Při poslední velké migraci, v 9. století, přišli do oblasti Ujgurové, národ turkicko-mongolského původu. Už tehdy byli nositeli vyspělé kultury, kterou částečně adoptovali od Sogdů, obývajících Tarimskou pánev dříve. Ujgurové hovoří vlastním jazykem příbuzným uzbečtině a ostatním turkickým jazykům. Ujgurština se zapisuje arabským písmem. Na rozdíl od svých kočovných bratranců z turkické i mongolské strany se Ujgurové velmi záhy usadili a věnovali se oáznímu závlahovému zemědělství. Od 10. století začali Ujguři opouštět svá dosavadní náboženství, především buddhismus a manicheismus, a přijímali postupně sunnitský islám. Marco Polo si mimo jiné poznamenal: „…lidé se tu řídí zákonem politováníhodného Mohameda, jsou tam nicméně nějací křesťané nestoriáni.“ Ve vesnici Tujok v Plamenných horách u Turfanské oázy se nachází velké pohřebiště se starou hrobkou nesoucí krásnou zelenou kopuli, kde údajně odpočívá první ujgurský kazatel islámu. Sedm poutí k jeho hrobu se prý vyrovná pouti do samotné Mekky, kterou čínská vláda ujgurským muslimům úředně zakázala.

34 pohřebiště v Tujoku

Už od ranných dob Hedvábné stezky si na oblast Tarimské pánve dělali zálusk Číňané, kteří se o mocenský vliv nad tímto regionem tradičně přetahovali s mongolskými kočovnými kmeny. Kdo ovládal trasu Hedvábné stezky, byl zkrátka pánem. Po několika dočasných pokusech toto území na trvalo získali až teprve koncem 19. století, kdy ho čínská armáda obsadila podobně drastickým způsobem jako později Tibet. Provincii pojmenovali Sin-ťiang, což znamená čínsky „Nové pohraničí“.

01 muslimský hrob v poušti Taklamakan 2

V roce 1944 vyhlásili odbojní Ujgurové společně s Kyrgyzy, Kazachy a dalšími obyvateli Sin-ťiangu tzv. Východoturkestánskou republiku podporovanou Sovětským svazem. Když však o pět let později byli její vrcholní představitelé pozváni na jednání do Pekingu, při nehodě jejich letadla všichni zahynuli. Možná nešťastná náhoda. To znamenalo definitivní konec samostatného Ujgurska a vznik tzv. „Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang“, která dnes představuje největší provincii Číny. Co nyní Číňany do této pouští oblasti přitahuje? Je to zejména nerostné bohatství, obchod se Střední Asií a také fakt, že poušť se náramně hodí pro vojenský výzkum. Například v okolí někdejšího jezera Nobnur vznikla „jaderná střelnice“ a na satelitních mapách Google zde najdeme velmi podivné útvary.

 

[komunistická kolonizace]

 

Od poloviny 20. století komunistická vláda intenzivně podporuje kolonizaci Sin-ťiangu etnickými Číňany čili Chany. Donedávna sem byli posíláni za trest, dnes přicházejí dobrovolně lákáni na různé výhody jako například možnost mít více dětí. Přicházejí sem do správních funkcí, pracovat v těžebním průmyslu nebo jako přesídlenci – třeba z oblastí zatopených novými přehradami. V posledních desetiletích čínská vláda pumpuje do Sin-ťiangu spoustu peněz, soudě podle zmíněné přestavby měst, perfektních nových silnic a mnoha továren. Lze argumentovat, že Číňané sem konečně přinášejí solidní infrastrukturu a modernizaci. Otázkou je, jestli tyto výdobytky budou dostupné i pro původní obyvatele. Vláda zde vytváří množství nových pracovních příležitostí. Šanci na jejich získání však prý mají jen čínští přistěhovalci; na domorodé Ujgury lepší práce nezbývá, takže se nadále věnují hlavně tradičnímu zemědělství a obchodu. Ujgurů dnes v ČLR žije asi 7 milionů, v největších městech Sin-ťiangu však pomalu začínají ztrácet většinu na úkor Číňanů. V Sin-ťiangu v podstatě existují dva paralelní světy – ujgurský a čínský, které spolu nekomunikují více, než je nutné. Celá problematika kopíruje situaci v Tibetu, jen se o ní ve světě tolik nemluví. Snad jen když občas propukne povstání Ujgurů a dojde na exekuce jejich vůdců.

03 Mao Ce-tung na dominuje novému náměstí v Kašgaru

Není divu, že Ujgurové nejsou vždy zcela otevření k cizincům ze západu, když dobře vědí, co dokážou cizinci z východu. Když se však řekne „Ujgur“, vybaví se mi na prvním místě starší pán s plnovousem z Turfánu, který nám při okukování jeho sušárny hrozinek daroval dva veliké hrozny. Jsem rád, že jsme mohli tento zaprášený kout v srdci Asie navštívit a pozorovat zvolna mizející ujgurský svět. Kdo ví, jak dlouho ještě vydrží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *